„Kateřina Kněžíková opět přesvědčila. Legato na omak hladké, rozličnost výrazových metod, témbr lahodný, vibrato tehdy, když chci, ne proto, že jinak to nejde.“

„Místy se chtělo křičet nadšením nad tou vší rafinovanou muzikalitou, péčí o pointu frází a detaily, které vědomě slouží celku.“

„Kdo nedorazil, nechť lituje.“

Dialog Vltavy se Seinou – tak bylo 14. září označeno komorní matiné v Anežském klášteře pod hlavičkou festivalu Dvořákova Praha. Náročný týden s uměním zde završila renomovaná česká sopranistka Kateřina Kněžíková, která na pódiu stanula společně s hráči Bennewitzova kvarteta, klavíristou Martinem Kasíkem a kontrabasistou Petrem Riesem. Pestrobarevnost hudebních myšlenek komponistů ze země galského kohouta se v ihned památném podání přítomných umělců ukázala jako balzám na duši Pražanů toho dne k mrzutosti sváděných škaredými mračny.

Stylové prostory Anežského kláštera sice onoho dopoledne mohly pojmout i více posluchačů – pokud někdo nedorazil z důvodu povětrnostních podmínek, nechť ví, že má litovat –, příležitost setkání s výsostným uměním si však nenechal ujít ředitel Dvořákovy Prahy Jan Simon ani písňová partnerka Kateřiny Kněžíkové z před dvou dní Bella Adamova a společně s ostatními sledovali odvíjení nitě hudebního dopoledne, které je hodné uložení do truhly nejkrásnějších koncertních vzpomínek. Rozmlouvala Vltava se Seinou a diváci slyšeli převážně díla francouzských či s Francií spjatých autorů, jako kontrast také dva opusy tuzemských velikánů, jeden explicitně Francií inspirovaný.

Hned první zvolené dílo, písňový cyklus Dobrá píseň Gabriela Faurého, představilo kompletní, sedmičlenné umělecké obsazení, zároveň šlo o jedinou úlohu kontrabasisty Petra Riese, člena České filharmonie od roku 2004, který sympaticky setrval až do konce poměrně sytého pořadu. Sedmička tvořená také sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou, Bennewitzovým kvartetem a klavíristou Martinem Kasíkem pojala velmi sevřené rozestavení ve vzájemné blízkosti, až jsem se místy obával, aby druhý smyčec Štěpána Ježka pěvkyni nedloubl do oka. Už s prvními tóny ale bylo jasné, že se není třeba obávat; vůbec ničeho…

Diváka zaplavilo blaho vyvěrající samozřejmě zejména u paní sopranistky. Či spíše Paní sopranistky? Zpívat dopoledne pro leckterého pěvce není komfortní záležitostí a je pak slyšet, když se dostává až v průběhu vystoupení do „provozní teploty“. Ne tak Kateřina Kněžíková. Opět potvrdila svou připravenost a hned zkraje se jala přesvědčovat o bezvadně technicky uchopeném hlasovém aparátu. Legato na omak hladké, rozličnost výrazových metod, témbr lahodný, vibrato tehdy, když chci, ne proto, že jinak to nejde. Umělkyně důsledně a soustavně přiživovala kontakt s publikem, dynamickou a obecně interpretační diferenciací s bohatou mimikou přesvědčovala jednak o obeznámenosti s významem zpívaného, jakož i o přípravě, která na noty na stojánku není fixovaná. Kněžíková umí stát na pódiu, decentními gesty efektivně dokresluje dění a ví, že ticho také hraje. Fantastické, suverénní…

