„Sólově občas vystupujeme také, to pořád platí.“

„Obleky na míru nám šije módní návrhář Peter George d’Angelino Tap.“

„Klasickou hudbu ve volném čase moc neposloucháme.“

Před koncertem 16. června, kdy v pražském Rudolfinu zazní Poulencův Koncert pro dva klavíry a orchestr v podání bratrů Lucase a Arthura Jussenových a Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod vedením Petra Popelky, portál KlasikaPlus.cz oběma předním světovým klavíristům položil několik otázek. Miláčci laického publika i velkých znalců v odpovědích popisují svoji interpretační filozofii, ve které je prostor pro hloubku i nadhled, disciplínu i radost ze hry.

Dokonce i velice náročné skladby, jako je Stravinského Svěcení jara, hrajete zpaměti. Proč jste se rozhodli jít touto cestou v repertoáru pro dva klavíry?

Arthur Jussen: Při hře zpaměti se především cítíme mnohem svobodněji. Ani si nevybavím skladbu, kterou bychom nazpaměť nehráli… Vlastně jednu ano, Mantru od Stockhausena. Ale to je 80, slovy osm a nula, minut toho nejšílenějšího hudebního materiálu, takže tam to jinak ani nejde. Mimo tuto výjimku nám to připadá normální, protože když si to srovnáte třeba se sólovým recitálem anebo koncerty pro klavír a orchestr, všechno se hraje zpaměti.

Myslím, že spousta lidí bere účinkování v klavírním duu jako něco vedlejšího. Řeknou si prostě: „Pojď, zahrajeme si spolu,“ ale moc to necvičí, neberou to dost vážně, a pak tam ty noty samozřejmě potřebují. My ale tuto disciplínu bereme velice vážně, stejně vážně jako vystupování sólové. Pro klavírní duo existuje spousta skvělé hudby, ale pokud ji hrajete z not a bez dostatečné přípravy, nikdy to nebude znít tak dobře jako jiná díla.

Liší se nějak přístup ke hře sólově od hry v klavírním duu?

AJ: Při sólovém hraní si můžete dělat v podstatě co chcete. Ale když hraju s Lucasem, musím se neustále přizpůsobovat, doslova každou vteřinu jsem zaneprázdněn nasloucháním, jestli chce hrát rychleji, pomaleji, víc nahlas, jemněji… A Lucas to vnímá úplně stejně ve vztahu ke mně. Nehraje v tom roli žádné ego, nikdo z nás není vůdcem, nebo přesněji oba dva vedeme a zároveň nevedeme, abych tak řekl. Je to takový paradox – hra v páru může zdánlivě svobodu trochu brát, ale když se nám podaří dosáhnout té jednoty, kdy máme pocit, že spolu dýcháme a hudbu vnímáme stejně, pak cítíme, že té svobody vlastně máme spoustu.

Hrajete stále někdy sólově, mimo rámec vašeho dua?

Lucas Jussen: Ano, sólově občas vystupujeme také, to pořád platí. Máme velikou radost a potěšení, že čas od času nás někam pozvou i jako sólové klavíristy, především v Nizozemsku a Německu, kde nás už znají dobře a dlouho. Baví nás to a bereme to jako čest.

Jaký je váš vztah k Poulencovi a konkrétně k jeho Koncertu pro dva klavíry a orchestr?

LJ: V duovém repertoáru je několik mezníků, které prostě musíte a chcete hrát. Když jsme jako děti začínali hrát hodně spolu, Poulencův koncert byl jednou ze skladeb, které jsme nastudovali. Je to fantastické dílo, zahrnující spoustu různých stylů a kontrastů, ale také zábavy. Už začátku k němu máme dobrý, přirozený vztah. Dnes ho stále uvádíme rádi a při cvičení nebo na pódiu v něm pokaždé nacházíme něco nového. Vždycky jsem si myslel, že Poulencově hudbě obecně dobře rozumíme.

