„Oratorium působí zpočátku jako kaleidoskop, jakýsi hudební komiks. Postupně se ale čím dál víc stává vroucnějším, až k hymnickému Hallelujah.“

„Lukáš Vasilek k jedinečným kreacím z nedávných let, zejména k Honeggerově Johance z Arcu a Brittenovu Válečnému requiem, přidal další mimořádný umělecký čin.“

„Zvukově stupňovaný, ale stále mírný, vznešený, vroucně radostný chvalozpěv, po jehož doznění se posluchači vůbec nechce s dílem loučit…“

Hned druhý den třítýdenního festivalu Smetanova Litomyšl přinesl jednu z nejkrásnějších položek letošního programu. Vzácné a umělecky dokonalé provedení oratoria Král David, meziválečného díla Arthura Honeggera. Nedělní koncert připravil Pražský filharmonický sbor, Prague Philharmonia, tři pěvečtí sólisté a dva recitátoři a s nimi sbormistr a dirigent Lukáš Vasilek, interpret s jasným názorem a pevnou rukou.

Honeggerův symfonický žalm Král David, mimořádně sdělné moderní oratorium, působí zpočátku svými stručnými obrazy ze starozákonní biblické dějepravy jako kaleidoskop, jakýsi hudební komiks. Postupně se ale čím dál víc zaostřuje k detailům a stává se vroucnějším, až k hymnickému Hallelujah na samém vrcholu. Více než hodinové dílo je oslavou židovského krále, Ježíšova dávného předka, avšak není oslavou sionistickou, ani ryze křesťanskou. Zhudebnění příběhu druhého krále sjednoceného Izraele, původem pastýře, vládnoucího kolem roku 1000 před naším letopočtem, je vznešeně a stroze monumentální, neromanticky krásné, archaizující… ale hlavně neoklasicky střízlivé a objektivní.

Dokonalým nastudováním a uvedením meziválečného díla, které je směle možné vnímat jako ikonické, přidal 15. června Lukáš Vasilek k jedinečným kreacím z nedávných let, zejména k Honeggerově Johance z Arcu a Brittenovu Válečnému requiem, další mimořádný umělecký čin. Znovu potvrdil, že v čele Pražského filharmonického sboru vyrostl a vyzrál v osobnost spoluvytvářející v tuzemsku nejvyšší patra hudebního niveau.

V příběhu o králi Davidovi nejde jen o oslavu. Ano, zvítězil nad Goliášem, stal se po Saulovi králem, ale měl rovněž důvody tesknit… a také zhřešil, když zneužil svou moc a nechal zabít muže, jehož žena se mu zalíbila. Nic černobílého. Pro skladatele příležitost zachytit v tónech nejrůznější situace.

Honeggerova hudba osciluje mezi monumentalitou a idylickými či zamyšlenými náladami, mezi orientálními názvuky a intonacemi protestantských chorálů, mezi archaičností a modernou. Z větší části jako kdyby doprovázela živé obrazy, někdy jen letmo ilustruje, dobírá se však i rozkročenější estetiky velkých kantát a oratorií. Vystavět půdorys koncertního díla popisujícího děje, aby se nerozpadalo na pouhé epizody, aby působilo poutavě a gradovalo, není interpretačně nic snadného. Dirigentovi večera se to podařilo stoprocentně. Vytvořil pomyslné hudební divadlo, barvité a strhující, starobyle znějící, ale v libretu moderně koncipované. Pražský filharmonický sbor, který Lukáš Vasilek vede už osmnáct let, byl do nejmenších podrobností připraven a zhostil se úkolu ve stručných vstupech i v nekonečně krásných plochách naplno, ideálně.    

Provedení ozdobila na pódiu ve vyklenutých, nosných sopránových sólech Kateřina Kněžíková, v samém závěru pak ještě přispívající do chvalozpěvu jako andělský hlas z výšky, ze zámecké arkády. Druhou sólistkou byla altistka temnějšího témbru Helen Charlston a s ní noblesně zpívající německo-turkmenský tenorista Dovlet Nurgeldiyev. 

Skvělí byli oba herci. Anna John Schumdtmajerová v jediném, zato dramaticky vyhroceném výstupu bezbožného zaříkávání, ve kterém čarodějnice z Endoru vyvolává ducha zesnulého proroka Samuela, a Vladimír Polívka, provázející publikum jako vypravěč celým dílem. Našel přesnou rovnováhu pro zasvěcený, emotivně zainteresovaný, ale přesto zároveň civilně působící projev. Veškerý zpěv ve francouzštině, ale mluvené slovo v češtině se ukázalo být ideálním řešením.       

Prague Philharmonia se zapojovala nenápadně. I úkol orchestru je místy úsporně stručný. V souladu se zhudebněnými žalmy, často ztišenými modlitbami, zní hudba mnohdy jemně; ale jindy, ve slavnostních chvílích, hymnicky. Rozvrh sedmadvaceti částí oratoria vychází z původního členění komorní scénické hudby, kterou Honegger zkomponoval k rozsáhlé divadelní hře Le roi David od Reného Moraxe. Byla uvedena v červnu 1921 v Le Théâtre du Jorat, ve venkovské dřevěné budově v Mézières nedaleko Lausanne, severně od Ženevského jezera. Symfonická koncertní podoba je datována rokem 1923. 

Přirozeným hudebním středobodem oratoria je šestnáctá část, rozměrná plocha kompozičně vystavěná na tématu tance Izraelitů u Boží schrány, u biblické Archy úmluvy, ve které přechovávali desky zákona obsahující Desatero. Obdobný charakter mají závěrečné díly – korunovace Šalamouna jako nastupujícího krále a Davidova smrt. Extaticky zvukově stupňovaný, ale stále mírný, vznešený, vroucně radostný chvalozpěv, po jehož doznění se posluchači vůbec nechce s dílem loučit… 

První, docela krátkou polovinu večera tvořila Sinfonietta La Jolla Bohuslava Martinů. Neoklasické dílo z roku 1950, napsané na objednávku Společnosti pro hudební umění z kalifornského města La Jolla, zaznělo jemně, odlehčeně a hravě. Nenápadně uplatňuje sólový klavír, je plné typických skladatelových postupů a idiomů a jeho poslech působí potěšení. Martinů, stejně jako Honegger, se pohyboval mezi válkami v prostředí pařížské avantgardy. I když skladba vznikla až v americkém exilu a Král David je z první poloviny dvacátých let, koncert tak dostal pěknou jednotící linku.   

……………

O kontextu Honeggerova Krále Davida čtěte v SeriáluPlus Klasika v souvislostech.

Foto: František Renza a Ivan Krejza / Smetanova Litomyšl