Doprovod však nezůstával pozadu. Skvěle vybalancovaný zvuk celé skupiny podpořené jistým a citlivým klavírním příspěvkem Martina Kasíka i homogenní, jednolitý zvuk kvartetistů, žádné falše, nápadně pečlivá souhra skupiny vedené primáriem Jakubem Fišerem a basově tvrzené jistým violoncellem Štěpána Doležala – to vše podpořilo pocit výjimečnosti. Bennewitzovo kvarteto mě zaujalo i hráčskou vyrovnaností, až se mi chce říct demokratičností sálající i jen z pódiového projevu (u Pavel Haas Quartet cítíme jakousi dominanci Veroniky Jarůškové). Výsledkem všeho zmíněného byla synergie – výkon každého jednotlivce jako by byl ještě zpětně povýšen projevem jiného vedle sedícího či stojícího. Vzájemné potencování k opravdovému umění pak bylo patrné i na přednesu nějak pokojném; hrozně sympatickými úsměvy pohazoval hlavně violista Jiří Pinkas. Krásný prostor a jeho příznivá akustika jen hrála do karet „muzicírování“ radostnému málem hmatatelně.

Za nedostatek matiné je však nutné považovat absenci zpívaných textů v připraveném bulletinu. Očekávat obeznámenost publika s významem francouzské řeči jistě nelze, veškerý přednes tedy zákonitě poutal pozornost zejména na hudební stránku věci. (Navíc, u zpívaného slova se posluchač možná, zvláště u vyšších hlasových oborů, leckdy potýká s přirozeně sníženou srozumitelností – kolikrát by se hodilo v písemné formě nabídnout i české texty…) Připočteme-li chybějící rozpis devíti písní úvodního Faurého cyklu, který zapříčinil drobnou váhavost obecenstva s prvním potleskem, dokreslujeme opravdu snad jedinou výhradu jinak skvostného pořadu.

Není nutné věnovat se jednotlivě každému číslu, zmíněné charakteristiky v průběhu koncertu neustoupily… Druhým bodem programu byla Věčná píseň Ernesta Chaussona – s tímto autorem se mimochodem pražský divák mohl setkat nedávno na půdě České fiilharmonie –, následovala jiná než pondělní adaptace Dvořákových Cypřišů, čili Čtvero písní na slova Gustava Pflegra-Moravského a poté čistě instrumentální „Francouzský“ smyčcový kvartet Bohuslava Martinů v naprosto strhujícím podání Bennewitzovců, kdy se mi místy chtělo křičet nadšením nad tou vší rafinovanou muzikalitou, péčí o pointu frází a detaily, které vědomě slouží celku. Nikdy ani náznak prázdné virtuozity.

V moment, kdy dozněl Martinů, tedy přibližně po hodině a půl od začátku, jsem uvažoval, zda zbylé čtyři kusy francouzských/belgických tvůrců vůbec mají možnost přinést „něco navíc“, zda opět se navrátivší Kateřina Kněžíková už trochu nepřesytí svou sopránovou barvou. Zaznělo ještě: Joseph Jongen: Tichá, opuštěná nábřeží, Guillaume Lekeu: Nokturno ze Tří básní, Camille Saint-Saëns: Touha po Orientu a Jules Massenet: Španělská noc. Dramaturgické rozhodnutí jsem nakonec přijal, protože přineslo zase jiné francouzské barvy (Jongen), rozdílná myšlenková východiska (Saint-Saëns), nově zvukový temperament a efekt (Massenet) i dosud neslyšené hlasové finesy sopranistky (Lekeu) včetně obtížných decrescend ve vysoké poloze i obávaného pianissimového as2 v závěru. (Zajímavostí byla jednota obecenstva v netleskání mezi kusy, byť se nejednalo o cyklický útvar, ale kusy čtyř různých skladatelů.)

Nebylo proč si stěžovat… Toho pečetí pak byl niterný přídavek pouze zpěv a klavír opět, stejně jako v úvodu, z pera Faurého, posluchač tedy navíc obdržel i pěknou tečku v podobě završení oblouku celého vystoupení. Někdy si věci zkrátka „sednou“…

Foto/zdroj: Dvořákova Praha