„Czech Ensemble Baroque Quintet spolu s cembalistou Ondřejem Bernovským tvoří soubor nadšených hudebníků.“

„Cembalista udivoval technickou dokonalostí virtuózních běhů.“

„Soubor dal přednesu madrigalů vytříbenou techniku, smysl pro balanc a celému výkonu své srdce.“

Se Zámkem Bludov jsou spojené zajímavé historické peripetie – je to jeden ze dvou zámků na Moravě navrácený původním majitelům. Hudební akce jsou zde vítány a soubor Czech Ensemble Baroque Quintet sem se svým repertoárem 11. července skvěle zapadal. V rámci Klášterních hudebních slavností to byla další povedená akce, která oživila jedno z krásných míst v Olomouckém kraji. 

Zámek Bludov byl vrácen majitelům z rodu Mornstein-Zierotinů, tedy Žerotínů, ale Karla staršího ze Žerotína by tu návštěvník asi nepotkal. Tento rod získal zámek až v 18. století a slavného Karla staršího je možné najít dnes jen v kryptě kostela sv. Jiří v Bludově. Na zámku se sice neprovází, ale kulturní akce, nebo i svatby, zde můžete absolvovat. Je tu půvabný komorní sál, který připomíná ještě renesanční dobu a působí velmi útulně. Má i dobrou akustiku, o čemž se přesvědčil i Czech Ensemble Baroque Quintet spolu s cembalistou Ondřejem Bernovským. Kvinteto tvoří nadšení členové souboru Silentium ensemble, sopranistka Pavla Radostová, druhý soprán zpívá Tereza Válková, která je současně i uměleckou vedoucí souboru. V pánské části zpívali Jakub Kubín tenor, Martin Ptáček alt a Jiří Miroslav Procházka bas. Na cembalo hrál sólově i jako doprovod Ondřej Bernovský.

V prostorném, jaksi pohodově působícím sále je velmi snadné si Žerotínovu dobu vybavit. A ještě snadněji v souvislosti s hudbou, která v ten večer sálem zněla. Nejprve to byly skladby Alessandra Scarlattiho (1660–1725), zakladatele neapolské operní školy. Na kontě má spoustu operních opusů, a snad právě proto jeho madrigaly stojí poněkud stranou. A je to škoda, jak se přesvědčili návštěvníci koncertu.

Na začátku koncertu dostal prostor cembalista Ondřej Bernovský, který přednesl Toccatu 7ma per Cembalo d‘Ottava stesa. Šlo o virtuózní provedení náročné skladby, které se opravdu rozprostíralo po celé šíři klaviatury s technicky náročnými běhy, stupnicemi a akordy na sebe rychle navazujícími, to vše v klidném, zkázněném přednesu, se zvonivým témbrem nástroje.

Na efektní cembalový úvod navázaly Madrigaly, jejichž mottem je láska jak jinak než neopětovaná, bezcitná, bezvýchodná a utrpení, které takto zamilovaný prožívá. První z Madrigalů zvaný Arsi un Tempo… „Z lásky je led a z ohně popel,“ uvedl text altista. Pět hlasů se odvíjelo vyrovnaně v klidném tempu, žalovalo nad bolestí ztracené lásky. Cembalo podpořilo čistotu jednotlivých prolínajících se hlasů. V navozeném duchu se jednotlivé madrigaly, malé diamanty, které soubor navlékal na pomyslnou hudební šňůru, rozvíjely dál. Zpěváci se střídali v přednesu překladu krátkých textů, čímž navozovali atmosféru. O Morte – „Uhas plameny lásky a kosou rozetni její řetězy.“ Nářek láskou spoutaného uvedly dlouhé tóny, které přešly do kánonu v rychlé části. Selce, O Tigre, O Ninfa (Ó křemeni, ó tygře, ó nymfo), madrigal o bezcitné krásné nymfě, která okouzluje, ale nikdy nemiluje, zaujal efektní rychlou fugou. Sdegno la fiamma estinse byl poslední madrigal, „Pohrdání uhasilo plamen…“, jediný, který se vzpínal vzdorovitě proti ničivé síle lásky, vzdor je tu vyjádřen disonantními postupy a dynamikou, postupně sílící v accelerandu až po náhlém krátkém odsazení spadne do lítostivého pianissima. Hlasy se mísily vzácně vyrovnané do působivého hudebního celku. 

