„Soudobá hudba nám přinesla rozšířené techniky, tedy nové zvuky, které můžeme vytvářet kromě samotného zpěvu.“

„Za skladbou No. 30 stojí opravdu vtipný příběh, který posluchači pochopí díky její výrazně divadelní hudbě.“

„Zbožňuji ticho po vystoupení – těch několik fascinujících vteřin mezi koncem skladby a potleskem, kdy se atmosféra dá téměř nahmatat.“

Portugalská sopranistka Beatriz Gaudêncio Ramos patří mezi výrazné mladé pěvkyně nastupující generace. Předchází ji pověst umělkyně s výjimečnou technickou pružností, schopné interpretovat jak virtuózní koloratury a starou hudbu, tak náročné soudobé partitury. Ve svých vystoupeních klade důraz nejen na hlasový výkon, ale i na scénickou přítomnost a pohyb, který integruje do svých projektů jako součást uměleckého vyjádření. 21. listopadu vystoupí v pražském DOXu na dalším koncertu Ostravského centra nové hudby, kde uvede skladbu soudobého britského skladatele Richarda Ayrese s názvem No. 30.

Vaše jméno je spojováno s interpretací jak rané, tak i soudobé hudby. Vnímáte mezi nimi ostrý kontrast, nebo spíše kontinuitu, jistou vnitřní logiku vývoje? Když zpíváte barokní árii a poté soudobou partituru, co v obou světech zůstává stejné?

To asi nedokážu říct takto jednoznačně, protože soudobá hudba se dělí na tolik různých estetik, že je téměř nemožné najít společný jmenovatel pro všechno, co dnes vzniká. Určitou kontinuitu ale vidím v používání zpěvu bez vibrata – to je gesto, které spojuje starou hudbu s mnoha současnými směry. Naopak rozdíl vnímám především v samotném impulsu: zatímco barokní hudba vyrůstá z toku legata, soudobá často staví na nárazu, na okamžité energii, která hudbu udržuje v pohybu. Samotný přístup k lidskému hlasu se v průběhu staletí neustále měnil – soudobá hudba nám přinesla rozšířené techniky, tedy nové zvuky, které můžeme vytvářet kromě samotného zpěvu.

Jak přistupujete k ornamentice v barokní hudbě a k „extrémnímu“ hlasovému výrazu v hudbě současné? Sdílejí pro vás nějaký společný jazyk?

V barokní hudbě používám ornamentaci velice organicky – vycházím z harmonie a nechávám se vést tím, kam mě melodie přirozeně táhne. V da capo áriích se opírám o harmonický základ, ale snažím se hudbu „přebarvit“ tak, aby zůstala věrná originálu a přitom nabídla jiný úhel pohledu, jinou náladu. V soudobé hudbě jsou tyto výrazové prostředky obvykle zapsány přímo v partituře (pokud nejde o improvizační či otevřené dílo) – ony extrémní hlasové výrazy nejsou ozdobami, ale ostrými řezy či kontrasty, kondenzace emocí. V obou případech však jde o totéž: o živou reakci na hudbu, o možný pohyb mezi strukturou a svobodou.

Pro širší publikum bývá část soudobé hudby považována za „neposlouchatelnou“. Jak to vnímáte jako pěvkyně? Nabídli vám někdy skladbu, kterou jste považovala za „nezpívatelnou“?

To je krásná otázka. Ano, několikrát jsem otevřela partituru a napadlo mě: „Proboha, tohle přece nemůžu zazpívat!“ Ale nikdy jsem žádnou skladbu neodmítla. Najít způsob, jak to udělat, aby to fungovalo, beru jako součást své práce. Je to vlastně zábava, i když náročná. Některé skladby jsou psané proto, aby se o ně člověk mohl podělit s publikem a radovat se z nich společně. Jiné vznikají spíš jako experiment, jsou koncepčnější, možná určené spíše pro skladatele a interprety než pro široké publikum. Já se snažím dělat obojí. Mám za sebou několik světových premiér, ale většina skladeb, které zpívám, je přece jen taková, že se o ně dá dělit – že v nich publikum může najít potěšení.

