„Po přečtení dopisu, jsem pocítila inspiraci ukázat mého dědečka jako mladého imigranta hledajícího nové příležitosti v novém světě.“

„Dnes je mnoho výjimečných skladatelek, které jsou široce uznávané a oslavované. Přesto však přetrvávají problémy v tom, jak hudební instituce nahlížejí na ženskou tvořivost.“

„Formát krátkých jednoaktových minioper dokáže lépe vystihnout současné příběhy a odpovídá tempu i zkušenosti dnešního publika.“

Americká skladatelka Beth Ratay vystudovala hudební kompozici se specializací na světovou hudbu na univerzitě v Santa Cruz v Kalifornii a nyní působí jako pedagožka hudební teorie a skladby na Univerzitě Nového Mexika v Albuquerque. Její tvorba se rozprostírá od vokálních a operních děl až po komorní a orchestrální skladby. Za svůj operní koncept The Morpheus Quartet v letošním roce obdržela ocenění Female Composer Discovery od organizace OPERA America. Do Prahy přiváží svou skladbu Two Worlds, inspirovanou příběhem jejího dědečka, který v roce 1922 emigroval z Československa do Spojených států. Dílo zazní 1. listopadu na koncertě Lieder Society na Novoměstské radnici v Praze.

Ve vaší hudbě je často patrný vliv českých skladatelů, zejména Janáčka. Projevujete tak svou identitu či kořeny, nebo je to jednoduše fascinací Janáčkem? 

Můj dědeček Vlad Ratay zemřel dřív, než jsem se narodila, takže jsem se ke svým českým kořenům vlastně nikdy pořádně nepřiblížila – až do dospívání. Tehdy jsem se začala zajímat o českou historii a kulturu a objevovat hudbu Smetany, Dvořáka, Martinů a Janáčka. Poprvé jsem také mohla navštívit Prahu a dozvědět se víc o dědečkově životě a rodině. Moje dvojí identita tak vlastně není rovnováhou mezi dvěma světy, ale spíš americkou částí mé osobnosti, která se snaží znovu spojit s českými kořeny.

Hudebně mě hluboce ovlivnilo dílo Leoše Janáčka a jeho koncept melodie řeči. Fascinovalo mě, jak jazyk – jeho rytmus, intonace a přirozený tok – formuje hudební výraz určité kultury. Od té doby se ve své tvorbě, a zvlášť v písňovém cyklu Two Worlds, snažím zachytit přirozenou krásu a rytmus českého jazyka v hudební podobě.

Považujete toto za vaše hlavní stavební kameny v kompozicích? Od jakého dalšího skladatele čerpáte inspirace? Je jím Harrison Birtwistle?

Melodie pro mě vždy byla základním prvkem hudby – je pro mě tím, z čeho všechno ostatní vyrůstá. Téměř stejně důležité je pro mě ale vyprávění. Většinou začínám s horizontální rovinou hudby – tedy s melodií, ale i s dějovou linií nebo myšlenkou, kterou skladba nese. Chci, aby hudba vytvářela pro posluchače smysluplný příběh, aby je vtáhla. Janáček i Birtwistle sdíleli podobnou vášeň pro vyprávění a právě to je na jejich hudbě tak inspirující.

Od Janáčka čerpám především jeho tonální jazyk, dramatické oblouky a způsob práce s textem. Birtwistle mě ovlivňuje spíš svou koncepční představou o tvorbě než konkrétními hudebními prostředky. Jeden jeho citát mě ale zcela uchvátil: „Všechno, co jsem kdy napsal, je jako mnohostranný kámen – a to, co se zaleskne posluchači, je vždy jen jedna z jeho stran.“ Tato myšlenka, že v hudbě vždy vnímáme jen jednu stranu celku, jeden úhel pohledu na něco mnohem většího, mě fascinuje. Jako skladatelka si kladu otázku: Jak mohu vytvořit dílo, které naznačí existenci dalších „tváří“, aniž by je přímo odhalilo?

V letošní roce jste získala prestižní grant Female Composer Discovery od organizace OPERA America — proto se vás nemohu nezeptat, jak vnímáte postavení skladatelek dnes ve srovnání s dobou, kdy jste začínala svou kariéru? Máte pocit, že se přístup hudebních institucí k ženské tvořivosti změnil? Existuje již v tomto oboru rovnost?

