„Mluvím jazykem hudby, ale zároveň i jazykem obchodu a obojí mě velmi baví.“

„Na počátku mě vždycky zajímá vize daného umělce, co by rád posluchačům předal a hlavně proč.“

„Moje první zkušenost s nahráváním v Praze byla právě tam, kde je nyní naše studio.“

Americký producent, skladatel, baskytarista Bob Lord je ředitelem společnosti Parma Recordings, která zastřešuje několik hudebních labelů zaměřených na současnou klasickou, jazzovou a experimentální hudbu. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz popisuje, jak si vybírá spolupracovníky, jak proměnila hudební trh pandemie nebo proč má nahrávací studio zrovna v Praze na Smíchově. 

Jste mužem mnoha povolání. Kým se cítíte být nejvíc: hudebníkem, skladatelem nebo ředitelem nahrávací společnosti?

To je těžká otázka, vlastně sám nevím. (smích) Řekl bych, že jsem hudebník z povolání, který prostě šel za svou vášní a za tím, co opravdu chtěl dělat. A nějakou náhodou se při tom stal ředitelem nahrávací společnosti. A tak jsem tu. Začalo to tím, že jsem hrál na basovou kytaru, psal hudbu a dělal všechno, co mě naplňovalo. A najednou jsem mrkl očima a mám tuhle úžasnou firmu a nahrávací studio pro klasickou hudbu v Praze. Ale jsem vším tím, co jste zmínila. Prostě mluvím jazykem hudby, ale zároveň i jazykem obchodu a obojí mě velmi baví.

Jak jste se jako basový kytarista dostal k vážné hudbě?

Miloval jsem hudbu od dětství, zpočátku jsem poslouchal hlavně rokenrol, pak jsem se dostal k jeho neobvyklým druhům, progresivnímu a experimentálnímu rocku, který dělali King Crimson nebo Rush a tyhle typy progresivních sedmdesátkových kapel. V životě jsem zažil několik okamžiků, kdy jsem si řekl, že tohle je to, co chci dělat po zbytek života. Třeba když jsem někdy ve dvanácti letech slyšel The Who. Úplně mě ohromili a chtěl jsem takovou hudbu sám vytvářet. 

Odtud jsem se proposlouchal k jazzu a další experimentálnější hudbě. Jak jsem se dostával hlouběji a hlouběji a víc a víc používal svůj sluch, začínaly mě přitahovat ještě další hudební žánry. Byl to velmi přirozený vývoj… A pak jsem poprvé uslyšel Petrušku od Stravinského. Měl jsem pocit, jako by se všechno kolem mě na chvíli úplně zastavilo. Když jsem byl mladší, myslím, že taková ta běžná vážná hudba klasicismu nebo baroka mě úplně neoslovovala. Ale Stravinskij, to bylo něco! Byl to Stravinskij a potom Copland, Bernstein a Bartók, kteří mě přivedli ke klasice.

Začal jste chodit na nějaké kytarové lekce? Nebo lekce hudební teorie?

Moje cesta je v tomto ohledu asi poněkud neobvyklá. Není to tak, že by mě někdo posadil ke klavíru a řekl: „Tak a teď budeš každý den dvě hodiny cvičit.“ Moje vzdělávání bylo hlavně sebevzděláváním. Neučil jsem se jen hrát na kytaru, četl jsem knihy, snažil jsem se pochopit klasiku v souvislostech. Byla to ohromně zajímavá cesta plná objevování. Nikdy jsem neměl žádná pravidla ani omezení. Můj otec mi jednou řekl: „Kdykoli uvidíš frontu, nelez do ní.“ Jinými slovy: nestav se do řady jen proto, že v ní stojí všichni ostatní. A to byl způsob, jakým jsem přemýšlel o hudbě, podnikání a životě a o všem, co se snažím dělat.

Jak přišla vaše skladatelská dráha? Zkoušel jste odmalička psát vlastní věci?

Jakmile jsem začal hrát, ruku v ruce s tím přišla potřeba něco vytvářet. V moderní klasice se role skladatele a interpreta příliš rozdělila, ale u Chopina nebo Paganiniho to tak nebylo, bylo samozřejmé, že sami svou hudbu i hráli. Myslím, že k tomuto způsobu myšlení se pomalu začínáme vracet. 

Já mám už přes třicet let své trio, se kterým hraju, a vytváříme společně vlastní hudbu, kterou potom nahráváme. Opravdu rád tvůrčím způsobem spolupracuju s lidmi. A právě proto také rád pracuju s žijícími skladateli, protože si myslím, že je zábavné pracovat na premiérových nahrávkách, na autorských skladbách. Rád o všem přemýšlím očima skladatele.