Máte nějaké vzory a osobní favority mezi interprety repertoáru pro dva klavíry?

LJ: Ano, samozřejmě! Pro nás to jsou určitě například Katia a Marielle Labèque, které vydláždily cestu klavírního dua jak ve smyslu samotného hraní, tak i repertoáru. Dosud stále hrají, což je úžasné… Když se ohlédneme víc do minulosti, zmínili bychom samozřejmě bratry Kontarské. A pokud jde o čtyřruční hru, tak nám jdou příkladem Maria João Pires a Ricardo Castro – mimo jiné i proto, že nás učili, když jsme byli malí. Jsou fantastičtí jako sóloví klavíristé, ale zrovna tak když hrají spolu. K nim máme velikou úctu.

Jak řešíte případné interpretační neshody, když pracujete na nové skladbě? Musí pak jeden z vás být tím iniciativním?

AJ: Ve skutečnosti je to tak, že devadesát procent přípravy děláme sami. Spolu se scházíme až potom, co každý známe svůj part velmi dobře. Nevěříme totiž, že je možné pracovat na hudbě, když ještě nedokážete zahrát perfektně ani samotné noty. Na těch zbylých deseti procentech už pracujeme společně, ale u toho mluvíme málo. Občas si sice musíme něco říct ohledně tempa nebo změn taktu, ale především hodně hrajeme a spíš se snažíme vycítit, co ten druhý chce. Kromě toho si nemyslím, že mít odlišné názory by mělo být něco špatného. Tím se vlastně vracím k jedné z předchozích otázek – pokud jste ochotni se ve vaší interpretaci potkat někde uprostřed, mít rozdílnou inspiraci může být jedině dobře.

Existuje ve vašem hraní něco, co je možné právě proto, že jste bratři?

AJ: Často tuhle otázku dostáváme – jestli nám to tak dobře funguje právě díky tomu, že jsme sourozenci. Ale já si úplně nemyslím, že by to bylo jen tím. Spousta lidí přece hraje skvěle i bez rodinného vztahu. Je pravda, že v duu často hrají sourozenci nebo partneři, ale podle mě je to hlavně kvůli tomu, kolik času spolu tráví. My jsme spolu vyrůstali, každý den hráli, všechno sdíleli. Bydleli jsme pod jednou střechou až do osmnácti let a to se zkrátka projeví. Když spolu hrají dva přátelé, kteří se musí cíleně scházet, tak je všechno složitější. Takže myslím, že to není o pokrevním poutu jako takovém, ale o té dlouhodobé zkušenosti, kterou díky němu máme.

Užíváte si cestování a koncertní turné? Z Instagramu jsem často míval dojem, že dokážete najít humor nebo radost snad v čemkoliv.

AJ: Cestování nás opravdu baví. A musím říct, že jsem dost vděčný za to, že můžu cestovat s Lucasem. Možná to zní zvláštně, ale spousta našich kolegů, kteří třeba i mají skvělou kariéru, se cítí velmi osamělí. Na pódiu jste sice obklopeni lidmi, slyšíte potlesk, dostáváte pozornost, ale pak přijdete na hotel, ráno vstáváte na letiště, znovu letíte, často spíte na místech, která nejsou zrovna krásná… Ne vždy je to šťastný život, obzvlášť když jste na to sám.

My jsme naštěstí pořád spolu. Můžeme sdílet hezké chvíle, ale i ty náročné, a to hodně pomáhá. Navíc se snažíme mít nadhled. Svět je velmi vážné místo – a to je někdy správně, i my tvrdě pracujeme, abychom byli co nejlepší. Ale stejně tak si občas potřebujeme prostě jen užít život, zasmát se a připomenout si, že ne všechno je tak těžké, jak se někdy zdá. To nám hodně pomáhá.

Jaké vzpomínky máte na vaše poslední vystoupení v Praze na festivalu Rudolfa Firkušného? A jaký je to pocit vracet se sem znovu?