Grant Female Composer Discovery pro mě představuje především ocenění a uznání mé dosavadní práce. Tento grant se uděluje už jedenáct let a otevřel cestu do světa operní kompozice celé řadě skladatelek. Je pro mě velkou ctí být součástí tak prestižního seznamu jmen.

Skladbě jsem se začala věnovat poměrně brzy — bylo mi asi devět let — a tehdy jsem vůbec nepochybovala o tom, že bych mohla být skladatelkou. Teprve když jsem nastoupila na univerzitu, narazila jsem na realitu. Neměla jsem žádné ženské pedagožky a poprvé mi došlo, že vlastně ani žádné skladatelky neznám.

Od té doby se samozřejmě mnohé zlepšilo. Dnes je naštěstí mnoho výjimečných skladatelek, které jsou široce uznávané a oslavované. Přesto však přetrvávají problémy v tom, jak hudební instituce — alespoň ve Spojených státech — nahlížejí na ženskou tvořivost. Většina mých studentů skladby jsou stále muži, což podle mě znamená, že někde na cestě — ještě dříve, než se mladé ženy dostanou na univerzitu — nedostávají dostatečnou podporu, nebo se s kompozicí nesetkávají způsobem, který by je k ní přitáhl.

Povězte nám o své nejnovější opeře The Morpheus Quartet, která se zabývá světem snů. Inspirovala vás při její tvorbě třeba Juliette Bohuslava Martinů?

The Morpheus Quartet je jedním z mých současných rozpracovaných děl. Inspirovala mě stejnojmenná krátká hra dramatika Johna Glorea, která vypráví příběh čtyř členů smyčcového kvarteta, jejichž sny se odehrávají paralelně, až se nakonec všechny spojí v okamžiku, kdy si společně zahrají. Upřímně, spojitost s Martinů Juliette jsem si doteď neuvědomila, ale možná není špatný nápad se k ní při další práci na opeře vrátit.

Proč si myslíte, že se dnes píše tak málo současných oper — zvlášť těch, které reflektují aktuální témata? A jak by podle vás měli současní skladatelé přistupovat k práci s hlasem ve srovnání s přístupem skladatelů před sty či dvěma sty lety?

Myslím, že opera se pomalu znovu vrací jako současná umělecká forma. Hlavním důvodem, proč vzniká méně nových oper, je podle mě nedostatek příležitostí k jejich uvedení. Celovečerní opery jsou nesmírně náročné — finančně i časově – a mnoho amerických operních společností necítí téměř žádnou motivaci investovat do nového díla, když jejich publikum dává přednost osvědčené klasice.

Aby se diváci ve Spojených státech znovu začali zajímat o moderní operu s aktuálními tématy, je třeba přistoupit k tomuto žánru novým způsobem. Jednou z forem, která by podle mě měla dostávat více prostoru, je krátká, jednoaktová opera — dílo trvající deset až dvacet minut. Sama jsem napsala několik takových minioper, které se uvádějí společně s dalšími krátkými operami od různých skladatelů. Tento formát podle mě dokáže lépe vystihnout současné příběhy a odpovídá tempu i zkušenosti dnešního publika.

Jako skladatelé dneška máme obrovskou výhodu: můžeme čerpat ze všech vokálních stylů, které vznikly za posledních několik staletí. Toto bohatství hudební historie nám dává svobodu vybrat si ten nejvhodnější jazyk, který nejlépe vypráví příběh, který chceme sdělit.

V Praze budete mít premiéru svého díla Two Worlds, které odráží zkušenosti vašeho dědečka jakožto imigranta a využívá jeho dopisu domů jako libreta. Můžete nám prozradit, jak toto dílo vzniklo a jaké emoce jste chtěla vyjádřit?

V roce 1922 se můj dědeček z otcovy strany, Vlad F. Ratay, vydal na cestu z Prahy do Ameriky, aby začal nový život ve Spojených státech. Bylo mu devatenáct let, když opouštěl Prahu. Moje matka, Nancy Ratay, strážkyně rodinných záznamů, našla mezi jeho papíry dopis – pravděpodobně kopii dopisu, který poslal domů do Prahy na Vánoce v roce 1922.

