„Schopnost mít vibrato pod kontrolou je takový identifikátor kvality hlasu.“

„Nejsem velkým zastáncem tematizování ženských skladatelek, ač si uvědomuju, že jistá forma historického ospravedlnění je na místě.“

„Nechci naši práci dělat na autopilota, proti tomu bojuji v sobě i kolem sebe – je to jediná zbraň, kterou my umělci máme proti nevyprodaným sálům.“

Naše přední koncertní mezzosopranistka Bella Adamova se narodila v Grozném v Čečensku a vyrostla v Praze. Své hudební znalosti získala mj. na školách v Kolíně nad Rýnem, Hannoveru, Londýně či Basileji. Během dubna ji čeká několik důležitých koncertů: na začátku měsíce vystoupí na koncertu s Collegiem Colloredo v rámci koncertní řady Collegia 1704, načež ji čeká vystoupení ve Žďáru nad Sázavou, na festivalu Opera se představí v pásmu Písně mrtvých duší a 9. dubna debutuje se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, s nímž uvede písně Almy a Gustava Mahlerových.

Čeká vás opravdu perný duben s mnoha koncerty a navíc s hodně rozkročeným repertoárem. Na co se těšíte nejvíce?

Na každý koncert se těším zvlášť a z jiných důvodů, každá hudba je mi svým způsobem vzácná. Nejvíc se ale asi těším na Mahlerovy Písně potulného tovaryše, protože se na českých pódiích nevyskytují často a znamenají pro mě i největší výzvu. Zároveň to bude můj debut se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a také spolupráce s novým dirigentem. Také se ovšem těším na barokní repertoár a Tomáše Netopila a písně Schumanna, Ivese a Debussyho s Johannou Hanikovou jsou moje srdcovky. 

Pocházíte z Čečenska, ale vyrostla jste v Praze. Vnímala jste čečenské hudební tradice během svého uměleckého zrání? Čím se liší od našich?

Rozdílné jsou snad úplně ve všem, každopádně nejsem expert na folklór, abych je mohla nějak zasvěceně porovnat. Pro emigranty je typické, že rodiče chtějí, aby si děti pamatovaly, odkud jsou. Doma jsme poslouchali hudbu, s komunitou jsme tančili čečenské folklorní tance Lezginka. U nás je společnost v daleko větší míře genderově rozdělená a to se promítá i do kultury: v hudbě i tanci se muži a ženy nemísí a pokud spolu tančí, nedotýkají se. V Čečensku také například neexistují smíšené sbory. 

Máte nesmírně rozsáhlý repertoár. Zachováváte nějaký systém v zájmu hlasové hygieny?

Na rovinu, není úplně možné si naplánovat sezónu tak, že třeba jeden měsíc zpívám jenom baroko, pak dva měsíce jen romantický repertoár a podobně. Samozřejmě základem je zpívat vhodný repertoár pro můj hlasový fond čili nezpívám Wagnera ani nic podobného. Člověk musí trénovat v pořadí, v jakém jednotlivá díla zpívá, ale zrovna včera jsem zkoušela program, který budu dělat se SOČRem, tedy Mahlerovy písně, načež jsem se věnovala i nadcházejícím Händelovým áriím. Věřím, že je nesmírně důležité si udržovat hlasovou flexibilitu. Hlasová hygiena je podle mě o uvážlivém střídání a plánování repertoárů. Teď zpívám mnoho romantické hudby, při níž má vibrato tendenci se rozšiřovat a pěvec si to musí umět pohlídat. Zda pěvec je či není schopen mít vibrato pod kontrolou je takový identifikátor kvality hlasu. Střídání repertoáru je důležité také z hlediska barvy – každý repertoár si vyžaduje jinou škálu barevných odstínů. A konečně nezapomínejme, že hlasivky jsou svaly a s každým repertoárem je zapojujete trochu jinak. Atletka v posilovně také neposiluje stále jen nohy – to by pak měla slabé ruce. 

Profilujete se zejména jako koncertní umělkyně. Je v tom záměr? Jakou roli byste si chtěla zazpívat v opeře?

Obdržela jsem pár opravdu hezkých operních nabídek v České republice i v zahraničí, asi jsem toho už odmítla víc, než kolik jsem si zazpívala, ale ne úplně dobrovolně. Buď to nebyl správný repertoár, nebo nebyly úplně správně nastavené podmínky zkoušení, což by u nových větších rolí nebylo moudré. Další možností je, že nabídky přišly moc brzo. Pro mě je nesmírně důležité si hlídat kvalitu. Z jedné stránky mi vyhovuje koncertní činnost – není lehké se prosadit jako koncertní umělkyně a já jsem hrdá na to, že se mi to povedlo. Mám v jistém ohledu smůlu v tom, že se v našich končinách nehrají opery vhodné pro můj hlasový obor. Nejsem dramatický typ, chci zpívat co nejdéle a nechci si zničit hlas. Operu a herectví miluju, ale akceptovat mohu jen správné příležitosti. 

Na jakou z těch oper, jež se u nás nehrají, si pomýšlíte?

Tou je nepochybně Zneuctění Lukrécie od Benjamina Brittena nebo Ottavie v Monteverdiho Korunovaci Poppey. Jako každá mezzosopranistka samozřejmě toužím po Carmen, také bych si ráda zazpívala Olgu v Evženovi Oněginovi a Isabellu v Rossiniho Italce v Alžíru a za pár let i Charlotte ve Wertherovi. Skvělá role pro nižší pohyblivý mezzosoprán je Dulcinea v Don Quichottovi od Julese Masseneta. V ještě vzdálenějším horizontu, pokud mi to můj hlasový vývoj dovolí, bych si ráda zazpívala Juditu v Modrovousově hradu, to je má oblíbená opera. Britten napsal mnoho rolí pro nižší lyrický mezzosoprán, které se u nás nehrají. Na druhou stranu my ale máme Mahlera, aby nám to nebylo líto.