LJ: Na ten koncert (reflexe ZDE) vzpomínáme moc rádi. Proběhla tehdy i beseda před vystoupením, kde nám posluchači mohli pokládat otázky. Tolik lidí jsme na podobné akci snad ještě nezažili! Pokud si dobře vzpomínám, přišlo kolem tří nebo čtyř set lidí do poměrně malého prostoru. Byla to pro nás velká čest. V Praze jsme tehdy byli poprvé a vůbec jsme netušili, jestli o nás bude zájem. O to vděčnější jsme byli. Publikum bylo skvělé, organizace výborná, Rudolfinum nádherné. A ještě jedna věc, která není úplně nepodstatná – pražské pivo je fantastické. Po koncertě přijde vhod.

Vaše pódiová prezentace působí vždy velmi stylově. Spolupracujete s nějakým konkrétním návrhářem, nebo si koncertní oblečení vybíráte sami?

LJ: Děkujeme, to je krásný kompliment. Už jako děti – je to vlastně přes dvacet let – jsme začali spolupracovat s blízkým přítelem, módním návrhářem jménem Peter George d’Angelino Tap. Žije v Haagu a šije nám obleky na míru. Zná nás opravdu důvěrně, doslova s námi vyrostl, a dobře ví, jak se naše postavy v průběhu let měnily. Každých pár měsíců nám navrhne nový oblek, už mu ani nemusíme říkat, co chceme. Vždycky přesně trefí jak střih, tak styl. Rozumí tomu, že chceme na pódiu vypadat elegantně, jinak než v obyčejném černém obleku, ale zároveň ne příliš okázale, nic kýčovitého. Věčně se v tom snažíme hledat rovnováhu, což není jednoduché, ale přesně tomu on velmi dobře rozumí.

Věnujete se vizuální stránce své prezentace vědomě? Vnímáte ji jako součást uměleckého sdělení?

LJ: Myslím, že to nijak cíleně neřešíme. Jsme prostě takoví, jací jsme – jak vypadáme, jak se oblékáme, na pódiu i mimo něj. Nehrajeme žádné role, vždycky mám pocit, že jsme na jevišti stejní Lucas a Arthur jako v zákulisí. Jasně, koncertní oblek si v běžném životě neoblékáme, ale i tak je to styl, který k nám patří a cítíme se v něm přirozeně. Vizuální stránka samozřejmě důležitá je, nechceme vystupovat v džínách a teniskách, a zrovna tak i nás těší, když publikum přijde na koncert krásně oblečené. Když na sobě ženy mají elegantní šaty a muži pěkný oblek, vnímáme to jako projev úcty k hudbě. My se snažíme o totéž jako interpreti. Ale že bychom si vědomě budovali nějakou image? To ne. Pokud nějaký obraz vzniká, pak je to prostě naše pravá podoba, Lucas a Arthur Jussen, nic stylizovaného.

A nakonec: Jakou hudbu posloucháte ve volném čase? Je to spíš klasika, anebo jiné žánry?

Ve volném čase si spíš pouštíme jinou hudbu než klasickou. Tou jsme zaměstnáni natolik, že bývá fajn poslouchat i něco jiného. A posloucháme opravdu ledacos: od Franka Sinatry nebo Stevieho Wondera přes skupiny jako Eagles a Queen až po současnější interprety, mezi kterými je Bruno Mars jedním z našich oblíbených. Máme rádi také Whitney Houston, Jamese Browna, Céline Dion… zkrátka široké spektrum. Milujeme i jazz. Třeba Oscar Peterson je fantastický pianista, Bill Evans taky. Mohli bychom jmenovat stovky dalších, ale takhle to stačí alespoň pro představu… Děkujeme za rozhovor. Mějte se krásně a brzy na viděnou – oba srdečně zdravíme.

foto: archiv umělců / Sanja Marusic, Jesaja Hiskia, Marco Borggreve; Pražské jaro / Milan Mošna; facebook Philharmonie Luxembourg