„Každá interpretace by měla znít tak, jako by hudba právě vznikala pod vašimi prsty, rodila se s vaším dechem.“

„Nakonec přece každý hudebník musí najít svůj vlastní hlas. Nemá smysl, aby mladí donekonečna imitovali své učitele.“

„Mojí nejlepší učitelkou byla pravděpodobně flétna z 18. století. Dobrý nástroj vám totiž řekne, jak chce, abyste na něj hráli. Nebo naopak, dá vám jasně najevo, jak s ním zacházet nemáte.“

Belgický flétnista Barthold Kuijken je ikonou historické interpretace. Ve svém oboru byl průkopníkem a dodnes je vysoce oceňovaným interpretem i pedagogem. V tomto týdnu bude také jedním z hvězdných hostů 30. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae. Na zámcích v Boskovicích a v Rájci nad Svitavou zahraje komplet flétnových kvartetů Wolfganga Amadea Mozarta s belgickým souborem Le Pavillon de Musique.

Ve středu 25. a ve čtvrtek 26. června, vystupujete na dvou koncertech festivalu Concentus Moraviae. Je to vaše první návštěva České republiky?

Už jsem tady několikrát hrál a byl jsem také v porotě poslední flétnové soutěže Pražského jara, kam se chystám i příští rok.

Jak jste při svých předchozích koncertních návštěvách Česka vnímal české publikum. Je v něčem výjimečné? 

Publikum mi tu vždycky přišlo velice živé. Na hudbu okamžitě reaguje, což je moc milé. Nevím, jaký je vzdělávací systém v České republice, ale nejspíš je hudební výchova stále důležitou součástí vzdělání. Vždycky jsem měl pocit, že tu mají lidé hudbu opravdu rádi a to je dobře.

Vnímáte to i přímo na pódiu při vystoupení, ovlivňuje vás to při hraní?

Samozřejmě, vždycky to člověk cítí. Je to jako když s někým mluvíte – taky vnímáte, jestli vám ta osoba věnuje pozornost, jestli poslouchá nebo ne. V případě živého koncertu vzniká jakýsi okruh, který snad začíná až u samotného skladatele a pokračuje přes interpreta k publiku a zpět. Když po této dráze začne proudit energie, těší to všechny, interprety i posluchače.

Na svých festivalových koncertech hrajete výhradně mozartovský program…

Ano, uvedeme všechny čtyři Mozartovy flétnové kvartety. Je to hudba, se kterou se jako flétnista setkáváte celý život. Sám jsem je hrál mnohokrát s řadou různých hudebníků. Dvakrát jsem je i natočil na CD, pokaždé s jiným ansámblem. Ani se souborem Le Pavillon de Musique, s kterým vystoupíme na festivalu, tento program nehrajeme poprvé. Pokaždé je to pro mě ale nová zkušenost, jiné je nejen prostředí, koncertní sál a publikum, i hudebníci jsou pokaždé trochu jiní. Takže je to pro mě vždycky nová radost, propojit se ve hře s kolegy, navázat kontakt s posluchači. Říkám si, že někde možná poslouchá i Mozart a potutelně se usmívá. Anebo ne. Možná vůbec nesouhlasí s tím, co tady děláme. Kdo ví…

Vyvolává Mozartova hudba úsměv i u vás?

Obvykle ano. Ale s Mozartem má člověk vždycky velmi blízko i k slzám. I v těch nejveselejších momentech jeho hudby cítím v pozadí jakousi melancholii. Když Mozart napíše skladbu čistě v D dur, bude mít ta hudba v sobě zároveň určitý smutek. Takhle ho vnímám.

Tuším, že jako hráč, který se věnuje historicky poučené interpretaci, musíte mít rozsáhlou sbírku nástrojů. Jakou flétnu jste zvolil pro festivalové koncerty?