Jak si vybíráte umělce, s nimiž spolupracujete? Oslovujete například instrumentalisty, kteří vás zaujali na nějakém koncertě, nebo pořádáte i nějaké přehrávky, kde vás umělec může přesvědčit, že byste si ho měl vybrat? 

Obojí. Máme velkou rodinu umělců, se kterými spolupracujeme už dlouho, a v této spolupráci velmi rádi pokračujeme – z českých je to třeba Radek Baborák, Belfiato Quintet, Janáčkova filharmonie Ostrava, Moravská filharmonie Olomouc a mnozí další. Někdy máme představu o projektu, který bychom rádi realizovali, a vybereme si pro něj vhodného interpreta. 

Jsme otevřeni také novým talentovaným lidem, kteří k nám přicházejí s projekty, které chtějí produkovat. Uděláme vše, co je v našich silách, abychom pomohli jejich umění a kariéře. Samozřejmě, že chceme neobjevené talentované interprety. Ale talent vás pouze přivede sem. Rozhodující je to ostatní. Je to všechna ta ochota být umělecky opravdový a autentický a myslím že i ochota odevzdat své srdce a duši, a nejen své ruce. To je to, co podle mě odlišuje dobrou a skvělou spolupráci. To je to, co hledáme u ostatních lidí. A sami se o to snažíme. 

Navíc naše nahrávací společnost není jen o nahrávce – poskytujeme také celou řadu různých služeb od nahrávacího studia přes tvorbu webových stránek až po digitální marketing, tvorbu playlistů a podobně. 

Popsal byste čtenářům, jak vypadá celý proces? Například když k vám přijde mladý umělec, který má nějakou vizi svého prvního alba…

Myslím, že spousta lidí si myslí, že nahrávky vznikají tak, že se prostě jednoho dne sejde parta muzikantů, producent a technik ve studiu a pak se něco nahraje. (smích) Je za tím ale celý komplikovaný proces. Na počátku mě vždycky zajímá vize daného umělce, co by rád posluchačům předal a hlavně proč. Protože pokud nevíme, jaký je účel, jaké jsou cíle projektu, nebude to fungovat. Samozřejmě je tam spousta prostoru pro nápady a kreativitu – to je mimochodem to, co mě velmi baví, být u tvůrčího procesu, kdy se z nápadu stává realita… Ale je potřeba mít jasný záměr. 

Napadá mě mnoho případů, kdy za námi přišly soubory a chtěly vydat své první album. A pak mi řeknou, že chtějí udělat repertoár, který už byl nahraný tisíckrát. A já tam sedím a říkám si: když už to bylo tisíckrát, proč neuděláme něco jiného? Proč to neudělat jinak?

To se vám ale v klasice asi stává často, pokud nejde o autorskou tvorbu…

Samozřejmě. Snažíme se ale na tento přístup podívat i z hlediska trhu. Co můžeme udělat my a co mohou udělat naši umělci, aby to bylo jiné? něco, co tu ještě nebylo? Myslím, že nikdo nepotřebuje slyšet pětistou nahrávku Beethovenovy symfonie. Snažím se vyzývat a inspirovat lidi, aby přemýšleli neotřele a o nových věcech.

Na druhou stranu někteří instrumentalisté chtějí nahrát třeba notoricky známou, ale technicky náročnou skladbu, aby prokázali své schopnosti.

Pochopitelně. Pokud jde o renomovaného virtuosa, který se chce postavit proti velikánům a změřit s nimi síly, ukázat svou specifickou interpretaci a má tento cíl od začátku, rád mu v tom pomohu. 

Co se děje dál?

Když máme stanovený cíl, začíná celý logistický kolotoč před nahráváním. Upřímně řečeno, je to velmi podobné třeba strategii pro fotbalový zápas. (smích) Z marketingového a propagačního hlediska je potřeba o každém z těchto skladatelů nebo hudebníků vyprávět příběh. Zároveň chceme, aby byl vyprávěn vizuálně a esteticky zajímavě a navozoval ten správný „feeling“. Pak teprve proběhne nahrávka samotná a s ní spojená propagace, návazné akce a podobně.

Když to vezmeme z opačného konce: Jaká je vaše role poté, co nahrávací proces skončí, a album je v prodeji? Pokračujete ve „spravování“ nahrávky?

