„Objev medu je coby připomínka typického včelího projevu ilustrován pomocí kazoo.“

„Dochází tedy k paradoxu, kdy dílo absolutní hudby je posluchači blíže než kusy, které se na svět venku přímo odkazují.“

„Soudobá tvorba nemusí zanevřít na konsonantní kvintakord.“

Windswept je název nahrávacího projektu vydavatelství Navona Records. Projekt se věnuje nové tvorbě pro dechové kvinteto a třetí díl série v nahrávacím studiu patřil českému souboru Belfiato Quintet, který pod názvem Windswept, Vol. III poskytl interpretační službu pětici soudobých tvůrců. Nahrávka vydaná 4. dubna je hráčsky i zvukově vysoce kvalitní, méně přesvědčivá je kompoziční stránka předkládaných děl.

Belfiato Quintet letos jubilující coby dvacet let existující a aktuálně hrající ve složení Oto Reiprich (flétna), Jan Souček (hoboj), Jiří Javůrek (klarinet), Jan Hudeček (fagot) a Kateřina Javůrková (horna) nacvičil a nahrál díla výhradně amerických autorů u nás vesměs neznámých. Jsou jimi Marilyn Bliss, Ferdinando DeSena, John G. Bilotta, John Carbon a Stephen Michael Gryč a některé z nich učil sám Karel Husa. Potud je účinkování Belfiata logickým krokem. Celková stopáž nahrávky Windswept, Vol. III je 38minutová.

První tři z autorů dodali jednovětý kus, zbylí dva cyklický tvořený v obou případech poměrně očekávatelně pěticí miniatur. Hned první dílo od Marilyn Bliss zvané The Discovery of Honey přináší pestrobarevné hudební prostředí, poměrně zřejmý je záměr „odšpuntovat“ album něčím efektním, svěžím, čehož je skutečně docíleno, ale i za pomoci několika málo perkusivních nástrojů (ty už se později neobjeví) v rukou sourozenců Javůrkových, například je „objev medu“ coby připomínka typického včelího „bzučivého“ projevu ilustrován pomocí kazoo. (Pro mě otazník, zda nejde o přílišnou popisnost…) Bliss složila dílo vysoce osobité a zvukomalebné. Takové, které člověk chce slyšet znovu.

Pokud byla v úvodu naznačena skladatelská diskutabilnost některých z natočených děl, týká se nejvíce druhého kusu na nahrávce. Rebound Ferdinanda DeSeny si však zároveň vytyčil nejobtížnější úkol nejdelší hudební věty – sedm minut „v jednom tahu“ by však nemělo být tektonicky nepřekonatelných. Dílo pracující s devítitónovou sekvencí, jejími transpozicemi a inverzemi, není koherentní, „nedrží“. Durata je pocitem naddimenzovaná a opus ve své výstavbě tápe a přibližně od půlky neví, kudy dál. Tato bezradnost postupně drobně ovlivňuje i přesvědčivost interpretace. Počáteční práce s předloženým motivem je postupně opuštěna a kompozice ubíhá evolučně silně neuchopitelně při absenci nápadnější invence.

Brain Freeze Johna G. Bilotty má být kus inspirovaný sérií příběhů o malém robotovi. Snad proto je v tomto vysoce virtuózním dílku po vzoru ságy Hvězdných válek a její roztomilé postavičky R2D2 značně využita pikola v rukou Ota Reipricha (asociace vysokofrekvenčního pípání elektronického přístroje). V dialogu se vine hlavní melodická linie svěřená jedinému žesti ovládanému rukama a ústy Kateřiny Javůrkové. Tkáň z ostatních nástrojů je místy opravdu brilantní ve své přiznávce a interpreti zaslouží absolutorium za její obstarání.

