„Druhý svazek budoucího monumentálního projektu má na pět set stran a na nich vedle českého a anglického textu na sto čtyřicet vyobrazení dokumentů a ikonografických materiálů.“

„Je dokladem toho, jak bylo obtížné skloubit jeho vize s přístupem literátů spolupracujících s ním na libretu. Nakonec Janáček dospěl k rozhodnutí, že příště si texty bude připravovat výhradně sám.“ 

„Jiří Zahrádka se proto rozhodl, že Jenůfa bude z celé řady jediná tvořit samostatný svazek. Každou další knihu věnuje vždy dvěma operám.“ 

Velkým stářím se označuje poslední tvůrčí období Leoše Janáčka, které vydalo plody v podobě jeho nejlepších komorních a orchestrálních děl, Glagolské mše a čtyř skvělých oper. V období mezi Její pastorkyní a těmito opusy vznikly Osud a Výlety páně Broučkovy, dvě pozoruhodné opery, divadly doposud trochu opomíjené. Právě jim se věnuje výpravná monografie brněnského muzikologa Jiřího Zahrádky.

Publikace Osud a Výlety páně Broučkovy s podtitulem Opery Janáčkových nadějí a zklamání není horkou novinkou, vročení má 2023, ale jde o tak nadčasový počin, že není pozdě ho představit. Navíc jde o součást ambiciózního, ale naprosto logického autorova záměru zachytit podobným způsobem všechna skladatelova hudebnědramatická díla. Jiří Zahrádka tak chce učinit do roku 2028, kdy uplyne sto let od Janáčkova úmrtí. Její pastorkyňu už zpracoval, velkoformátová kniha o bezmála čtyř stech stranách vyšla v roce 2021. Osud a Brouček ve druhém svazku budoucího monumentálního projektu mají stran společně na pět set a na nich vedle českého a anglického textu na sto čtyřicet vyobrazení dokumentů a ikonografických materiálů.

Jde o historické listiny i o pohlednice, o notové autografy, dopisy, portréty… nikoli o fotografie ze současných inscenací nebo o moderní hudební nosiče. Kdyby měly texty a obrazový doprovod směřovat až sem, bylo to ještě důkladnější zpracování oper ve smyslu monografickém, ale šlo by už o téměř nadlidský úkol.

Když v roce 2020 psal docent Zahrádka knihu o Její pastorkyní, neuvažoval o dalším pokračování. Před jejím vznikem však zamýšlel napsat knihu, která by se zabývala kompletní Janáčkovou hudebnědramatickou tvorbou; byly by v ní zúročeny jeho dosavadní zkušenosti a poznatky z přípravy kritických edicí Janáčkových oper. Samostatná publikace o skladatelově nejznámější opeře mu nicméně jeho původní záměr znejistila… 

Nakonec se Jiří Zahrádka rozhodl v započaté práci pokračovat a vydat postupně detailní monografie všech Janáčkových hudebnědramatických děl. Uvědomil si zároveň, že geneze a celková problematika Janáčkových vrcholných jevištních děl, vznikajících v neuvěřitelně rychlém sledu, přináší podobně rozsáhlý a snad i strhující tvůrčí a lidský příběh jako Její pastorkyňa, kterou skladatel komponoval devět let a řadu let potom bojoval za její uznání. Jiří Zahrádka se proto rozhodl, že Jenůfa bude z celé řady jediná tvořit samostatný svazek. Každou další knihu věnuje vždy dvěma operám. 

Kniha o Její pastorkyni, jejíž obálce vévodí podobizna Jenůfy, jak ji ztvárnila německá sopranistka estonského původu Zinaida Jurjevskaja, je uvozena janáčkovským citátem „Pravdu, první věcí pravdu, ne krásu“. Kniha o operách Osud a Výlety páně Broučkovy takové moto nemá; charakterizuje je však v podtitulu jako „Opery Janáčkových nadějí a zklamání“. A jako podklad v jednobarevném odstínu užívá dobovou premiérovou fotografii tří z družek Etherey z měsíčního výletu. Historický obrazový materiál mimochodem vytváří ve vnímání čtenáře silné napětí: rozpor mezi velmi tradiční vizuální podobou oper před sto lety a v současnosti je tak velký, že málem popírá to, co naopak vyzařuje z Janáčkovy znějící hudby, totiž její kupředu hledící modernost… 

Obě tato díla tvoří důležitou spojnici mezi Její pastorkyní a jeho vrcholnými operami. Obě díla mají podle autora knihy zásadní význam pro skladatelovo uvažování o nových možnostech hudebnědramatické tvorby. A je fascinující sledovat, jak komplikovanou cestu urazil, aby svoje vize naplnil novým a osobitým dramaturgickým i hudebním obsahem. Obě opery dokumentují dlouhé hledání, naděje a možná i nějaká osobní zklamání…, uvádí Jiří Zahrádka.

Osud je skladatelova nejtajemnější opera; přináší mnoho otázek, na které je dodnes těžké odpovědět. „Brouček“, na kterém pracoval bezmála deset let, je zase dokladem toho, jak bylo obtížné skloubit jeho vize s přístupem literátů spolupracujících s ním na libretu. Následkem toho dospěl nakonec Janáček k rozhodnutí, že příště si texty bude připravovat výhradně sám. 

Při přípravě knihy začal Zahrádka na základě pramenů, kterých se v případě zmíněných dvou oper zachovalo více než dva a půl tisíce. Jako kurátor janáčkovských sbírek v Moravském zemském muzeu je s tímto materiálem v téměř každodenním styku už celé čtvrt století. Až poté konfrontoval text s literaturou, aby eliminoval tradované chyby a nepřesnosti a aby vyprávěl příběh obou děl, jak říká, nezávisle na pozdějších interpretacích. Informace z dosavadní literatury do finálního textu ovšem samozřejmě vtělil. 

Zahrádka popisuje okolnosti vzniku obou oper, aspekty, které ovlivňují podobu jejich přípravy, první uvedení, jednání s vydavateli a řadu dalších peripetií. Začlenil však i problematiku zamýšlených oper z té doby: probírá tedy romány, povídky a dramata, jimiž se Janáček probíral, o kterých uvažoval, ale která nakonec opustil. Stejně jako u první publikace, i zde je vidět svrchovaná znalost pramenů i hudby samé a schopnost nenásilně, plynule, zajímavě a nenápadně populárně předkládat informace, které jsou určeny jako kompendium odborné veřejnosti i jako „čtení“ širší veřejnosti; nechávají nahlédnout hluboko; mnohem, pochopitelně mnohem hlouběji než texty v programu vytištěném k opernímu představení v divadle. 

…………….

Chronologie Janáčkových oper je následující: 

Šárka (dokončena 1887, premiéra 1925), Počátek románu (1891, premiéra 1894), Její pastorkyňa (1903, premiéra 1904), Osud (1906, premiéra 1958), Výlety páně Broučkovy (1917, premiéra 1920), Káťa Kabanová (1921, premiéra 1921), Příhody lišky Bystroušky (1923, premiéra 1924), Věc Makropulos (1925, premiéra 1926) a Z mrtvého domu (1928, premiéra 1930).

Foto: archiv Jiřího Zahrádky, archiv Klasiky+