„Tomáš Hanzlík je v podstatě renesanční člověk, jehož energie je nevyčerpatelná.“

„Slavnostní liturgie se neobešly bez fanfár a blýskavé hudby. Nemohly chybět klariny.“

„Missa in D Antona Laubeho překvapila svojí životnou sdělností. Ale vlastně to není překvapivé, jestliže zjistíme, že mostecký rodák zakotvil jako regenschori v katedrále u sv.Víta v Praze a má na svém kontě i některé světské kompozice.“

Festival barokní hudby, to je aktivita dnes již oblíbená a osvědčená, přesto k realizaci je vždy cesta dlouhá a nesnadná. Když se však spojí nadšení a erudovaní lidé, téměř vždy se najde cesta, jak výsledek dostat mezi lidi. V Olomouci se jedná o festival s prostým názvem Baroko. Jeho zahajovací koncert se konal v neděli 1. června ve Vlastivědném muzeu při erudovaném účinkování souborů Czech Ensemble Baroque Orquestra a Silentium! Ensemble.

Hlavním dramaturgem a nositelem myšlenky barokního festivalu je Tomáš Hanzlík, který festival založil už v roce 1998. Už jako studenta ho zajímal výzkum staré hudby a dodnes se soustavně zaměřuje na uvádění novodobých premiér dnes neznámých děl. Vedle pedagogické činnosti na Univerzitě Palackého v Olomouci se věnuje také kritickým edicím staré české hudby, koncertuje jako dirigent, vokalista a hráč na smyčcové nástroje (housle, viola). S Ensemble Damian, jehož je uměleckým vedoucím, uvádí vedle staré hudby a vlastních děl také soudobé autory z minimalistického okruhu, projekty také režíruje. Svůj vlastní skladatelský styl Hanzlík označuje jako „neobarokní minimalismus, charakteristický zacyklením historizujících harmonických a melodických fragmentů“. Umělec je v podstatě renesanční člověk, jehož energie je nevyčerpatelná a jenž inspiruje mnoho svých spolupracovníků a studentů.

V roce 2025 se dramaturgie festivalu zaměřila na duchovní a komorní skladby, nicméně jedna barokní opera z dílny Tomáše Hanzlíka nemůže chybět. Na úterý 10. června se chystá premiéra jeho opery Římská Lukrécie, což je nová verze neobarokní opery na parodický Rademinův text v českém překladu Kateřiny Bohadlové. Účinkuje samozřejmě Ensemble Damian.

Zahájení festivalu se konalo v neděli 1. června v Sále Václava III. ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. Dramaturgie nabídla novodobé světové premiéry duchovních skladeb českých autorů s názvem Ad solemnitatem (K slavnostem). Slavnostní liturgie se neobešly bez fanfár a blýskavé hudby, aby duchovní příležitosti v 18. století měly lesk. Proto nemohly chybět klariny, tedy tehdejší trubky, které nepřinášely tolik dynamické efekty, jako spíš měly za úkol zářit a být pevné a suverénní.

Hudebního nastudování skladeb se ujali členové souboru Czech Ensemble Baroque a to jak část orchestrální, tak to sborová pod vedením Terezy Válkové vystupující pod novým názvem Silentium! Ensemble. Jen malý zlomek z orchestru zastal party, které vskutku zněly jako oslavná hudba. Koncertním mistrem byl Michal Klas, druhé housle hrála Eva Kalová, na violu Veronika Svačinová, kontrabas obstaral Matyáš Berdych, na zmiňované klariny hráli Karel Beránek a Petr Jurášek, na varhanní pozitiv Vít Bébar a tympány, které přinášely kýženou dramatičnost, měl na starosti Aleš Slaměník. Kupodivu i v tak malém obsazení zněl orchestr kompaktně a harmonicky hutně, i když mnohdy melodickou linku vedl jen jeden hráč.

Pěvecky obstarali party všech hlasů zpěváci ze sboru, kteří jsou ale běžně zvyklí zpívat i sólové vstupy. Pěvci byli rozestavěni do dvou stran. Po pravé straně stály sopranistka Tereza Válková, Lucie Kořínková zpívala alt, tenorový part zastal Vladimír John a basový Jan Kukal. Na druhé, levé straně stáli sopranistka Zuzana Badárová, alt zpíval Martin Ptáček, tenorový part měl na starosti František Sliž a basový part, v posledním čísle i sólově, přednesl Dávid Harant.