Do svých vystoupení často zahrnujete i pohyb. Jak byste to vysvětlila někomu, kdo vás ještě neslyšel a neviděl naživo? Co je uměleckou intuicí za touto potřebou – proč vám samotný zpěv nestačí?

Ráda bych to uvedla v souvislosti se svou uměleckou identitou: vnímám se spíš jako multidisciplinární umělec než jen jako zpěvačka. Věřím, že zpěv, herectví a pohyb – někdy i tanec – k sobě patří organicky. Samozřejmě to nelze aplikovat na každý koncert nebo každou skladbu, ale obecně mě zajímá prozkoumávání performativního potenciálu hudby.

Někdy prostě stojím na jevišti a zpívám; jindy je prostor i pro pohyb. Například v Ostravě a ve Vídni, při uvedení opery Passion od Pascala Dusapina, se náš vokální ansámbl na scéně pohyboval v propracované choreografii.

Budete v Praze tančit?

Tentokrát to neplánuji, protože půjde o koncertní provedení, ale to samozřejmě neznamená, že se to ještě nemůže změnit. Záleží na kontextu, na samotné skladbě a samozřejmě také na velikosti jeviště a typu vystoupení. Pro publikum je to nakonec vždy překvapení, které se rozvíjí až v samotném okamžiku provedení.

V Praze zazpíváte skladbu Richarda Ayrese s názvem No. 30, kterou dirigent Roland Kluttig charakterizoval, že zní jako „cirkusová kapela na drogách“. Jak ji vnímáte vy?

Tuto skladbu v Praze uvedu poprvé a stále s partiturou trávím čas, abych ji opravdu poznala. Hudba má velmi hravou, až komickou stránku – je fyzická a rytmická. Líbí se mi, že se skladatel nebál být trochu „podivný“ a absurdní. Měla jsem možnost se s panem Ayresem o díle pobavit a stojí za ním opravdu vtipný příběh, který posluchači pochopí díky jeho výrazně divadelní hudbě. Skladba je plná durových akordů, kontrastních momentů a překvapení, která jsou podle mě zároveň zajímavá i zábavná. Všechno dohromady slibuje živé a hravé provedení, které by mělo publikum potěšit i pobavit.

Co byste si přála, aby si publikum z tohoto vystoupení odneslo – emoci, myšlenku, ticho?

Asi především hlasitý smích. (smích) Doufám, že si publikum užije chvíle zábavy, ale zároveň že pocítí i jemné napětí, které je přiměje na okamžik se zastavit, zamyslet nad sebou, nad vlastním životem, a vypořádat se s emocemi. To je pro mě smysl živého vystoupení – aby diváci byli skutečně ovlivněni a prožili něco autentického. A samozřejmě očekávám, že vzniknou různé názory a diskuse – to je vždycky vítané.

Kdo pro vás byl nejvlivnějším učitelem – a máte nějaké vzory, zejména mezi současnými sopranistkami?

Mezi aktivními sopranistkami jsou mými vzory Natalie Dessay nebo Barbara Hannigan, zejména pro jejich obratnost, flexibilitu a herecký projev. Do svých vystoupení navíc vnášejí pohyb a výrazné prvky performance. Z jiné stránky mě inspiruje Sabine Devieilhe – má nádhernou vokální kvalitu a věnuje se především barokní, klasicistní a romantické hudbě. Mezi mezzosopranistkami obdivuji Leu Desandre – její hudební výraz a jakási hřejivá muzikálnost jsou pro mě inspirací.

Můžete popsat, jak jste našla hudbu? Byla to přímočará cesta?