Poslední část toho, co v tomto procesu děláme, je, že jednáme jako správci. Působíme jako správci díla, a to i po skončení života autorů. Měl jsem mnoho skladatelů, se kterými jsem dlouho pracoval, kteří se stali mými drahými přáteli a kteří už bohužel nežijí. A my stále zastupujeme jejich dílo. Stále dbáme na to, abychom je prezentovali a starali se o jejich dílo i po jejich smrti. A myslím, že všichni ve společnosti bereme tuto odpovědnost velmi vážně, protože jsme všichni ztratili členy rodiny. Všichni jsme ztratili přátele a všichni chceme zachovat jejich památku.

Spolupracujete i se skladateli. Jste někdy přímo součástí tvůrčího procesu? Například tak, že objednáváte nové skladby? Nebo se například s autory, které už znáte, domluvíte na nahrávce kompozice, která ještě není dokončená?

Ano, obojí. Například projekt s Danem Brownem, autorem Šifry mistra Leonarda… Tam jsme spolupracovali na Wild Symphony. S Danem jsem se podílel od samého začátku na koncepci celé věci. Takže i když bych se nenazval spoluautorem tohoto projektu, rozhodně bych řekl, že jsem byl velmi angažovaný producent od samého počátku, kdy byla skladba ještě nedokončená.

Vzpomínám si také na projekt s Londýnským symfonickým orchestrem, kde jsem některým našim autorům z Parma Recordings zadal, aby napsali nějaké krátké skladby, předehru nebo přídavek. Každý čas od času hledá nějakou zábavnou, rychlou efektní skladbu třeba na závěr koncertu. Není třeba psát pouze samé životně transformující kusy. Toto bylo velmi funkční a setkalo se to s pozitivním ohlasem. To myslím odráží přesně mou duši hudebníka i obchodníka, jak jsme o ní mluvili na začátku.

Umíte takto přemýšlet i o vlastních skladbách?

Ani náhodou, jako umělec jsem naprosto marketingově „nepoužitelný“. (smích) Vůbec nepřemýšlím o tom, jaká bude funkčnost skladby na trhu, prostě mám potřebu ji napsat z nějakého vnitřního nutkání tak, aby odrážela mě samotného. 

Ale pokud se to ale netýká mě osobně, myslím, že umím ostatním docela dobře poradit, a to i lidem, se kterými třeba aktivně nepracuju. Zní to svým způsobem velmi americky, ale uskutečňovat sny lidí je to něco, co mě vlastně baví, ať už to dělám za obchodním účelem, nebo ne. Prostě mě to baví. Spousta hudebníků si tak ke mně chodí pro radu a já jim rád pomůžu.

Četla jsem o vás, že Praha je vaším druhým domovem. Jak došlo k tomu, že „basák“ z Bostonu našel zalíbení ve střední Evropě?

Ano, je to pravda. Je to asi dvacet let, co jsem poprvé přišel pracovat do České republiky, bylo to kvůli nahrávání ve Studiu Martínek. Takže je velmi vtipné, že moje první zkušenost s nahráváním v Praze byla právě tam, kde je nyní naše studio. A navázal jsem tam spoustu vztahů, které se ukázaly jako velmi dlouhodobé. 

Zároveň situaci značně proměnila pandemie covidu-19. Měli jsme v Bostonu pěknou a velkou kancelář. A když udeřila pandemie, zjistili jsme, že ji vlastně nepotřebujeme. Nemusíme být každý den všichni pohromadě v jedné místnosti. Je pro nás zajímavější být na různých místech po světě a mít tam své stálé spolupracovníky. 

Takže fungujete plně na dálku?

Bydlím asi hodinu severně od Bostonu na pobřeží ve státě New Hampshire. No a řekněme, že New Hampshire není tak úplně líhní a centrem klasické hudby. Takže nebylo nejjednodušší najít v této oblasti skutečné odborníky. Řekl jsem si, že chci jen ty nejlepší talenty a nestarám se o to, kde bydlí, v kolik hodin pracují a v kolik chodí spát. Takže teď máme tři desítky zaměstnanců na plný úvazek od Los Angeles po Prahu a v podstatě ve všech časových pásmech mezi nimi. A je to nesmírně osvobozující. Studio Martínek je vlastně v tuhle chvíli naše jediné fyzické sídlo firmy.

Jak pandemie proměnila hudební trh? 

Kvůli pandemii došlo k mnoha změnám v našem pracovním procesu. Vždyť víte, zpěv, zvlášť ten sborový, se stal nebezpečným! Flétnisté byli také docela nebezpeční… (smích) Ne, ale teď vážně, hudební byznys je teď už dlouhou dobu ve velmi nestabilním stavu. Je v podstatě rozdělen na „fyzické“ produkty, jako je vinyl nebo CD, a digitální hudbu. Jsou trhy, kde zájem o fyzický produkt nepřestal existovat a je stále něčím, co má určitou hodnotu. Dálný východ, Japonsko, do jisté míry Evropa… Oproti tomu v Americe je prakticky vše jen o vinylu, ale zároveň rapidně rostou streamovací aplikace.

