„Nebylo překvapením, že baryton světového formátu Romana Janála, který na operní scéně a koncertních pódiích kraluje již drahně let, poskytl excelentní zážitek.“

„Kaplanová, zpěvačka šansonů a milostných plně významových operních árií a konec konců i lidových písní, zpívá s odzbrojující prostorou.“

„Doprovázející pianista Vojtěch Červenka, přesvědčivý v sólových skladbách, podporoval s naprostou jistotou a ohleduplností pěvecké partnery.“

Další z koncertů 43. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Talichův Beroun se konal v úterý 28. října, v den státního svátku České republiky připomínajícího vznik samostatného Československa v roce 1918. Hlediště KD Plzeňka patřilo koncertnímu provedení divadelní koláže s písněmi a recitací ze života a tvorby Bohuslava Martinů a Vítězslavy Kaprálové s názvem Bohuslav a Vita. Zpívali sopranistka Viktorie Kaplanová a barytonista Roman Janál za klavírního doprovodu Vojtěcha Červenky, režie Adam Rut. Silný příběh o vztahu uznávaného skladatele a mimořádně nadané mladičké dirigentky, rovněž skladatelky, spolehlivě zaujal publikum.

Viktorie Kaplanová je sopranistka, kapelnice, muzikoložka a hudební organizátorka, jak se dočteme nejen v programové brožuře koncertu. Její curiculum vitae je poutavé a seznáváme, že jde o umělkyni pozoruhodné šíře zájmů. Její multižánrové konání objímá širší spektrum auditoria. V oboru staré hudby vyloženě udivuje repertoárové bohatství, jež tvoří skladby plejády komponistů od renesance k baroku. Zpívá s chvalně známými komorními ansámbly včetně souboru Musica Florea pod vedením Marka Štryncla. Pouští se směle do odkazu klasicismu, o Mozartovi nemluvě, a věnuje se i hudbě soudobé. Jeden z jejích programů uvádí hudbu Lukáše Matouška, Kateřiny Horké či Jana Vičara a Kaplanová má blízko k tvorbě Terezie Švarcové či Sylvie Bodorové. Založila soubor Victoria Ensemble, sbormistruje vokální spolek Jeroným, vyučuje, pořádá mezinárodní hudební festival Hlasy tří světů. A také zpívá šansony, swing, blues a jazz v duetu s akordeonistou Františkem Tomáškem, potažmo seskupením František BAND, přičemž hojně využívají české překlady básníka Jiřího Dědečka.

Mezi její aktivity také patří odbornost dramaturga, s kterou vytváří programy nejen výše zmíněného festivalu a vystoupení vokálně-instrumentálního souboru Viktoria Ensemble, nýbrž i koncertu s názvem Bohuslav a Vita v programu festivalu Talichův Beroun. Tato umělecká performance se žánrově pohybuje mezi koncertem a divadelní inscenací a byli jsme přítomni relativně vyzrálého provedení ověřeného nejméně pěti předchozími vystoupeními. Komponované pásmo bylo sestaveno z písní Bohuslava Martinů a Vítězslavy Kaprálové a dopisů obou. Kaprálová psala rodičům, Martinů Kaprálové. Viktorie Kaplanová extrahovala z těchto podkladů fiktivní příběh milostného románku, o kterém se nedochovaly usvědčující důkazy. Možná je sám skladatel s pomocí manželky Charlotty sprovodil ze světa. Možná existují a zůstávají nám utajeny. Nicméně Viktorie Kaplanová nám zjevila, jak se to mohlo stát, a jako prolog komponovaného pásma vybrala duet Terezie Švarcové s názvem Chceme my se, chceme z roku 2024, který 26. června téhož roku uvedli v Praze ve světové premiéře. Je komponován na stejný text, který zhudebnil sám Martinů v roce 1939. Vida, i Švarcová fandí milostnému příběhu. No pohleďte, co tím Bohuslav myslel, když psal na tento text: „Chceme my se chceme, ale potajemně, neznaj se děvčico mezi ludma ke mně.“ Nebylo překvapením, že baryton světového formátu Romana Janála, který na operní scéně a koncertních pódiích kraluje již drahně let, poskytl excelentní zážitek sotva se rozezněl jeho vyzrálý, báječně barevný a nosný hlas. Janál zpíval s okouzlující vitalitou a profesorsky teatrálním přednesem, přizpůsobeným jednotlivým písním. Jeho přitažlivá dikce, dotažené akcenty a pódiová cheironomie měly prozíravost i hravost, zejména v okamžicích nevokální herecké akce, recitace či gagů. Mnohé hrané pasáže měly švih, úsměvnost v humorných okamžicích milostných her, chvílemi až uvěřitelně rozpustilých. Zkušený divadelní matador v roli letitého pána slušného zevnějšku dychtivě prožíval nečekané mladistvé opojení.

