„Theodora Remundová natočila o souboru Belfiato Quintet dokument pro Českou televizi.“

„Soubor právem získal první cenu v soutěži Antonína Rejchy na festivalu v rakouském Semmeringu.“

„Mezi dvě skvěle a inspirativně hraná díla zařadila dramaturgie mladé dílo modernisty 20. století Luciana Beria.“

V programu Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha patřil nedělní dopolední koncert dne 20. září souboru Belfiato Quintet. Soubor oslavuje dvacetiletí své činnosti a v Anežském klášteře koncertoval za přítomnosti kamer České televize. Na programu měl soubor ověřené skladby svého repertoáru – kvintety Rejchy, Beria, Beethovena a Françaixe. Každý prostor určený k provedení hudby je vhodný, tentokráte promlouval ke koncertu genius loci se slavnou historií českých králů a duchovním odkazem sv. Anežky České.

Historie našeho prvotřídního ansámblu, renomovaného nositele tradiční kvality českých komorních souborů, má klasickou genezi. Belfiato Quintet vznikl sdružením absolventů Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze v roce 2005. A kdyby nebylo jediné proměny v sestavě, hrál by dodnes v obsazení zakladatelů. Patřil mezi ně fagotista Ondřej Šindelář, který přepustil svůj post Janu Hudečkovi. Členové souboru se znají již od dob studií na Pražské konzervatoři, kde se vzdělávali v lekcích Ondřeje Roskovce, dnes fagotisty České filharmonie a zakladatele dechového souboru Afflatus Quintet. Na Akademii múzických umění studovali ve třídě Štěpána Koutníka, kdysi sóloklarinetisty Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze. Soubor spolupracoval s profesorem Gottfriedem Pokornym, který přednáší na Universität für Musik und darstellende Kunst Wien komorní hru na dechové nástroje a je činný na postu sólofagotisty Tonkünstler-Orchester Niederösterreich.

Zakladatelskou sestavu kvintetu tvoří vedle jmenovaného fagotisty Oto Reiprich (flétna), Jan Souček (hoboj), Jiří Javůrek (klarinet) a Kateřina Javůrková (lesní roh). Členové kvintetu jsou hráči předních orchestrů (Česká filharmonie, Orchestr Národního divadla, Prague Philharmonia). Svého času a věku získali také ocenění na mezinárodních interpretačních soutěžích, např. na soutěži ARD v Mnichově, Pražském Jaru a Concertinu Praga. 

Belfiato Quintet získal 1. cenu soutěže Antonína Rejchy na festivalu v rakouském Semmeringu a cení si úspěchů, které v roce 2011 získal na mezinárodní soutěži dechových kvintet „Henri Tomasi“ ve francouzské Marseille. Získal tam 3. cenu a zároveň cenu za nejlepší provedení Tomasiho skladby. Jeho Pět světských a posvátných tanců je základním kamenem repertoáru souboru. Ten dále tvoří známé originální skladby pro dechové kvinteto od Rejchy, Foerstera, Barbera, Hindemitha, Nielsena, Pärta, Pavla Haase. Zajímavou a nikoli zanedbatelnou část repertoáru souboru tvoří úpravy smyčcových kvartetů, klavírní či orchestrální hudby. Příkladně Smetany, Beethovena, Ravela, Mozarta, ba dokonce Philipa Glasse nebo George Gershwina. Belfiato Quintet má záznamy na deseti kompaktních discích, bud formou spoluúčasti nebo profilových titulů. Nejprve to byl titul Hudba pro dechové nástroje s díly Janáčka, Foerstra a Haase (2017), potom Rejchovy dechové kvintety (2019), CD s názvem Elements s hudbou Nilsena, Hindemitha, Barbera, Pärta a Tomasiho (2023) všechny vydal Supraphon. Letos v lednu vyšlo CD Windswept s hudbou amerických autorů na labelu Navona records. (O tomto albu čtěte ZDE.) Belfiato Quintet se podílel na CD Encounters, Jazz, Songs & Chamber Music u labelu Ravello Records a má také líbeznou nahrávku s Českou vánoční hudbou. Belfiato Quintet hraje pravidelně v Čechách i v zahraničí. Vystupuje v koncertní sezoně České filharmonie, Českého spolku pro komorní hudbu a komorních cyklech Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a Prague Philharmonia. Soubor spolupracuje s Českou televizí a Českým rozhlasem. Theodora Remundová natočila o souboru Belfiato Quintet dokument pro Českou televizi „České komorní zlato“.

První, koncertním provozováním ověřenou skladbou z repertoáru Belfiato Quintetu, která program zahájila, byl Dechový kvintet e moll, op. 88: č. 1 Antonína Rejchy. Tato skladba patří k cenným devízám českého hudebního dědictví, které soubor vyváží na zahraniční koncertní turné. A koneckonců propaguje i doma, neboť Rejcha patří do francouzského hudebního klasicismu a jeho skladby, vyjma vybraných opusů pro dechové nástroje, nejsou provozovány tak často, jak by si zasloužily. A tak, nesa soubor Rejchu hrdě, statečně a mistrovsky na svých bedrech, právem získal 1. cenu v soutěži Antonína Rejchy na festivalu v rakouském Semmeringu. Ostatně hudba francouzského hudebníka českého původu mi připadá velice blízká a domácí. Všimněte si nástupu flétny po introdukci v první větě jmenovaného opusu po krátké cézuře. Je to sice všeobecně se nabízející melodie pro rozběh flétny, ale zní, jako by se tu ozýval jeden z pramenů Smetanova zobrazení Vltavy. A další momenty melodického pohybu kvintetu vyloženě nabízejí podložit je textem a zpívat spolu. K tomu mne Beethovenův opus 4 nemotivuje.