Za jednoznačně nejzdařilejší kompoziční počin považuju pětici miniatur Johna Carbona s prostým názvem Woodwind Quintet. Už název napovídá, že půjde v principu o absolutní hudbu obecné inspirace (pokud tedy přijímáme dualitu absolutní vs. programní hudba, což není samozřejmé). Jednotlivé věty nesou název March, Offering, Scherzino, Little Serenade a Finale. Relevantně lze namítnout, že složit pětici miniatur je snazší než se pustit do jednovětého díla srovnatelné délky (F. DeSena), nicméně v případě Carbona je kromě vnitřního stylového sjednocení vět přítomna i generální jednotící myšlenka napříč větami. Způsob kompoziční práce zůstává pocitově v jedné linii, pět kousků tvoří celek. Mám za to, že autorovi k posluchačské přístupnosti pomáhá volnější práce s harmonií, kdy namísto tuhé atonality jsme v tomto případě spíše v rajonu tzv. volné atonality, která posluchači na mnoha místech příjemně evokuje cosi důvěrně známého, osvědčeného, místy se totiž vynořují libé souzvuky, nikoli jen ty ryze disonantní. Dochází tedy k paradoxu, kdy dílo absolutní hudby je posluchači blíže než leckteré kusy, které se na svět venku přímo odkazují. Umístění opusu do zlatého středu duraty alba mi pak svědčí o důvěře zúčastněných v úspěch kompozice; ta skutečně schopně dýchá, probouzí život. Kterákoli z lichých vět podle mě může sloužit jako koncertní přídavek, efektní „prskavka“ na závěr vystoupení. Výjimečně půvabné je pak decrescendující „outro“ finále – dokonalá souhra v jakémsi neuchopitelném, mimoběžném rytmu je v podání pětice „dechařů“ odzbrojující…

Pět charakteristických obrázků Five American Portraits Michaela Gryče (věty: H. L. Mencken, John Cage, Henry Ford, Edgar Allan Poe, Theodore Roosevelt) se inspiruje historickými osobnostmi a v každé větě nabízí vůdčí roli jinému nástroji kvinteta. U Gryčova kusu – vůbec není špatný; je dílem zralého, zkušeného, „vypsaného“ autora – se opět pohybujeme v hájemství atonality, což v kontextu celku považuju už za nedostatek – soudobá tvorba nemusí zanevřít na konsonantní kvintakord. Jeví se mi to tak, že tvůrci jednotlivých položek alba nebyli dostatečně koordinováni ke kýženému výsledku hudebněstylové pestrosti. Při vědomí konceptu, kterým je „moderní komorní tvorba“, posluchač k nahrávce přirozeně přistupuje s přednastavením slyšet paletu různých kompozičních stylů. Různorodost z mého pohledu není předložena v adekvátní míře; variabilitu modernity převážně skrze tónový výběr nepovažuju za životný princip a vzpomínám na svého profesora skladby Miloše Orsona Štědroně, který atonalitu nepovažuje za „výzvu“.

Obecně řečeno mám také za to, že při záměru objevit moderní, novou hudbu, psanou pro dechové kvinteto, předložený repertoár nepřináší dostatečné množství inovativní hráčské techniky, instrumentace je v podstatě konzervativní, vždyť pouhé frulato, základní efekt flétnové hry, je nápadně k slyšení jedinkrát. Po poslechu cítím nevyužitý potenciál elitních interpretů. Všichni, kteří se na vzniku alba podíleli, však zaslouží uznání; Belfiato Quintet nahrávce dal veškerou péči a zodpovědné i muzikální herní mistrovství. Kvalita počinu tedy leží interpretačně, ale i zvukově velice vysoko, kompozičně jen o něco níže. Nahrávka jednoznačně stojí za poslech.

Windswept Vol. III: Modern Chamber Music for Winds

interpret: Belfiato Quintet

datum vydání: 4. duben 2025

formát: digitální

vydavatel: Navona Records (label produkční společnosti Parma Recordings)

…………….

Celá nahrávka je dostupná volně na platformě YouTube dokonce za obrazového doprovodu.

Foto/zdroj: ilustrační - archiv souboru