A objekt jeho nadšení, nespoutaně suverénní komponistka na prahu kariéry, vědoma si svých předností, nemusela svou roli přehrávat. Viktorii pouze stačilo hrát si právě ten příběh, který z hudby a korespondence Kaprálové a Martinů sama sobě na míru zkompletovala. Samozřejmě si také vybrala pěvce, s kterým se její jasný, operní či uměleckou pózou a manýrou neformovaný soprán dobře pojil. Kaplanová, už poučená interpretka barokních árií, tvoří umělé písně s báječnou výslovností, neboť jistě chce, aby všichni věděli, co zpívá. Aby všichni věděli, že tam, kde je výraz touhy, smutku, očekávání a jiných poloh emotivního náboje písně, ten každý pravý tón je na svém místě. Kaplanová, zpěvačka šansonů a milostných plně významových operních árií a konec konců i lidových písní, zpívá s odzbrojující prostorou. Asi tak, jak kdysi Zdenka Sulanová zpívala svou roli v Binovcově válečném filmu Madla zpívá Evropě. I zde, tentokráte na pódiu sálu berounského kulturního stánku, měl její zpěv mocnost způsobit svého druhu všeobjímající hypnózu. Přičteme-li umění recitace při čtení dopisů Vitulky domů, máme kompletní, velmi poutavý a sdílený prožitek z mimořádného milostného příběhu, byť dokumenty nedoloženého. Nikoli nemožného.

Po duetu Terezie Švarcové Chceme my se, chceme, jehož text, výše uvedený, zhudebnil sám Martinů v roce 1939, tedy v době plamenného citu k mladému hudebnímu talentu v nadějném rozpuku, recitovala Kaplanová Vitulčin dopis rodičům o svém setkání s Martinů. A dalším dokladem jejich společného emočního prožívání, který Kaplanová v programu zosnovala, byly dvě skladby. Janál zpíval dvě části z cyklu Měsíce Bohuslava Martinů a Kaprálová kontrovala cyklem Jablka z klína – tedy sólový pěvecký projev ve vyladěném kontrastu.

Následovala klavírní skladba Vítězslavy Kaprálové Variace na zvony kostela St. Etiéne du Mont. Tento chrám, nesoucí jméno svatého Štěpána, je římskokatolický farní kostel, který stojí v pátém pařížském obvodu na vrcholu kopce svaté Jenovéfy a byl svědkem mnoha závažných událostí. Zvony, které zaujaly Vítězslavu Kaprálovou, byly zavěšeny na zvonici vyšší než obvykle, a to na přání farníků, neboť vyzvánění z nízké zvonice v původní zástavbě s úzkými ulicemi bylo příliš hlučné. První zvony pro kostel Saint-Étienne du Mont byly odlity v roce 1500. Později byly na věž zavěšeny čtyři monumentální zvony odlité v 17. a 19. století. A Vítězslava Kaprálová byla jedna z posledních, kteří je slyšeli, neboť v polovině srpna roku 1943 je Němci okupující Paříž roztavili na děla. Byly to Velký zvon Saint-Etienne, dva zvony svatého Josefa a zvon Saint-Adrien.

Viktorie Kaplanová učinila opět prvotřídní dramaturgický objev. Doprovázející pianista Vojtěch Červenka měl sólo a Roman Janál doprovodil každou ze šesti variací popisnými veršovánkami, které napsal Martinů. No řekněte, není tohle milostný poměr? V následujícím dopise domů píše Vitulka, jak jí blízcí nazývali (Martinů jí navíc říkal Písničko, ona jemu Špalíček) o sporu, kdo napsal lepší Koledu milostnou. Janál zpíval tu od Martinů, Viktorie tu od Kaprálové, která tvrdila, že je hezčí, zatímco ta Bohuslavova nemá žádnou melodii. Jak dětinské, že, ale jak výmluvné. Inu, co se škádlívá, rádo se mívá.

