„Orchestr Smetanovu předehru zahrál naprosto samozřejmě a suverénně; zejména v polkových částech je potřeba pochválit bezvadně sehrané sekce houslí a viol.“

„Umělci společně vytvořili magickou atmosféru noci pod Tatrami.“

„Od tak progresivního tělesa, jakým je Prague Philharmonia, bych na začátek sezóny čekal méně konzervativní program.“

Orchestr Prague Philharmonia v sobotu 26. října v pražském Rudolfinu oficiálně zahájil svou jednatřicátou koncertní sezonu. Snad pod vlivem blížícího se státního svátku Dne vzniku samostatného československého státu a vrcholícího Roku české hudby byla celá dramaturgie koncertu postavena na jménech českých skladatelů. Orchestr řídil jeho šéfdirigent Emmanuel Villaume, sólisty byli členové renomovaného tělesa Belfiato Quintet.

Bedřich Smetana (1824–1884) paradoxně psal svoji komickou operu Tajemství v době, kdy se již potýkal s vážnými zdravotními, rodinnými i finančními problémy. „Bojím se však, že moje hudba není dosti veselá! A jak by také měla být veselá? Odkud to mám brát, když uvnitř neznám než bol a starost?“ píše skladatel v dopise příteli rok před premiérou své předposlední dokončené opery. Snad i díky zpracovanému rozporu mezi předepsanou veselohrou a bolestí, kterou si autor prožíval, je muzikology tato opera považována za skladatelovu nejzdařilejší. Díky svým kvalitám je předehra v sonátové formě často uváděná i jako samostatný koncertní kus. Já osobně ji řadím mezi to nejlepší, co Smetana napsal, neboť se v žádném ohledu nejedná o frivolní předehru ke komické opeře, ale k pečlivě vystavenému dílu plnému napětí a dramatických zvratů. Orchestr ji zahrál naprosto samozřejmě a suverénně, zejména v polkových částech je potřeba pochválit bezvadně sehrané až elektrizující podání sekcí houslí a viol.

Pár chvil na to dostali svou šanci se blýsknout hráči na fagoty, a to hned v úvodu první věty Slovácké suity, op. 32 Vítězslava Nováka (1870–1949) nazvané V kostele. Svou šanci využili na výbornou, když procítěným podáním zahájili provedení druhé skladby večera, která je koncipována jako jeden den na Slovácku. Novák nebyl sběratelem lidových písní, ale jejich prostřednictvím se snažil objevit podstatu lidovosti a zejména její harmonickou složku. V jeho skladbách můžeme nalézt citace písní a některé písně také sám vytvářel. Nicméně z dnešního pohledu se nemohu zbavit dojmu, že jeho nesporná hudební invence je až příliš zatěžkána národnostním patosem. Připomeňme si, že v roce 1903, kdy Novák premiéroval tuto skladbu v duchu odcházejícího (odešlého) romantismu, se ve světě odehrály mj. premiéry Ravelova Smyčcového kvartetu F Dur či Straussovy Symphonie Domestiky a u nás pouhý rok na to uvádí Janáček v Brně Její pastorkyňu. Za nejoriginálnější považuji čtvrtou větu U muziky odkazující na verbuňk. Ta dokonale vystihuje atmosféru těchto „tanečních zápasů“, které chlapci na Slovácku provozují dodnes. Orchestr strhla k energičtějšímu výkonu, dala jednotlivým nástrojovým skupinám šanci zazářit v „soubojích“ a vysloužila si i spontánní potlesk z hlediště. Skladbu uzavírá pátá věta V noci, která by se dala označit jako impresionismem ovlivněné nokturno. Skýtá hezké příležitosti zejména pro flétny, lesní rohy a harfistku, jejichž citlivý přednes je opět třeba pochválit.