Intráda anonymního skladatele zahájila večer a hráči nenechali nikoho na pochybách, že jejich nástroje jsou zvučné, pevné a zářivé. Uvedly dva řečníky, kteří mají celý festival na svědomí. Slovo dostala nejprve Pavlína Kalábková, předsedkyně pořadatelské Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci, a po ní organizátor a duše celého projektu Tomáš Hanzlík. „Připravili jsme pro vás novodobé premiéry skladeb, které od 17. století nikdo neslyšel. Našli jsme je v archivech a usoudili jsme, že jsou dostatečně zajímavé i pro dnešní posluchače,“ uvedl. „Tehdejší skladatelé byli většinou kantoři a chrámoví varhaníci, kteří měli za úkol vytvářet užitkovou hudbu. Většinou byla na jedno použití, po zahrání šla do archivu,“ charakterizoval skladby večera dirigent Roman Válek. „Nicméně jsme usoudili, že je to škoda a že mají potenciál. I dnes mohou oslovit publikum,“ řekl dirigent. A tak se celý soubor pod jeho energickým vedením ujal prezentace hudebních děl, které kdysi sloužily k liturgickým účelům.

Tomáš Norbert Koutník složil v 18. století pro choceňské duchovní a věřící Te Deum ex D, které uvedly zpěvné první housle a dál se hudba linula v exaltaci, kdy jednotlivé hlasy se střídaly a „vykukovaly“ postupně z běžící hudební linie. Václav Kalous byl piarista a kantor. Údajně byl učitelem Františka Xavera Brixiho. Pro tento večer byla vybrána jeho skladba Offertorium ex C „Domus mea“. Melodické klariny vystřídaly virtuózní první housle, pak následovalo příjemné basové sólo s koloraturami a závěr patřil jásavému Alleluja, kdy plnému obsazení vévodily soprány. Missa in D Antona Laubeho začala z pianissima varhanního pozitivu a postupně sbor zahájil Kyrie a v Christe eleison se střídaly postupně jednotlivé hlasy v kánonu. Gloria vrcholilo fugou ve fortissimu, mohutné Credo se zklidnilo, aby nastoupilo Et resurrexit, vrcholící do Amen. Sanctus patřilo sopránu s violoncellem, Benedictus zahájily housle a daly prostor sopránu a basu, radostné Hosanna přešlo do závěrečné fugy. Skladba překvapila svojí životnou sdělností. Což vlastně není překvapivé, jestliže zjistíme, že mostecký rodák zakotvil jako regenschori v katedrále u sv. Víta v Praze a má na svém kontě i některé světské kompozice (opera, oratorium). Daniel Alois František Milčinský působil jako varhaník a kantor v Rožďalovicích a v Olomouci zazněla jeho Litaniae lauretanae ex D. Zpočátku jen něžné varhany, pokračoval soprán a tenor a poté znovu energické klariny. Kvarteto sólistů se zaskvělo ve svižně provedeném Ora pro nobis a v závěru skladba vygradovala do Agnus dei, podaném v plné sazbě směřující do měkkého pianissima. Jako poslední zazněla skladba Martina Leonarda Broulíka Salve Regina ex D. Dílo, které je uložené v archivu v České Třebové, kde skladatel působil, zaujme melodičností, což prospělo vyznění příjemného sólového basu. Část Dulcis virgo Maria něžně pohladila a na závěr opět zasvítily klariny, nesoucí se nad sborem, podpořené ve výrazu mohutnými tympány. Publikum si vyžádalo přídavek, takže skutečným závěrem byla dříve přednesená část Ora pro nobis z Litaniae lauretanae ex D Daniela Aloise Františka Milčinského.

Posluchači, kteří na koncert přišli zejména pro svoji náklonnost k barokní hudbě či jejím interpretům, si koncert pochvalovali; přestože nejspíš vnímali, že barokní Sál Václava III. je pro takovou exhibici poněkud stísněný a že by se vystoupení lépe vyjímalo v chrámových prostorách, pro které byly skladby psány. Ale podmínky pro provozování paradoxně nejsou vždycky nejlepší v prostorách, pro které byly určeny – do hry vstupuje mnoho dalších proměnných. Zde tedy provedení našlo své dobré místo a je důležité je, že všichni zúčastnění byli spokojeni.   

foto: Festival Baroko / Ivo Zatloukal