A pak přišla v programu další impertinence. Roman Janál četl dopis, který Martinů napsal Vitulce na Vánoce roku 1938. Nemá snad jednu větu bez zdrobněliny a píše se v něm o lásce. Dramaturgie pak nyvou pasáž zastřela střízlivě milostnou písní Ruce na text Jaroslava Seiferta, kterou Kaprálová napsala v roce 1936. To bylo rok předtím, než potkala Martinů. Takto končila první část představení uměleckého pásma Bohuslav a Vita.

Zatímco průběh předešlé performance byl jasně radostný a hravý, byť jsem měl chvíli pocit jakéhosi zvolnění, závěr byl evidentně smutný. A byla to cílená předtucha, neboť druhá část se nesla v příkrém kontrastu nejen v náladě a výrazu, ale také v délce. Pravda, dramaturgie rozhodla, že je nezbytné sdělit tragické okolnosti. Program začal čtením dopisů dotýkajících se okupace vlasti. Vojtěch Červenka pak zahrál krátký úryvek z klavírní skici ze druhého jednání třetí scény opery Julietta. Na ukázce demonstrovala Kaplanová další společný moment – Juliettin motiv – v hudbě obou, Bohuslava a Vítězslavy. A oba přátelé museli řešit existenční otázky. Martinů chtěl s Kaprálovou odjet do Ameriky, což nevyšlo, a Kaprálová se pak vdala za Jiřího Muchu. Četlo se, jak o tom píše Vitulka domů. Pět dní po svatbě složila píseň Dopis na text Petra Křičky. Roman Janál, coby Bohuslav, zpíval výstižně a s dokonalým pochopením Křičkův smírný text. Po kratičkém klavírním Lístku do památníku od Martinů následoval dopis Martinů, který psal do Montpellier na jihu Francie, kde se Kaprálová léčila. Text je poněkud bezobsažný, nesoustavný, matoucí.

Program pokračoval písní Vítězslavy Kaprálové Sbohem a šáteček na text Vítězslava Nezvala. Byla psána v roce 1937/38 a autorka nic nevěděla o osudu, který přijde za pár let. Ale my v sále jsme věděli, že zemřela 16. června roku 1940, a to truchlivé, byť nostalgicky líbezné hudební loučení na auditorium rozhodně dolehlo. Pak přišlo Adagio – Vzpomínky od Martinů z roku 1957 s přípisem „Vzpomínka na Kaprála a Vitulku“ a jeho písemná Vzpomínka na V. Kaprálovou, kterou psal v New Yorku roku 1947 pro sborník Přemysla Pražáka.

Finále patřilo cyklu na moravskou lidovou poezii Nový špalíček. Martinů ho napsal dva roky po smrti Vítězslavy Kaprálové v Americe. Střídavě zpívali Roman Janál a Viktorie Kaplanová. Doprovázející pianista Vojtěch Červenka, přesvědčivý v sólových skladbách, podporoval s naprostou jistotou a ohleduplností pěvecké partnery. Víceméně nevnímán u nástroje stranou u portálu, ale umělecky přítomen, zahrál v druhé části představení také roli Jiřího Muchy. Režisér Adam Rut měl jistě radostnou práci s herci takového formátu, kteří vždy vědí jak nejlépe naplnit režijní vize.

Čtvrtý, tentokráte scénický koncert Mezinárodního hudebního festivalu Talichův Beroun, naplněný písněmi a recitací ze života a tvorby Bohuslava Martinů a Vítězslavy Kaprálové s názvem Bohuslav a Vita, byl objevný jako dramaturgický počin a také jako vzrušující umělecký zážitek. Určitě měl naplněnému Velkému sálu berounské Plzeňky co sdělit a také nepochybně přinesl nové poznatky ze života Martinů a Kaprálově vitální a nevšední formou.

Foto: Tereza Větrovec