Na druhou stranu, chápu, že spousta lidí má problém s digitální hudbou. Ale pokud odložíme otázky, jako je finanční vyrovnání pro tvůrce s digitálními platformami, myslím si, že kdyby v době pandemie neexistovala digitální distribuce hudby, spousta hudebníků by na tom byla mnohem hůř.

Pro nás se v jistém ohledu práce sice velice omezila, ale zjednodušila.

Jak to myslíte?

Kdyby za mnou někdo přišel s prázdným bílým plátnem o velikosti mého domu, s tisíci barvami a řekl by mi, ať namaluju své mistrovské dílo, dělá se to velmi těžko. Ale když za mnou někdo přijde a řekne, že potřebuje třicetisekundovou hudební skladbu v mollové tónině pro smyčcový kvartet a potřebuje ji do čtvrtka, je to snadné. A to se stalo i s firmou. Když se možnosti zúžily, společnosti to skutečně pomohlo v mnoha, mnoha ohledech, i když to zní trochu šíleně.

Měli jste během pandemie čas třeba více bilancovat, jak se proměňují hudební trendy nebo preference publika?

Měli. Prošli jsme si náš obrovský hudební katalog a hodnotili jsme, co vlastně skutečně funguje. Zároveň se během pandemie preference posluchačů změnily – lidé vyhledávali klidnější hudbu, protože byli více ve stresu, takže jsme vydali třeba desku sólové harfy a prodávala se skvěle, protože lidé po takové hudbě toužili. Myslím, že nikdo z nás nečekal, že to bude náš nejlepší streamer tři roky po sobě, měsíc co měsíc… Takže jsme začali víc přemýšlet o tom, co dělá posluchače šťastnými. Co lidé chtějí zažít a jak jim můžeme dát něco zajímavého.

Pojďme zpět k vašemu pražskému studiu na Smíchově. Chápu to správně, že vy nyní provozujete studio, ve kterém jste poprvé v Česku nahrával?

Ano, je to neuvěřitelně symbolické a mám z toho velkou radost. Je to Studio Martínek, které je ideální pro komorní hudbu, řekněme smyčcová kvarteta nebo menší ansámbly, ale i třeba sborový zpěv. Má krásnou akustiku. Myslím, že je to stejně efektivní a příjemné jak pro tvůrce a skladatele, tak náš tým i interprety. Je to příjemný prostor pro nahrávání. Velmi si zakládám na tom, aby se lidé, kteří hrají, cítili pohodlně a prostor jim akusticky vyhovoval. Neustále pracujeme na tom, aby to bylo co nejlepší.

Pokud jde o skladatele, kteří u vás produkují svou hudbu – vybíráte interprety jejich skladeb vy? Nebo přicházejí s vlastní představou oni?

Řekl bych, že obojí. Často se nám stává, že za námi přijdou lidé se sólisty a řeknou: „Mám tuhle skvělou skladbu, ale napsal jsem ji pro tohohle konkrétního sólistu a chtěl bych ho mít v nahrávce.“ Zejména pokud jde o koncerty pro sólový nástroj nebo o zpěv. Takže se vždycky snažíme o to, aby byla rovnováha mezi tím, co známe a co bychom doporučili, a tím, co cítí skladatel.

Jaké jsou rozdíly mezi hudebním trhem v Evropě a ve Spojených státech?

V Evropě je větší trh nebo spíše tradičně větší zájem publika o fyzické produkty než ve Spojených státech. Myslím, že tahle tradice za moře nikdy tak docela nedoputovala nebo jsme si ji dostatečně neosvojili. Množství obchodů, které prodávají jakýkoli typ fyzického hudebního zboží, ať už jsou to nástroje, noty, desky, CD, cokoli – jejich čísla v USA absolutně klesla. Zatímco v Evropě sice také klesají, ale pomaleji. Například přímo v ulici vedle našeho studia v Praze je obchod s notami. V Bostonu jsem žádný obchod s notami neviděl…

Říkal jste, že v USA mají velkou tradici desky. Přesto je teď asi válcují streamovací platformy… Co to znamená pro klasickou hudbu? Je dostupnější širšímu publiku?

