„V centru pozornosti byli samozřejmě skvělí hobojisté.“

„Mimořádný výkon podala Prague Philharmonia pod vedením Roberta Kružíka.“

„V případě Koncertu pro hoboj a orchestr Jiřího Gemrota, který byl povinnou skladbou, je určující premiérové provedení z roku 2017.“

Prodloužený večer finále 76. ročníku Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro v oboru hoboj se konal v úterní večer 13. května ve Dvořákově síni Rudolfina. Soutěž uváděla slovem v angličtině Klára Boudalová a tři finalisté – Leandro Lazzari z Itálie, Pedro Moreira z Portugalska a Fedor Osver z Ruska – předstoupili na podium před slušně zaplněné auditorium s jednou povinnou a jednou volitelnou skladbou. A vyšlo to tak, že všichni hráli stejnou nejen povinnou skladbu, kterou byl hobojový koncert Jiřího Gemrota, ale i volitelný kus, jímž se stal hobojový koncert, H 353 Bohuslava Martinů. Finalisty doprovázel orchestr Prague Philharmonia pod vedením Roberta Kružíka.

V centru pozornosti finále byli samozřejmě skvělí hobojisté. V pořadí, ve kterém nastoupili na pódium, to byli – Leandro Lazzari z Itálie, Pedro Moreira z Portugalska a Fedor Osver z Ruska. Ale hned úvodem musím konstatovat, že mimořádný výkon podala Prague Philharmonia pod vedením Roberta Kružíka. V náročném večeru, který se táhl od osmnácté do půle jednadvacáté hodiny s jednou přestávkou, hrála filharmonie ve skutečnosti šest skladeb. Povinnou i volitelnou skladbu musel pan dirigent „ušít“ ve všech ohledech interpretace podle přání každého z finalistů. A každý z trojice hobojistů jinak volil dynamiku, tempo a výraz skladby. To bylo zřejmé hned poté, kdy po provedení Leandra Lazzariho nasadil orchestr k doprovodu Pedra Moreiry. Najednou jsme slyšeli úplně „jinou“ skladbu. Můj náhled o řádky výše konstatovaný mi po koncertě potvrdil sám dirigent.

V případě Koncertu pro hoboj a orchestr Jiřího Gemrota, který byl povinnou skladbou, je určující premiérové provedení z roku 2017. Skladatel ho psal pro Viléma Veverku (ten byl jedním ze členů finálové poroty) a na premiéře 31. ledna zmíněného roku ho doprovázel Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK pod vedením Tomáše Netopila. Veverka příležitostně vyzdvihl lyričnost a kantabilitu koncertu a k tomuto pojetí směřoval každý z finalistů jinak.

Lazarri studuje Hochschule für Musik, Theater und Medien Hannover (Univerzitu hudby, divadla a médií v Hannoveru) a v roce 2024 absolvoval Hochschule für Musik Basel (Basilejskou hudební univerzitu). Gemrotův koncert hrál v duchu neoklasického pojetí v jakémsi smírném zvukovém plánu bez důraznější mobilizace dynamiky. Z výrazově nápadných momentů citlivě provedl nápodobu moravismu Martinů a velmi zaujal v dlouhodeché partii s doprovodem pizzicata smyčců. V krátké kadenci držel nástroj v působivé barvě a plnosti ve spodním rejstříku. A ve finale potvrdil své kvality v jasném držení tónu na pozadí orchestru.

Pedro Moreira studuje od roku 2019 na Hochschule für Musik und Tanz Köln (Hudební a taneční univerzita v Kolíně nad Rýnem). Pro své provedení si vyžádal nápadnější dynamický plán, který mu nabídl zvýšit vitalitu, a tím také romantizující atraktivitu hudby, což ovšem v lyrických momentech zasloužilo znatelnější kontrast. Se zdravou vehemencí exceloval v orchestrálním zvuku plnější dynamiky.