Jste členkou Lieder Society. Jak byste spolek popsala někomu, kdo o něm nikdy neslyšel?

Ráda bych předeslala, že jsem členkou spolku, ale ne jeho zakladatelkou, abych na sebe nebrala zásluhy jiných. V dubnu budeme reprízovat Písně ztracených duší na festivalu Opera. Dlouhodobě se snažíme podporovat mladé písňové interpretky a interprety, přičemž jsem lektorkou masterclass. Velmi si vážím práce předsedkyň Tamary Morozové a Moniky Jägerové, talentovaných a vzdělaných umělkyň, které jsou nadšenkyněmi pro písňovou literaturu, mají ji natolik rády, že i přes nelehké prostředí tento žánr činnostmi spolku prosazují.

Budete zpívat písně Almy Mahler, které její manžel údajně zakázal komponovat, protože by to dle jeho slov vypadalo směšně, kdyby v rodině byli dva skladatelé. Ke konci života uznal, že věci Almy jsou velmi dobré. Pozorujete v uvádění děl skladatelek nějaký vývoj?

Víte, tato teze, tento citát pochází z Alminých dopisů a já si nejsem dvakrát jistá, jak moc věrohodným zdrojem jsou. Každý, kdo se zajímal o život této na jedné straně fascinující ženy, musí na druhou stranu uznat, že si pravdu často ohýbala ku vlastnímu prospěchu. Možná nejsem úplně objektivní, protože Gustav Mahler mi nesmírně imponuje. Písně, které jsou připisovány Almě, jsou velmi dobré, ale nejsou to poklady, které známe od jejího muže.

Ale abych odpověděla na otázku: nejsem velkým zastáncem tematizování ženských skladatelek, ač si uvědomuji, že jistá forma historického ospravedlnění je na místě. Většina žen neměla možnost se prosadit, protože neměla čas ani luxus rozvíjet svůj talent, což není fér. Na jednu stranu jsem ráda že hledáme v archivech a nacházíme tam velké poklady, ale na druhou si nemyslím, že musíme zpívat všechny písně Clary Schumann, protože ne všechny jsou kvalitativně na výši. Historické ospravedlnění je tedy na místě, ale asi to nebude případ všech mrtvých skladatelek.

Jak jsou na tom skladatelky dnes? 

Samozřejmě mají daleko větší rovnoprávnost. V poslední době jsem premiérovala skladby čtyř současných skladatelek – Jany Vöröšové, Nikol Bókové, Marion von Tilzer a Anni Vu, aniž bych vyhledávala skladatelky specificky, a jejich věci byly skvělé. Čili je nechci dávat to nějakého ghetta, odkud budou tabuizovány nebo naopak tématizovány. Protože pokud je budeme tématizovat, tak je jen dáme do jiné škatulky. Uvědomme si, že skladatelky nepotřebují lítost, potřebují rovné příležitosti. Což může být těžké v době, kdy se plány často rodí spontánně na večírcích nebo mezi kamarády, kam se ony nedostanou, protože potřebují být třeba doma u dětí nebo prostě nejsou zvané. Systém tedy není v zavedení kvót, ale ve vytvoření podmínek pro ženy umělkyně. Kvóty mohou jistým způsobem pomáhat v místech, kde stále panují předsudky, ale neberu je jako řešení.

Ke konci měsíce vystupujete v Nizozemsku a Baden Badenu. Vnímáte rozdíl mezi tím, jak vnímá písně obecenstvo na Západě, a tím, jak je vnímáme u nás? Ani recitály špičkových umělců nebývají vyprodané… 

Obecně vnímám problémy s nevyprodanými sály jako něco, co jde spíš za pořadatelem: jak má kolem sebe vybudovanou komunitu, jaké má PR, jak moc mu místní publikum důvěřuje. Často je těžší vyprodat písňový recitál než komorní hudbu, ale nedokážu vám říct proč, nejsem objektivní. Na Západě jsou některé instituce, které mají své věrné posluchače i pro píseň, jako je třeba londýnská Wigmore Hall nebo festival Heidelberger Frühling. Nicméně i na západě většina pořadatelů bojuje s návštěvností. V Praze jsem dělala koncerty s přístupnějším repertoárem, a přesto jsem na sebe nedokázala nalákat velké publikum, ale třeba na Pražském jaru jsem měla recitál se soudobou hudbou v jedenáct hodin dopoledne a bylo vyprodáno. Hraje v tom roli hodně různých faktorů. Samozřejmě není fér srovnávat Pražské Jaro s menšími festivaly, které nemají za sebou tak dlouhou historii ani takové prostředky. Mým posláním každopádně je, aby každý můj koncert byl zážitek. Nechci naši práci dělat takzvaně na autopilota, proti tomu bojuju v sobě i kolem sebe, protože to je jediná zbraň, kterou my umělci máme proti nevyprodaným sálům, přičemž si musíme vážit publika tak, že tomu dáme všechno, i když není vyprodáno. 

Co se vám odehrává v hlavě těsně před vystoupením? Co vám pomáhá vkročit na pódium?

Především se rozezpívat a také se před vstupem na jeviště modlím, za sebe, svoje kolegy na jevišti a za publikum, ať z toho mají silný zážitek. To je asi vše. Líbí se mi ty chvíle před vystoupením, kdy se připravuju a líčím se, je to taková moje meditace. Nedávno jsem měla koncert s  Ahmadem Hedarem a ten se mě ptal, jak je možné, že nejsem nervózní. Odpověděla jsem mu, že jsem se právě hodinu malovala a to mě „vyklidnilo“.