Po přestávce přišel na řadu další (původem) český skladatel Karel Husa (1921–2016). Tento držitel Pulitzerovy ceny za hudbu z roku 1969 je u nás známý především jako skladatel Hudby pro Prahu, což byla jeho reakce na okupaci Československa v roce 1968. Nicméně ve Spojených státech, kde od roku 1954 žil, jsou jeho skladby na repertoárech všech předních orchestrů a dodnes úspěšně uváděny. Jeden z nich, konkrétně Baltimorský symfonický orchestr si u skladatele v roce 1963 objednal Serenádu pro dechový kvintet, smyčce, xylofon a harfu, která je motivována prvky slovenského folkloru. K tomu Husa přidal autenticky vyznívající fujarové improvizace tatranských pastevců slyšitelných zejména v úvodní větě Hora. K provedení této pozoruhodné kompozice si Prague Philharmonia pozvala slavný Belfiato Quintet, který v duchu skladby přišel na pódium v jednoduchých volných bílých halenách evokující oděv výše zmíněných hlídačů ovčích stád. Druhá věta s názvem Noc je uvozena jímavým sólem na lesní roh, který vyzývá vše živé ke spánku. K němu se postupně přidali i ostatní členové znamenitě sehraného tělesa Belfiato Quintet a následně orchestru, aby společně vytvořili magickou atmosféru noci pod Tatrami. Na konci této působivé harmonie bylo možné zaslechnout i tóny lidové písně Dobrú noc, má milá. Skladba je údajně inspirována Vítězslavem Novákem. Osobně jsem vnímal spíše inspiraci skladbami Bohuslava Martinů a Husova učitele Arthura Honeggerara, a to zejména ve finální větě Tanec. Zařazení této skladby a zejména její čítankové provedení bylo bezesporu vrcholem večera, až člověk litoval, že je tak krátká (cca patnáct minut).

Inspirací Antonína Dvořáka (1841–1904) k symfonické básni Zlatý kolovrat, op. 109, byla stejnojmenná poéma Karla Jaromíra Erbena. Připomeňme, že Dvořák zhudebnil i další Erbenovy básně: Vodníka, Polednici, Holoubka a samozřejmě i o pár let starší Svatební košile, které pojal jako kantátu. Tuto formu měl původně dostat i Zlatý kolovrat, ale Dvořák od tohoto záměru na poslední chvíli upustil. Skladatel nicméně sleduje strukturu Erbenových veršů, v některých částech – jako např. pasáž „Okolo lesa pole lán, hoj jede, jede z lesa pán“, kterou hrají lesní rohy až neuvěřitelně popisně. I přesto mám za to, že kantátová forma by Zlatému kolovratu nesmírně slušela. Dílo v sobotu v pražském Rudolfinu zaznělo přesně 128 let od světové premiéry. Mimo již zmíněných lesních rohů je třeba pochválit všechny členy orchestru za zprostředkování pěkného a mimořádně měkkého dvořákovského zvuku a za kompaktnost celé složité kompozice. Jejich šéf si skladbu vyloženě užíval, dirigoval ji velkými a dramatickými, pro něho ne příliš obvyklými gesty a občas na dirigentském stupínku i tančil.  

Ač koncertu nebylo po technické ani umělecké stránce co vytknout, dovolím si na závěr malé zamyšlení. Orchestr Prague Philharmonia bezesporu patří spolu s Českou filharmonií, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK a Symfonických orchestrem Českého rozhlasu mezi naše čtyři nejvýznamnější orchestry. Na rozdíl od zbytku této „velké čtyřky“ však dle mého názoru vsadil při zahajovacím koncertu sezóny na příliš jistou notu. Vedle Berliozovy Fantastické symfonie (Česká filharmonie), Mahlerovy Osmé symfonie (FOK) a třech vrcholných děl od Dvořáka, Šostakoviče a Klusáka (SOČR) mi tento zahajovací koncert z dramaturgického hlediska přišel poněkud mdlý. Pokud se orchestr rozhodl zahájit sezónu výlučně českými skladateli (proč ne), čekal bych, že mimo klasiků zařadí dílo alespoň jednoho žijícího skladatele, zejména když ve svém koncertním rozvrhu má i cyklus soudobé hudby. Stručně řečeno, výkony dirigenta, orchestru i sólistů je třeba pochválit, nicméně od tak progresivního tělesa, jakým je Prague Philharmonia bych na začátek sezóny čekal méně konzervativní program.

Foto: Prague Philharmonia / Petr Chodura