Tedy konkrétně další skladba programu koncertu Belfiato Quintetu – Smyčcový kvintet Es dur op. 4 Ludwiga van Beethovena v úpravě pro dechový kvintet od Mordechaie Rechtmana. Tady se mi kupodivu přihodila jiná věc. Beethovenovy skladby a ostatně více opusů slavných klasiků byly již za jejich života aranžovány různými, i pochybnými, hudebníky. Úpravy se ovšem děly běžně, třeba takový náš krajan Jan Nepomuk Vent aranžoval Mozartovy symfonické skladby pro dechové nástroje. V případě Beethovena došlo k zajímavému vývoji. Když mu jednou padla do ruky úprava jeho komorní skladby od nějakého amatéra, rozhodl se napříště upravovat své skladby pro jiné nástroje sám. Zmíněný kvintet z programu upravil už předtím a psal tudíž nadvakrát. Nejprve jako dechový oktet, později hudbu upravil pro smyčcový kvintet. A fagotista a dirigent 20. století Rechtman nalezl potěšení v tom, že navrátil smyčcovému zápisu díla verzi pro dechové sdružení. Co se mi tedy na koncertě přihodilo? Při poslechu Beethovenova klasického skvostu v báječné interpretaci jsem přestal dávat pozor na dokonalost provedení a začal jsem si představovat znění ve smyčcové úpravě. Tak svůdně hrál Belfiato Quintet Beethovena.

Mezi dvě skvěle a inspirativně hraná díla zařadila dramaturgie mladé dílo modernisty 20. století Luciana Beria, vlastně našeho současníka, zemřel v Římě roku 2003. Byl to Opus Numer Zoo, kouzelná bajka, premiérovaná před dětským publikem v roce 1952 a provedená tehdy dechovým kvintetem za spoluúčasti recitátorky, autorky doprovodného textu. Berio později recitaci převedl na jednotlivé hudebníky, kteří text pronášeli v momentech, když nehráli. Pětidílná kompozice rozpráví o příbězích ze zvířecího světa. Ve stodole tančí lišák s důvěřivou slepicí, kterou nakonec slupne. Berio to sdělí lakonickou větou: „A to je konec, vážení.“ Druhý příběh je vlastně protestsong. Kolouch, podle překladatelky Ryzák, se na pastvě diví válečnému řevu s výbuchy bomb ze vzdáleného pole. Další příběh popisuje stařičkou myšku, která sleduje rej mladých při silvestrovské noci. Napomíná mladé, samotné už jí do křepčení není, přesto konstatuje: „Přišel čas zas začít žít.“ Poslední příběh uváděl rvačku dvou kocourů, z nichž každý záviděl sokovi to, co sám nemá. Poté co skončili „zmlácení jak psi“ chyběli jednomu vousky, druhému ohon. Provedení tohoto laškovného dílka, při kterém seděli členové souboru v jedné řadě, bylo zjevením svého druhu. Bufózní charakter díla s recitativními výkony, které se souborem při studiu kvintetu vedla režisérka, měl nádherný ohlas u publika a v konečném důsledku neobyčejně uvolnil vnímání tak zvané vážné hudby. Přispěl k tomu i teatrální okamžik, kdy členové kvinteta dramaticky povstali, aby si sborově povzdechli nad skutečností, jak kocouři dopadli a poté dílo dokončili. Psychologicky pojato povzbudil Opus Numer Zoo přijímání dalších části programu, který pokračoval po přestávce.

Publikum si v ní mohlo rozjímat o překvapivých odstínech hudby v prostorách majestátného kláštera. Mnozí posluchači si v té chvíli dodatečně vyzvedávali programovou knížečku, aby si přečetli z pódia recitovaný text, na který byli ze souboru před provedením upozorněni. Po Beethovenově dvakrát proměněném díle, výše pojednaném, hrál Belfiato Quintet Dechový kvintet č. 1 Jeana Françaixe. Autor zcela záměrně vytvořil, podle svého mínění, náročnou kompozici za účelem demonstrovat virtuózní techniku hráčů, pro které dílo napsal. Z toho důvodu vepsal nástrojům do partitury řadu technických fines, nechal je šplhat ve stupnicových bězích, předepsal řadu rychle repetovaných tónů či naopak skoků a dalších nástrojových „schválností“. Françaix napsal svůj první dechový kvintet v roce 1948 a autor měl upřímnou radost, že se hráči museli kvintetem delší čas zabývat, než ho nastudovali. Nevím jak dlouho se Belfiato Quintet zabýval nastudováním Françaixova Dechového kvintetu č. 1, ale na pódiu byli jeho členové zcela suverénní. Občas prokmitávaly v agogice hudby vtipné momenty či ztajený sarkasmus, zejména nastíněný rychlými a kontrastními proměnami tempa. Sám autor by byl nepochybně velmi šťasten, jaké péče se jeho účelovému kvintetu po 77 letech dostalo a jaký vzbudil ohlas.

Po nadšeném aplaudování přidal soubor krátkou větu opět koncertováním ověřeného díla. Byla to část Běží liška ze suity, kterou pro dechový ansámbl instrumentoval Jaroslav Pelikán z hudby k opeře Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky.

Koncert souboru Belfiato Quintet v Anežském klášteře nebyl jen pozoruhodnou akcí festivalu Dvořákova Praha, ale velmi hezkou oslavou dvacetiletí jeho činnosti na koncertním pódiu. A já přeji souboru nejen obligátní vše dobré, ale opravdu vše nejlepší, stálé zdraví, plné sály a všude nadšené publikum! Vivat Belfiato Quintet!

Foto: Petr Dyrc / Dvořákova Praha