Cembalový sólový vstup přinesl od Alessandra Scarlattiho opět Toccatu, tentokrát s názvem Follia, která uváděla v programu 29 variací. Cembalo opět zvonilo a interpret udivoval technickou dokonalostí virtuózních běhů a hutností akordické sazby. Protože skladba nebyla příliš dlouhá, nabízela se otázka, opravdu těch variací bylo 29? „Vlastně ne, bylo jich celkem třicet, ony jsou totiž krátké, mnohdy jen dvouřádkové,“ zaskočil svojí odpovědí interpret. „Měl jsem pocit, že je závěr cyklu nějak otevřený, a tak jsem to celé uzavřel tím, že jsem zopakoval téma,” dodal s úsměvem. 

Druhá polovina programu patřila skladateli, o kterém se mnoho neví. Antonio Lotti (1667–1740) se narodil a působil v Benátkách jako varhaník a kapelník u sv. Marka. Psal zde skladby pro potřeby chrámu, ale je také autorem několika oper. Malou životní peripetií je totiž jeho pobyt v Drážďanech, kde psal hudbu pro kurfiřta Friedricha Augusta I. Jeho skladby upadly téměř v zapomenutí, ale nyní je oživuje například právě Czech Ensemble Baroque Quintet. V jeho podání zazněly ze sbírky Duetti, terzetti e madrigali a più voci čtyři madrigaly, které představily tohoto autora jako velmi invenčního. Jeho uvedení na tomto koncertě bylo malým zjevením. 

Scherzo d‘Amore „V‘ho detto tante volte…“ – „Často jsem říkal tvým očím, že trpím,“ zahájil deklamací text basista. Duet dívek byl ale hravý, hlasy se vzájemně pěkně doplňovaly. Následovalo Inganni dell‘umanità „A la tromba di Marte“ („Se zvukem Martovy trubky vybíhá bojovník… Dobrého si vážíš, až to ztratíš“), to byla příležitost pro pánskou část – tenor, alt a bas. Zahájila polyfonní, rychlá část, pak volné unisono a diminuendo v závěru. Opět zaujala vyrovnanost hlasů, které ladily ve své barevnosti, i měkký, zvučný basový vstup. Moralità d‘una perla „Piange l´amante ucciso“ – zde se textu ujal i cembalista: „(…) pompéznost smrti rodí se z pláče.“ Madrigal zahájilo sólo tenoru, pláč byl zvukomalebný, tenor spolu s altem se podporovaly a přidal se následně i první soprán. Po nářku se dal v pohyb proud polyfonie v pomalé části, působil pestrobarevně. Posledním madrigalem bylo La vita caduca „In una siepe ombrosa“, příležitost pro všechny hlasy. Textu se ujal altista: „(…) pozemská krása je jako květina, obklopena bolestí chřadne a umírá…“ Táhle tóny začátku, pevné a kulaté, vystřídaly koloratury v ženských hlasech, následoval vstup altisty, měkký a znělý. Po krátkém odsazení přišlo pozvolné míšení všech hlasů, zaujalo průtahy i nápadným rozváděním citlivých tónů, což přispívalo k emocionalitě hudebního interpretačního sdělení. Další část v houpavém rytmu patřila jásavému prvnímu sopránu, doplněnému mistrně sezpívanou harmonií ostatních hlasů, připomínajících krajkoví. Bylo to obdivuhodné už tím, že jednotlivé hlasy jsou přirozeně odlišné svým témbrovým charakterem. 

První soprán Pavly Radostové je objemný, ale zde se zpěvačka až na výjimky krotila, využívala své schopnosti měkkých pian zářivé barvy. Tereza Válková má hlas o něco jemnější, a ne tak svítivý, nicméně s prvním sopránem Radostové se dobře pojí. Tenor Jakuba Kubína je menší, ale nosný a čistý, nechybí mu kulatost tónu. Spolu s altistou Martinem Ptáčkem, jehož hlas získává postupně na barvě a oblosti, tvořili vyrovnané duo. Podpořil je a dobře doplňoval Jiří Miroslav Procházka, jehož sonorní bas měl jen málo příležitostí se projevit, ale zato ukázněně tvořil bezpečnou základnu pro polyfonní stavbu skladeb. 

Soubor dal do přednesu madrigalů vytříbenou techniku, smysl pro balanc a barvu a celému výkonu své srdce. „Je to nádherná hudba, Lotti je nejlepší skladatel madrigalů, nechápu, proč se nehraje. Ty skladby jsou tak nádherně napsané a každá vrcholí fugou!“ nadšeně se vyznávala po koncertě vedoucí souboru Tereza Válková. Nadšení byli i posluchači a potleskem si řekli o přídavek. Jak jinak, byl to zase Antonio Lotti a jeho Il bianco e dolce cigno. Skončil tak pohodový a stylový večer v krásném prostředí, jež pěkně ladilo s dramaturgií koncertu.

Foto/zdroj: Klášterní hudební slavnosti