Budu hrát na kopii nástroje vyrobeného kolem roku 1750–60 Augustem Grenserem, který byl jedním z nejslavnějších německých nástrojařů své doby. Pro mozartovský repertoár je to flétna možná trochu staromódní, ale preferuji spíše, když je nástroj pro daný repertoár příliš starý, než aby byl příliš moderní. Představte si tu situaci, i v 18. století měl jistě každý hudebník k dispozici nástroj, na který hrál od mládí, a není pravděpodobné, že by ho jen tak odložil kvůli nějaké módní novince. Přesně tak je to i s touto mojí flétnou – má krásný zvuk, který se dobře nese, je velmi flexibilní a je radost na ni hrát. Hrál jsem tento program na různé flétny, také kvůli různému ladění, které používají ansámbly, se kterými účinkuji. Nikdo neví, které ladění je pro tento typ repertoáru ideální, vždy záleží na konkrétním místě a daném momentu.

Jaké ladění tedy uslyšíme na vašich koncertech v Česku?

Hrajeme na 415 Hz, což je půl tónu od moderního ladění. Skoro určitě víme, že se tak v Mozartově době hrálo, možné ale bylo i vyšší ladění a někde se v té době hrálo naopak níž. Tehdy neexistoval žádný jednotný standard.

Kolik klapek má flétna, na kterou budete hrát?

Jen jednu. Víc nepotřebujete. Dalo by se hrát i na čtyřklapkovou flétnu, která už v té době existovala, ale myslím, že by to v zásadě nic nepřineslo. Taky to není zrovna snadné. Myslím, že teď zním jako trochu staromódní flétnista, přiměřeně svému věku. (smích)

Staromódní flétnista z 18. století…

Přesně tak. Prostě když člověk hraje celý život určitý repertoár na konkrétní nástroj, nemá potřebu začít hrát na nejnovější nástroje. Každé inovaci ve stavbě nástrojů chvíli trvalo, než se prosadila a stala se standardem. Podobně to bylo s klapkovými flétnami v sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých letech 18. století. Někteří hudebníci je měli, někdo si je pořídil, protože to bylo v módě. Ale zajímavé je, že se na ně dalo hrát stejnými hmaty jako na starší modely, když člověk nechtěl moc cvičit. Hudebníci měli vždycky pod čepicí. (smích)

Máte ve své sbírce nějakou favoritku – flétnu, kterou máte obzvlášť rád?

Neřekl bych. Mám řadu velmi dobrých fléten, které se liší právě podle toho, jaký repertoár na ně hraji. Například pro francouzskou hudbu bych určitě zvolil úplně jinou flétnu než pro mozartovský program. V neposlední řadě musíte ten nástroj perfektně ovládat, nelze říct, že je to ten pravý nástroj, pokud na něj neumíte dobře hrát.

Podobně se ale dívám i na moderní nástroje. Moderní flétna se za posledních sto let také proměnila, takže kdybych hrál třeba Debussyho, určitě bych volil nástroj z jeho doby, ideálně vyrobený ve Francii, ne v Německu. 

Je v tom určitá logika. Skladatelé mohli vždycky psát jen pro nástroj, který ve své době znali. Mozart nepsal pro Steinway. Využíval jistě celou škálu nástroje, který měl k dispozici, a když dostal klavír, který měl o jeden tón navíc, hned toho využil. Těžko si ale mohl představit nástroj s rozsahem o tři oktávy větším. Stejné je to pro mě s flétnou. Když cítím, že je nástroj v harmonii s hudbou, kterou na něj mám hrát, dělá mi to radost.

Proměnil se v průběhu vaší kariéry váš přístup k Mozartovi nebo obecně k interpretaci klasicistní hudby?

