„Už po několika úvodních taktech první věty bylo zřejmé, že před sebou máme orchestr nevšedních kvalit.“

„Klavírista Pierre-Laurent Aimard je proslulý pozoruhodnou šíří svého repertoáru, který sahá od baroka až po hudbu nejsoučasnější.“

„Manacorda propracoval orchestrální složku Beethovenova 1. klavírního koncertu s takovou invencí, jak se to v této skladbě slyší jen málokdy.“

Pod názvem „Beethovenova Osudová“ nabídlo Pražské jaro 22. května festivalovému publiku v Rudolfinu český debut světově proslulého hudebního tělesa Kammerakademie Potsdam. Do Prahy přijel tento orchestr se svým dirigentem a dlouholetým hudebním ředitelem Antonellem Manacordou. Kammerakademie Potsdam vystupovala s Manacordou na nejprestižnějších koncertních pódiích a realizovala s ním řadu nahrávek, mezi jinými také vysoce ceněný komplet Beethovenových symfonií. A hudba Beethovenova byla také těžištěm jejich festivalového vystoupení.

Úvodem stojí za pozornost připomenout skutečnost, že smyčce a dřeva jsou v Kammerakademie Potsdam zastoupené moderními nástroji, zatímco žesťová sekce je obsazená nástroji s přirozeným laděním, což dodává hudbě minulých epoch zajímavý punc „autentičnosti“.

Prvním číslem večera byl Beethovenův Klavírní koncert č. 1 C dur, op. 15. Jako sólista v něm vystoupil francouzský pianista Pierre-Laurent Aimard, jehož umění jsme u nás mohli obdivovat již několikrát. Umělec je mimo jiné proslulý pozoruhodnou šíří svého repertoáru, který sahá od baroka až po hudbu nejsoučasnější. S Beethovenovými klavírními koncerty má Aimard bohaté a letité zkušenosti, v roce 2003 vydal dokonce u Teldecu jejich kompletní nahrávku.

Už po několika úvodních taktech první věty bylo zřejmé, že před sebou máme orchestr nevšedních kvalit. Každá fráze byla do detailu propracovaná, smyčce byly v pianissimu jemné jako dech, orchestrální forte znělo zářivě, kultivovaně a homogenně a všichni hráči hráli s elánem a s chutí. S nemenší chutí hrál také Aimard. Přestože má určitě tento koncert nesčetněkrát obehraný, bylo na něm vidět, že si ho – i po té spoustě provedení – opravdu užívá.

V technicky náročných pasážích jsme mohli ocenit klavíristovu bravurní techniku, v lyrických místech jeho cit pro poezii. Typické beethovenovské akcenty „vypichoval“ s gustem a s vtipem a se zjevným pobavením protáhl pauzu před posledním akordem v kadenci. Ve volné větě jsme si mohli vychutnat Aimardovu nádhernou, vláčnou kantilénu, kouzelně podbarvenou orchestrem, v němž mimořádně významnou roli hrál klarinet (klarinetista byl skutečně výborný). Svižnou finální větu hráli Aimard i orchestr vtipně, lehce a nápaditě. Klavírista často a s potěšením zdůrazňoval basy, což dodávalo hudebnímu proudu báječný švih. A posledních pár taktů zahrál orchestr s takovou razancí, že div nezbořil sál.

Antonello Manacorda byl s pianistou po všechny tři věty v úzkém kontaktu a orchestrální složku díla propracoval s takovou invencí, jak se to v této skladbě slyší jen málokdy. Ze sólisty i z dirigenta po celou produkci doslova sršel optimismus a oba vzbudili u posluchačů velké sympatie. Aimard se nakonec nechal pohnout k přídavku a zahrál tři pomalé, kratičké a jednoduchoučké kousky z alba Játékok (Hry) Györgyho Kurtága.

Po přestávce zazněla v české premiéře skladba In the Forest (V lese) japonského autora Toshia Hosokawy. Sedmdesátiletý Hosokawa žije střídavě v Evropě a v Japonsku a jeho kompoziční styl je založený na průniku výrazových prostředků asijské a evropské hudební kultury. Skladbu si u něho objednala přímo Kammerakademie Potsdam a v Postupimi mělo také toto dílo v loňském květnu svou premiéru. Nepříliš rozsáhlá kompozice je ve své podstatě rafinovanou zvukomalbou: na barevně proměnlivém pozadí se neustále ozývá zpěv nejrůznějších ptáků. Nejedná se ale o žádný romantický výjev, autor využívá v této skladbě moderních kompozičních postupů. Rád bych viděl partituru této skladby, ale i bez ní nepochybuji o tom, že dílo klade na dirigenta i na interprety značné nároky. V podání Kammerakademie byl výsledný dojem velmi sugestivní – při poslechu se člověk ani nemusel nějak namáhat, aby si představil, že se ocitl v lese plném zpívajících opeřenců. Musím ale přiznat, že bezpečně jsem poznal jen kukačku. Ornitologové by určitě dokázali identifikovat i jiné ptáky.

Závěrečnou skladbou koncertu byla slavná Beethovenova Symfonie č. 5 c moll, op. 67 „Osudová“. Manacorda vběhl svižně na pódium a začal dirigovat málem ještě dřív, než publikum dotleskalo. Dirigoval zpaměti a s úžasnou vitalitou. Při Beethovenově klavírním koncertu jsem na Manacordu ze svého místa neviděl, protože byl skrytý za otevřeným víkem klavíru, u skladby In the Forest jsem se víc soustředil na výsledný zvuk orchestru než na dirigování, teprve u Osudové jsem se mohl soustředit na dirigenta naplno. Manacorda řídil orchestr s ohromnou vervou, vedl ho rozmáchlými gesty a takřka celým tělem – v klidu nepostál ani chvíli. Ale všechny ty pohyby byly naprosto funkční a upřímné, nebylo v nich vůbec nic teatrálního. Manacorda jde přímo a bez oklik za zvukem a dokáže si ho vzít, kde a kolik potřebuje. A Osudové tento přístup nesmírně svědčil.

První věta měla velmi dramatický průběh a byla nabitá velkými a efektními dynamickými kontrasty, ve forte skvěle podporovanými tympány. Druhá věta byla měkce probarvená a po dramatu první věty přinesla příjemné zklidnění a uvolnění. Začátek třetí věty byl přízračně tajemný, následné fortissimo dechů znělo až útočně a předznamenalo celý průběh této věty, která nebyla o nic méně dramatická než věta úvodní. V dlouhé pianissimové ploše v závěru věty stupňoval Manacorda napětí až k attaccovému začátku finální věty. Její nástup zapůsobil doslova jako světelná exploze – a celá finální věta se stala skutečným vyvrcholením večera.

Z orchestru i z dirigenta přímo tryskala euforie, která se bezprostředně přenášela na publikum. Bylo to provedení tak strhující, že posluchači ihned po závěrečných akordech povstali ze sedadel. Za bouřlivé ovace se umělci publiku odměnili rozkošným přídavkem: bezstarostnou a průzračnou druhou větou ze Schubertovy Symfonie č. 3 D dur (D 200). Byla to krásná tečka za krásným koncertem. Kammerakademie Potsdam i Antonello Manacorda potvrdili, že patří ve svém oboru ke světové špičce.

foto: Pražské jaro 2025 / Václav Hodina