Když jsem byl malý, byl v Bostonu obchod s deskami. Ve spodním patře byly hudební časopisy, merchandise – trička a zboží s názvy kapel… V dalším patře byl všechen pop, rock, v horním jazz. Až vzadu za jazzem byla prosklená skříň s dveřmi. A tam byla klasická hudba. Člověk musel vyjít do toho nejvyššího patra, otevřít tu vitrínu vzadu a chlapík u pokladny se na něj u toho podíval zkoumavým pohledem typu „vážně?“.

Zatímco dneska si můžete otevřít Spotify a poslouchat si bez odsudků, co chcete. Na streamovacích službách můžete vidět všechny tyto různé typy hudby vedle sebe. Nejsou v různých patrech budovy, nejsou za skleněnou stěnou. Takže si myslím, že to je opravdu dobrá věc, která se zdá být v současné době běžná po celém světě. Přispívá k různým žánrovým mixům a k tomu, že se lidé nebojí poslouchat opravdu různorodé věci. Nemám rád řeči o tom, jak je klasika jen pro vzdělané, já sám jsem skvělým případem toho, že se člověk může mnoho věcí naučit sám. 

V poslední době si stále více všímám, že mladí umělci využívají k financování svých prvotin crowdfunding – veřejné sbírky například na vydání cédéčka. Je to fenomén, který taky pozorujete?

Určitě. My sami pracujeme s financování hudebních projektů z různých zdrojů. Někdy za námi přijdou umělci se svým rozpočtem a řeknou: „Chceme si vás najmout na tenhle projekt a máme na to tolik a tolik peněz.“ Někdy zase pracujeme s umělci na tom, aby přesně takhle sháněli prostředky, pokud jde o tyto veřejné fundraisingové platformy, protože jim to může pomoci se sebepropagací. Jindy zase spolupracujeme s umělci na tom, aby oslovili své univerzity nebo obce pro získání grantů pro své projekty. Je celá řada různých způsobů, jak to všechno funguje a je dobře, že i umělci, kteří nejsou bohatí, mohou tímto způsobem poslat svou hudbu do světa.

Je to něco, co funguje i z hlediska marketingu? Že se lidé, kteří se do sbírky zapojí, cítí být osobně součástí projektu?

Rozhodně. A velmi důležitý je pro umělce také vztah k autorským právům. Jsem rád, že umělci zvláště v Americe začínají brát více věci do svých rukou a chtějí mít nad svou hudbou kontrolu. Pokud mi někdo koupí večeři, může mi dát něco, na čem si sice pochutnám, ale sám bych si třeba vybral něco jiného. Obdobně může fungovat vztah umělce k nahrávací společnosti. „Self-financing“ je něco, co je pro hudbu velmi přirozené, i pro tu klasickou. 

A zapojení do takové kampaně samozřejmě fanoušky vtahuje mnohem hlouběji do umělcovy tvorby a propojuje je s jeho dalšími podporovateli. Proto také nosíme trička s názvy kapel. Když jdu po ulici a vidím chlapíka v tričku s mou oblíbenou kapelou, mrknu na něj a řeknu: „Joo, ty kluky mám fakt rád!“ Cítíme spojení, i když se neznáme. A tohle umí vytvářet i fundraising.

Je propojování lidí skrze hudbu napříč generacemi něco, co považujete za svůj cíl nebo poslání? 

Doteď jsem si to neuvědomil, ale rozhodně ano. 

Zaregistroval jste vítěznou píseň letošní Eurovize? Co říkáte na takovou fúzi žánrů? Ostatně podobná skladba zvítězila vloni… Je to trend, který je pro klasiku příznivý?

Registroval jsem velmi letmo; nesledoval jsem soutěž systematicky, ale vítěznou skladbu jsem slyšel. Zaujalo mě, že šlo o baladu kontratenoristy, která v sobě kombinovala pop, elektroprvky a operní zpěv. Někteří lidé mají vůči klasice zbytečné předsudky…

Vzpomínám si, že když jsem byl malý a máma mi musela dát nějaký lék, který jsem nechtěl, rozdrtila pilulku a dala ji do malého hrnečku jablečného pyré a já jsem to pyré snědl, moc mi chutnalo a ani jsem nevěděl, že jsem lék spolkl. Rozumíte mi? Když zaobalíte klasiku do něčeho, co se k posluchačům běžně dostane a co jinak konzumují, dostane se k nim, aniž by to věděli. 

Mám žánrové fúze moc rád, je to pro mě poutavé a vzrušující – a je skvělé, že lidé dokážou tyto experimenty ocenit. Koneckonců tím otevírají dveře klasiky dalšímu publiku a tomu já nesmírně fandím! Byl bych moc rád, kdyby se to dělo víc.