Jestli se moje interpretace proměňuje v čase? Rozhodně. Každý koncert, každá nahrávka jsou jako fotografie pořízená v určitý moment. Když porovnáte fotografii z dneška se snímkem vyfoceným před dvaceti lety, pořád na ní budete vy, ale rozhodně to nebude ta samá fotografie. S uměním je to zrovna tak. Váš život se mění, každý den jste někdo trochu jiný. Když se půjdete opakovaně podívat do muzea na Monu Lisu, bude vám připadat pokaždé jiná, ne proto, že by se mezi tím změnila, ale protože se měníte vy. Pokaždé to bude jiná zkušenost, budete v jiném rozpoložení, zvlášť třeba před obědem, nebo po něm. (smích) Stejně tak se v průběhu let měníme jako interpreti a vyvíjí se i náš pohled na stejné autory. Bylo by škoda, kdybychom ustrnuli. 

To je hodně osvěžující pohled. Už jen termín “historicky poučená interpretace staré hudby” na mě někdy působí trochu rigidně.

Podle mě je problém právě v tom, že se tomu říká “stará hudba”. Zní to trochu jako včerejší kafe, které byste si určitě neměli chuť dneska ohřívat. Každá interpretace by měla znít tak, jako by hudba právě vznikala pod vašimi prsty, rodila se s vaším dechem.

To asi platí pro jakoukoli hudbu.

Přesně tak. Jinak byste mohli hrát na playback s dvacet let starou nahrávkou.

Co tedy učíte svoje žáky?

Existuje spousta faktických informací, které člověk během studia prostě musí vstřebat. Máme povinnost vůči každému autorovi, dozvědět se o něm a jeho díle maximum. Každý si samozřejmě ta fakta přebere jinak a udělá z toho vlastní mix. Je iluzí myslet si, že jsme dnes schopní přesně reprodukovat způsob, jakým hrál Mozart. I on sám nejspíš hrál v různých dnech a na různých místech jinak. Před obědem, po obědě… Takže, pokud se snažím o nějakou autenticitu, měl bych hrát tak, aby s tím autor mohl v zásadě souhlasit, aby to nebylo proti nějakému smyslu díla a dobovým možnostem. To se snažím učit i svoje žáky. Kopie dobových nástrojů nám v tom mohou být dobrým vodítkem. Přiblíží nás k tomu, s jakou zvukovou představou mohl pracovat autor.

Učíte i moderní flétnisty – lidi, kteří hrají starší hudbu na současné nástroje?

Ano a to mě taky moc baví. Většinou jim hlavně kladu otázky: Slyšela jsi tohle? Četl jsi tamto? Zkoušeli jste toto? Proč to chcete hrát právě takto?

Nakonec stejně každý hudebník musí najít svůj vlastní hlas. Nemá smysl, aby mladí donekonečna imitovali své učitele. V nějaké fázi, po krátkou dobu, to možná není špatný způsob, jak se něco naučit. Ale správný učitel by měl vědět, kdy tento přístup opustit. Není to vždy jednoduché, ale je to nutné a podle mě by se měl každý učitel stát nakonec nadbytečným. Dovést svoje studenty do bodu, kdy se postaví na vlastní nohy a stanou se plně zodpovědnými za to, co a jak hrají.

Ohlédnete-li se za svým hudebním dospíváním, vzpomenete si na nějaký moment, který pro vás byl obzvlášť určující nebo významný?

Když mi bylo mezi osmnácti a dvaceti lety, slyšel jsem recitál vynikající pěvkyně Birgit Nilsson. Tenkrát nezpívala svého oblíbeného Wagnera nebo podobný závažný romantický repertoár, ale samé italské operní árie, s orchestrem, který byl za ní na pódiu. To, jak pracovala s hlasem, jak tvořila tón, jak se její hlas nesl, bez jakékoli námahy nebo tlaku, mě jako hráče na dechový nástroj zcela ohromilo. Říkal jsem si: Počkat, počkat, na tomhle budu muset asi ještě zapracovat… To byl zážitek, který mě hodně posunul.

A co pozdější profesionální spolupráce?