S hudbou to nebylo úplně jednoduché. Začala jsem s hudbou už ve čtyřech, o rok později jsem se začala učit hře na klavír a v devíti přidala klasickou kytaru, ale teprve v patnácti jsem začala studovat sólový zpěv. Paralelně jsem se věnovala baletu a modernímu tanci. Už jako dítě jsem chtěla být zpěvačkou, tanečnicí, herečkou, spisovatelkou, astronautkou, kouzelnicí… (úsměv) vždycky mě lákal interdisciplinární přístup. Hlas mě zajímal už tehdy, ale když jsem slyšela, jak zpívaní studenti opery na konzervatoři, pomyslela jsem si: „To je sice hezké, ale zpívají i něco jiného?“ Dnes mě zajímá prakticky cokoli, kde je přítomen hlas: od popu přes rock, heavy metal až k oratoriím a opeře. Jsem prostě zvědavá holka. (smích)

Jako většina muzikantek jsem se dostala do bodu, kdy jsem si nebyla jistá, kam se hudebně vydat. S nástroji to bylo pěkné, ale něco tam prostě chybělo. Původně jsem ve sboru zpívala alt, ale jednoho dne mi můj učitel řekl, že jsem sopranistka. To mě přimělo experimentovat s vysokými tóny a zkoumat, co všechno mi hlas umožní. Postupně jsem si uvědomila, že opera propojuje mé další vášně – herectví a tanec – a zcela mě pohltila.

Jakým směrem se nyní vyvíjí váš hlas? Jak ho sama vnímáte a kam podle vás může vést v budoucnu?

Je mi pětadvacet let a a můj hlas se tedy stále formuje. Obecně získává více těla, objevila jsem hrudní rejstřík a nadále pracuji na rozvoji středních a vysokých tónů. Můj hlas má velký rozsah – přibližně čtyři a půl oktávy. Sama sebe vnímám jako lehkou lyrickou koloraturu a velmi ráda bych v blízké budoucnosti zpívala například skladby od Belliniho.

Potkala jste se s českým repertoárem?

Tuto šanci jsem zatím neměla, ale je to na mém seznamu. Když jsem naposledy byla na Ostravských dnech nové hudby, objevila jsem tam tvorbu českých skladatelů Františka Chaloupky a Haštala Hapky – a jejich hudba mě opravdu zaujala. Těším se, až budu moci poznat i další díla českých autorů.

Jak vnímáte ticho po posledním tónu?

Zbožňuju ticho po vystoupení – těch několik fascinujících vteřin mezi koncem skladby a potleskem. Jsem šťastná, když to ticho trvá o trochu déle. Ta atmosféra je někdy hutná, jindy lehká, ale vždy tak přítomná, že ji člověk téměř může nahmatat. Je fascinující sledovat, jak ji publikum vstřebává a vychutnává si ten společný okamžik prožitku.

Kdybyste mohla pozvat jakoukoli postavu z operní literatury nebo skladatele na sklenku vína, koho byste vybrala, o čem byste si povídali a jaké víno byste podala? 

Myslím, že bych ráda pozvala Györgye Ligetiho na sklenku červeného vína z Alenteja nebo na dobré italské prosecco. Obdivuji jeho smysl pro humor i hloubku – alespoň tak, jak je vnímám v jeho hudbě. Mám na mysli především jeho dechberoucí Requiem, skvělou operu Le Grand Macabre či Klavírní etudy. Možná bychom mohli pozvat i Wolfganga Amadea Mozarta, protože mám pocit, že právě tyto dvě vlastnosti – lehkost a hloubku – sdíleli oba.

Na těchto dvou skladatelích a jejich hudbě mě něco hluboce dojímá: ten kontrast mezi opravdovostí a bolestí na jedné straně a lehkostí a humorem na straně druhé. V jejich hudbě je prostor pro všechno – nebo možná pro vše mezi těmito póly. Pokud mohu popustit uzdu fantazii, mohli bychom se potkat na schodišti, které ztvárnil na své známé litografii „Relativity“ M. C. Escher a kterou výborně vystihl sám Ligeti ve své skladbě Ďáblovo schodiště.

foto: osobní web Beatriz Gaudêncio Ramos a Wikipedia