Po přečtení tohoto rozsáhlého dopisu, který měl více než dvacet stran, jsem pocítila inspiraci odvyprávět tento příběh. Dopis mi ukázal mého dědečka jako mladého imigranta hledajícího nové příležitosti v novém světě. Příběhy, které vyprávěl, zahrnovaly celé spektrum emocí a zkušeností: od stesku po domově, přes radostné vzrušení, úžas nad novým prostředím, zvláštní pocit cizího místa tak odlišného od domova, až po hrdost na svou práci a schopnost vybudovat život v Americe, dále popisy všedních dnů a nakonec dojemný seznam vánočních dárků pro rodinu, kterou tak toužil znovu vidět.

Tadeáše Hozu, který bude cyklus interpretovat, doprovodíte na flétnu. Je to váš nejoblíbenější nástroj – ať už jako skladatelky nebo aktivní hudebnice?

Ke psaní pro flétnu mám celkem ambivalentní vztah, což je vlastně trochu komické. Jako skladatelka nejraději komponuji pro hlas. Sama jsem vystudovala klasický zpěv a pravidelně jsem vystupovala jak jako flétnistka, tak jako členka sboru, a každá z těchto zkušeností má své kouzlo. Flétnu jsem do cyklu zařadila jako svůj vlastní hlas, který o sto let později sleduje a prožívá zkušenosti mého dědečka.

Jako profesorka na University of New Mexico pracujete s mladými skladateli. Co nejdůležitějšího se snažíte předat další generaci?

Kromě výuky na University of New Mexico se také věnuji osvětovým programům a pracuji s hudebníky už od čtyř let. Mé největší přání jako učitelky a hudebnice je ukázat každému, že je hudebníkem, že je skladatelkou či skladatelem a že má co komponovat a sdílet…

Jak učíte své studenty hledat vlastní hlas v době, kdy jsou stylistické a mediální možnosti téměř neomezené a kdy se nástroje umělé inteligence stávají stále sofistikovanějšími?

To je opravdu obtížná otázka, se kterou se potýkám téměř každý den. Jako učitelka kreativního umění se v poslední době stále více zaměřuji na myšlenku, že kreativita je vlastně proces odečítání. Jde o to, vzít nekonečné množství nápadů a vybrat z nich to, co vám jako skladateli skutečně sedí. Se svými studenty začínám kritickým nasloucháním. Naučit se poslouchat hudbu a rozpoznat nejen to, co se vám líbí nebo nelíbí, ale být schopen formulovat důvod, proč tomu tak je, to je podle mě první dovedností, kterou by měl mladý skladatel rozvíjet. A zatím žádná umělá inteligence nemůže tento kompoziční nástroj nahradit.

Mrzí vás, když je soudobá klasická hudba téměř neposlouchatelná?

Mrzí mě, že tolik soudobé klasické hudby má tak malou posluchačskou obec, která ji dokáže ocenit. Myslím tím, že mnoho nových děl je komponováno tak, že zkoumá hudební aspekty do nejmenších detailů, a jen málokdo má dostatečné hudební vzdělání na to, aby skutečně pochopil, co skladatelka či skladatel vlastně dělá. Taková díla mají velmi úzké, téměř specializované publikum.

Je řešením větší hudební vzdělání, aby širší veřejnost mohla hudbu ocenit? Měla by skladatelka či skladatel mít menší očekávání od svého publika? Nebo bychom měli oslavovat fakt, že lidé mají možnost ponořit se tak hluboko do něčeho, co milují, i když je cílové publikum malé? Myslím, že nakonec musí každý skladatel rozhodnout, co od každé skladby chce, a činit hudební volby, které podporují cíl daného díla.

Kdybyste si mohla pozvat jakoukoli skladatelku či skladatele z historie na sklenku vína, koho byste si vybrala a o čem byste mluvili?

Rozhodně bych si přála setkat se s Leošem Janáčkem a mluvit naprosto o čemkoli – o jeho dlouhé kariéře před větší slávou, o jeho názorech na operu, o tom, jak přistupoval ke skladbě… seznam by byl nekonečný a jedna sklenka vína by na to pravděpodobně ani nestačila…