„Nehodlám se definovat ani jako populární zpěvák, ani jako uznávaný operní pěvec.“

„Hoffmann je do jisté míry Offenbach. Často přemýšlím nad tím, kam až sahá otisk osoby skladatele a co už je jeho umělecká invence.“

 „Mezi pěvcem a klavíristou musí být veliká chemie ideálně prověřená roky společné práce a vystupování. Jinak to prostě nejde, nefunguje to a publikum to vycítí.“

Benjamin Bernheim se mezi světovou operní elitou pohybuje už několik let. Nicméně od konce léta jeho hvězda stoupá ještě strměji: Na své konto si připsal Hoffmanna na festivalu v Salcburku a následně i v Metropolitní opeře. Toto nastudování bylo vysíláno do kin po celém světě v rámci projektu Met: Live in HD. Celosvětově francouzského tenoristu sledovaly i milióny lidí při zakončení olympijských her a nedávno mu byl udělen titul ‚Pěvec roku‘ na International Opera Awards. V listopadu tento zpěvák debutuje v Praze. 

V poslední době se toho ve vašem kariérním životě událo tolik, že ani nevím, kde začít. Pojďme se nejprve zaměřit na Hoffmanna. Je to vaše oblíbená role?

Mám Hoffmanna moc rád, protože je to tak kontroverzní postava, která mi dává možnost hrát skutečně činoherně. To mi v jiných operách občas schází. Je to podle mě Offenbachova nejlepší opera, protože je velmi osobní a autentická. Hoffmann je do jisté míry Offenbach. Často přemýšlím nad tím, kam až sahá otisk osoby skladatele a co už je jeho umělecká invence. U Hoffmanna se ty hranice stírají, vlastně se dá říct, že ztvárňuji dvě osoby najednou.

Asi bude zajímavé srovnat nastudování. Předpokládám, že nemůže být větší rozdíl v divadelní tradici než mezi Salcburkem coby nositelem té nejevropštější, a Met té nejameričtější…

Salcburské nastudování přetvořilo Hoffmanna v mladého režiséra, který natáčí své první filmy v garáži, potom má za sebou první nezávislý film a nakonec se stane slavným. Verze v Met daleko víc podtrhuje fantastičnost Hoffmannova světa a jeho představ. Jak říkáte, ty tradice asi nemohou být rozdílnější. Umělec to musí respektovat a ke každému národu zpívat trochu jinak.

I když vás na obou stranách Atlantiku kritiky chválily, ani jedna z režií si moc uznání nevysloužila. O salcburském nastudování se psalo, že je jak ze špatného filmu, a o tom z Met, že je kafkovské a zmatené. Co o tom soudíte vy?

Pokud po mně žádáte nějakou reflexi, tak vás asi zklamu. Jsem přesvědčen, že úkol recenzovat a soudit patří jiným, rozhodně ne režisérovi a už vůbec ne zpěvákům. Nicméně ani jedno nastudování nezastínilo hlavní myšlenku a ponaučení z opery, a to je důležité.

Jaké ponaučení by si měl člověk odnést z Hoffmannových povídek?

Že bude padat, že bude zažívat zklamání zas a znovu, dokud se nenaučí, že se může opřít o své přátelé, o ty, kteří ho obklopují. Že nemůže všechno zvládat sám. 

Na počátku své umělecké kariéry jste si vydobyl renomé výborného mozartovského pěvce a ve světě opery s vámi tak nějak bylo počítáno jako s novou hvězdou německého operního repertoáru. Vy jste si nakonec prosadil repertoár italský a francouzský. Co vás k tomu vedlo?

Těch důvodů bylo víc, ale když to zestručním, v německém repertoáru vlastně není moc literatury pro lyrické tenory. Jsou samozřejmě krásné Mozartovy role, které už jsem měl do velké míry zvládnuté, načež, až na nějaké výjimky, není dlouho nic, a pak je Wagner. Dá se tedy říct, že jsem se v německém repertoáru neměl kam posunout. Italský a francouzský repertoár mi nabízí daleko více možností.

Byla to veliká změna?

Kupodivu italský repertoár pro mě byl přirozenější. S francouzštinou to bylo složitější. Víte, operní zpěv ve francouzštině je velice specifická věc, mně osobně připadá, že ani velicí francouzští tenoři z dřívějších dob moc nevěděli, jak k němu přistoupit. V tomto ohledu udělal nedocenitelný pokrok Roberto Alagna. Myslím, že teprve on našel ten správný klíč. Jak přistoupit k francouzské opeře jsem se naučil právě od něho.  

Je možnost, že se k německému repertoáru vrátíte?

Strašně rád si jednou zazpívám Lohengrina. Až nazraje čas…

O vašem hlasu toho bylo napsáno hodně, nejčastěji se používá termín „francouzský crème de la crème“.  Jak byste ho popsal vy sám?

Abych mohl vyprávět všechny ty operní příběhy, myslím, že můj hlas musí být především chameleon. Tak k němu přistupuji a cvičím ho. Hlasem musím být schopný obsáhnout celou paletu barev, nastínit různé nuance, vystihnout lásku, zklamání, šílenství, a to často během jediné fráze. Musím umět zpívat jako hrdina i oběť, jako milenec, jako opilec a tak dále.