Fedor Osver studuje od roku 2021 na Moscow State Tchaikovsky Conservatory (Moskevské státní Čajkovského konzervatoři) po absolvování Moscow Gnessin Special School of Music (Moskevské speciální školy Gněsinových). Ve hře se prezentoval jemným, cudným tónem, který mnohde splýval s orchestrem. V dolním rejstříku nápadné kadence bledla charakteristika jeho nástroje, v následném sólu ovšem upoutal a v souznění s flétnami byl jeho výraz vkusně lyrický a jímavý.

Po pauze v koncertu nastoupil k provedení Koncertu pro hoboj a orchestr, H 353 Bohuslava Martinů opět jako první Leandro Lazzari z Itálie. Oproti povinné skladbě zvolil v hudbě Martinů silnější zvuk v orchestru, do kterého vstoupil s jasně vedenou melodií. V krásně plném souzvuku nesl Lazarri své sólo ve výtečné dikci a spolehlivě souzněl s orchestrem. Vedle toho s bravurou zvládal přechody do hlubších poloh, vystihl lyričnost Martinů. Ve finální rytmické, tanečně chytlavé části upoutal také hbitostí prstů. Také Moreira prokázal svižnost v rytmice a zběhlost v technických pasážích. Dominantně si vedl v dynamické náloži sóla, v pomalých pasážích byl výrazově pěkný. Fedor Osver, zdá se, je doma ve zvukové uměřenosti – bez dynamické výstřednosti, bez plýtvání efekty –, aniž by technické části postrádaly náležitou brilanci. Jeho sólové pasáže zněly příjemně, ve finále směle i jímavě. A v rytmickém pohybu tanečních názvuků se pohyboval vesele až rozmarně.

Soutěžní porota, které předsedala Nancy Ambrose King, se sešla ve složení Clara Dent-Bogányi (Rakousko), Johannes Grosso, Fabien Thouand (Francie), Kalev Kuljus (Estonsko), Jan Souček a Vilém Veverka (Česká republika). Rozhodování poroty se prodloužilo, o drahný čas překročilo plánovanou 21. hodinu, kdy bylo na programu vyhlášení výsledků soutěže. O tom, že rokování bylo nepochybně náročné, svědčí fakt, že nebylo uděleno první místo. Na druhém místě se umístil Fedor Osver, třetí byl Pedro Moreira. Čestné uznání poroty 1. stupně získal Leandro Lazzari. Cena Nadace Bohuslava Martinů za nejlepší provedení skladby Bohuslava Martinů nebyla udělena. Diváckou cenu získal Fedor Osver. Čestné uznání poroty po druhém kole a Cenu Nadace Český hudební fond za nejlepší provedení skladby Jen tak pro sebe od Jana Klusáka, napsané pro letošní ročník soutěže Pražského jara, získala Iria Folgado Dopico (Španělsko). CultureTone Foundation Prize si odnesla Clara Maria Schweinberger (Německo). Cenu hlavního města Prahy a Cenu nakladatelství Bärenreiter získal Fedor Osver. Ocenění Plzeňské filharmonie formou vystoupení s tímto orchestrem v sezóně 2025/26 získal Pedro Moreira.

Ačkoli jsem se nezúčastnil slosování o Cenu diváka, měl jsem pocit, že Lazzari hraje koncert Martinů nejvěrněji, zatímco Gemrotův koncert se určitě dvěma ověřeným osobám líbil nejvíce v Moreirově podání. A protože první cena je nedělitelná, ani já bych první cenu udělit nemohl.

A ještě slovo k orchestru. Na místě koncertního mistra v programu soutěžního večera seděla Pavla Tesařová. Bylo radost sledovat nasazení a výdrž orchestru, který naprosto soustředěně dvakrát zopakoval obě hrané skladby. Pokaždé jinak a vždy přesvědčivě a poutavě. Robert Kružík je evidentně inspiroval klidným, jistým a prozíravým vedením.

Foto: Pražské jaro 2025 / Vojtěch Brtnický