Měl jsem to štěstí, že jsem mohl často spolupracovat s cembalistou Gustavem Leonhardtem. Myslím si, že právě on mě také významně ovlivnil. Obdivoval jsem vždy především jeho schopnost být přítomen tady a teď. Při jakékoli příležitosti, ať jsme hráli cokoli, vždycky hrál s maximálním nasazením a plnou pozorností.

Pak nesmím zapomenout ani na celoživotní hudební partnerství s mými dvěma bratry. To je něco zcela mimořádného, hrát s někým, s kým se znáte tak dobře, ale zároveň každý hrajete na jiný nástroj, a tudíž má každý z vás odlišný jazyk. Někdy jsme během zkoušek strávili hodiny diskusemi. Až jsme si v určitý moment museli říct: Stop! Začali jsme znovu hrát a najednou to fungovalo.

Vzpomenete si i na nějaké flétnové osobnosti, které vás formovaly?

Těch kupodivu tolik nebylo. Možná je zvláštní to takhle říct, ale vlastně jsem měl štěstí, že jsem moderní flétnu studoval u nepříliš dobrých učitelů. Takže jsem si na spoustu věcí musel přijít sám. Byla to dobrá, ale trochu zdlouhavá cesta, jak se věci naučit. Pak jsem začal hrát na barokní flétnu, v té době tady bylo jen pár lidí, kteří ten nástroj ovládali. Žili jsme v Belgii, naše rodina neměla prostředky, abych mohl jít studovat třeba do Švýcarska nebo jinam do zahraničí. 

Mojí nejlepší učitelkou tak pravděpodobně nakonec byla flétna z 18. století, která se ke mně shodou šťastných náhod tehdy dostala. Dobrý nástroj vám totiž řekne, jak chce, abyste na něj hráli. Nebo naopak: dá vám jasně najevo, jak s ním zacházet nemáte. Když jsem třeba příliš silně foukal, tahle flétna řekla: Ne, děkuji! Naučí vás to dobrým způsobům. Myslím, že právě tento typ respektu k nástroji je pro mě zcela zásadní. Láká mě zjistit, co konkrétní nástroj dokáže a jak se od něho liší jiný. Je to jako s lidmi, každý jsme jiný a každý mluví vlastním hlasem.

Chtěla bych se na závěr ještě vrátit k Mozartovi. Čím je tento autor pro vás?

U Mozarta člověk vždycky cítí, že má co do činění s někým, kdo není úplně normální. Není to průměrný smrtelník. Je to znát i v jeho menších skladbách. Mozartovy kvartety se nedají srovnávat třeba s jeho klarinetovým kvintetem. Ale je to dobrá hudba. I když flétna možná nebyla Mozartův nejoblíbenější nástroj, dobře ji znal. Napsal pro ni krásné party v operách nebo ve své Mši c moll. Uměl vždy vystihnout charakter flétny a využíval ji ve svých dílech s velkou lehkostí. Třeba pomalá věta jeho kvartetu D dur je po flétnové stránce skutečně výjimečná. 

Flétna bohužel nemá až tak široký mozartovský repertoár jako třeba housle nebo klavír, proto mě vždycky těší, když můžu Mozarta hrát. Rád ho ale i poslouchám. Poslouchám nebo si ho představuji! Často dělám to, že si čtu jeho partitury. Neposlouchám u toho žádnou nahrávku, vezmu si jeden z jeho smyčcových kvartetů, posadím se o samotě, v tichu, čtu si partituru a nechám hudbu znít ve své hlavě. Je to skvělé, protože je to vždycky spolu, všechno perfektně ladí, nic vás neruší. (smích) Dělám to samé i s operami, vždycky v nich mám naprosto úžasné zpěváky, výprava je zcela výstižná, není tam nic navíc. Je to vlastně stejné, jako když čtete knihu. Prostě se to celé odehrává ve vaší představě.

To budu muset taky někdy zkusit.

Zkuste, je to moc pěkné.