V těchto dnech vychází vaše profilové album Sladká Francie s poněkud neobvyklou dramaturgií. Jaké to je zpívat Berliozovy Letní noci vedle písní Josepha Kosmy nebo šansonů Jacquese Brela?

Všechny ty písně jsou mistrovskými kusy naší kultury a já jí tímto vzdávám hold. Spojuje je linka jakési archetypální elegance a smyslnosti, která mi přišla nesmírně zajímavá. Navíc všechny písně mají naprosto okouzlující slova, vždyť některé Brelovy šansony zhudebňují poezii Charlese Baudelaira. Navíc si musíme uvědomit, že Kosma napsal své největší hity v době, kdy svá vrcholná díla tvořili třeba Poulenc nebo Šostakovič, které dnes již považujeme za klasiky. Toto CD jsem nahrál, abych v něm nabídnul svojí vlastní uměleckou vokální představu toho, jak by mělo zpívat francouzsky nehledě na hudební žánr.

Líbí se vám, jak zpíváte francouzsky?

Přiznám se, že se velice nerad poslouchám. Vlastně se na sebe také nerad dívám. (smích) Když jsme ve tvůrčím procesu, tak si nahrávku samozřejmě poslechnu, ale čistě jen z důvodů editace, abych se rozhodl, zda danou skladbu chci přezpívat a případně jak. Od té doby, co jsme CD vydali, jsem ho neslyšel. Nemám potřebu se k tomu vracet a rozebírat, co se nám povedlo a co jsme mohli udělat jinak. 

Takže se neobáváte kritiky?

Jak jsem již řekl, úkol recenzovat a soudit patří jiným. Schopnost kritiku přijmout a unést je součásti mého růstu. Každopádně, čistě z mého úhlu pohledu je tento projekt hotov, je čas plně se soustředit na další!

V souvislosti s tímto albem jste často hovořil o mostech mezi světy opery a populární písně. Pomůže vaše album najít opeře nové příznivce?

Víte, že překračování hranic do populárnějšího žánru bylo operním pěvcům po mnoho let téměř zakázáno, buď jste populární zpěvák, nebo uznávaný operní pěvec. Já se takto definovat nehodlám. Zpívám písně Charlese Treneta stejně jako skladby Henriho Duparca, čímž, doufejme napomáhám milovníkům hudby, aby se setkali v šedé zóně. 

Ostatně opera kdysi bývala populární hudbou široké veřejnosti, nehrála se jen na šlechtických sídlech, jak se někdy mylně domníváme. Některé árie byly dokonce považované za škvár…

Je to tak; tímto novým albem chci ukázat, že se svým tenorovým hlasem mohu překročit hranice z jednoho žánru do druhého, a vyvrátit tak běžně zažitou tezi, že klasická hudba je cenná, zatímco populární hudba je škvár.

Která píseň z alba je vám nejbližší?

Vzhledem k tomu, v jak neklidné době žijeme, odpovím, že Quand on n´a que l´amour (Když je to jen láska) od Jacquese Brela. To je píseň, jíž bychom měli naslouchat a také pochopit plnou hloubku textu; je o tom, že bychom si měli vážit toho, co máme.

Na tomto CD vás doprovází výtečná kanadská klavíristka a dirigentka Carrie-Ann Matheson, která bude vaší partnerkou i v Praze. Jak důležitý je pro zpěváka vztah s klavíristou?

Je naprosto, ale naprosto zásadní. S Carrie-Ann máme dlouholetý hudební vztah, spolu jsme tyto písně několikrát hráli a zpívali a čekali, až dozrají do správného bodu, kdy je budeme schopni představit veřejnosti. Mezi pěvcem a klavíristou musí být veliká chemie ideálně prověřená roky společné práce a vystupování. Jinak to prostě nejde, nefunguje to a publikum to vycítí. 

Takže není možné, aby vám někde „přidělili“ klavíristu, který vás doprovodí?

Takový scénář si naprosto nedokážu představit. Vůbec nevím, zda bych své umění mohl prezentovat tak, aby si za ním ještě mohl stát. 

Povězte nám něco o pražském koncertu. 

Na turné zpívám výlučně repertoár z tohoto CD, tedy francouzské písně od Berlioze po Brela, ale vzhledem k tomu, že u Vás budu zpívat úplně poprvé, rozhodli jsme se s promotérem koncertu, že část programu věnujeme i opernímu repertoáru a že zazpívám několik árií z oper, ve kterých vystupuji na světových scénách, tedy například z Werthera, Romea a Julie či Bohémy. 

Dočkáme se i Hoffmanna?

Uvidíme… (úsměv)

Co máte ještě před sebou?

V této sezóně se vrátím k Wertherovi v novém nastudování na Champs-Elysées, k Romeovi (C. Gounod: Romeo a Julie – pozn. red.) ve Vídeňské státní opeře a k Manon v novém nastudování v Opéra National de Paris. Do roka bych se měl také měl vrátit do Prahy tentokrát se symfonickým orchestrem. V dálce bych rád viděl Dona Carlose, Simona Boccanegru, Carmen, Tosku a Lohengrina, jehož jsem už zmiňoval. Je přede mnou ještě hodně práce a to je dobře. Jako umělci před sebou musíme neustále vidět nové výzvy a nové cíle. Ty nás inspirují a zároveň drtí. Naším cílem je definovat nové hranice toho, co je v umění možné. Pokud přestaneme růst, přestáváme být umělci.