„Děj i partitura v sobě nesou chaos, my se snažíme do toho vnést pořádek.“

„Neúprosný puls je v Procesu zároveň propojen s vyššími pravidly, s něčím božským.“

„Mám tendenci mít Josefa K. rád.“

Takřka beznadějně vyprodanou sérii představení Glassovy opery Proces na motivy Kafkova románu má před sebou Opera Národního divadla moravskoslezského. Hudebního nastudování se ujal Bruno Ferrandis, z jehož vyprávění je zřejmé skutečné pohlcení a fascinace tímto dílem. A to navzdory tomu, že ho podle jeho slov Kafka zprvu příliš nepřesvědčil. 

Momentálně připravujete premiéru Glassova Procesu a už jste mi stihl říct, že je to dost náročné. Která specifika z opery činí tak náročný kus, ať už pro vás nebo pro interprety?

Náročnou dělá tuto operu fakt, že vypráví příběh, a to jinak, než je v opeře obvyklé. Nefunguje to na principu toho, že odezní jedno číslo, pak druhé, nestřídá se árie, duet, ansámbl… Je to plynulý příběh. Moje interpretace je navíc taková, že i když je to Philip Glass, kdo operu napsal, je to především příběh Franze Kafky – a také příběh snu. Kafka vypráví sen, což je velmi obtížné. Zde je to navíc ještě možná ještě něco více než sen, je to jakási představa světa. Máte dojem, že je to realita, ale ve skutečnosti to tak není. Dostáváme se tedy mimo realitu, k absurdnu. A převést toto do hudby je velmi složité.

Příkladem uvedu jednu slavnou scénu, dlouhý dialog mezi Josefem K. a Právníkem. Je to složitý rozhovor o tom, že Josef K. nechce zůstat Právníkovým klientem, protože mu nevěří… máme před sebou úplně jiné vyprávění než zpěv o tom, že někoho miluju nebo chci někoho zabít. Je to velmi narativní a my musíme vytvořit napětí a vzbudit zájem posluchače. 

Jak to děláte? 

Já i režisér Jiří Nekvasil na publikum myslíme. Hudebně se do toho snažím dostat co nejvíce barvy, variovat zvuk, dynamiku. I scénická prezentace je velmi zajímavá, protože používá absurdno. Pro mě je tato opera takovou reprezentací zlého snu, přičemž Josef K. je tím, komu se tento sen zdá. Končí to tak, že je zabit – zabit jako pes –, ale nejsme si zcela jistí, co se stalo. U Kafky nikdy nevíte, zdali je to skutečnost, pravda, nebo sen. Je na tom něco velmi freudovského. Vlastně ani nemůžeme vědět, jestli nebyl Josef K. obviněn právem, jestli opravdu něco nespáchal. Celý ten příběh, předloha, je na hudební zpracování obtížná a obdivuju, jak to Glass dokázal. Protože je snadné říct, že je to zlý sen, ale není snadné ho napsat. 

Je všechno to, co popisujete, v Glassově hudbě přímo zachyceno? Nebo si to vyžaduje nějaký druh dekódování, který se pak stává vaší rolí? 

Ano, mojí rolí je to, abych ke Glassovu materiálu přistoupil nejlépe, jak mohu. V mnohém je to typický Glass. Máme téma, to se repetuje, pak se přidá rytmus. Tento materiál se pak ale vrství, stává se z toho takový chaotický rozhovor mezi party. Postarat se o to, aby to bylo srozumitelné, je najednou těžké. Také se pak objevují odlišné, kontrastní momenty. Například když je na scéně Titorelli, šílený malíř, tak do děje vstupuje sbor s téměř popovou melodií – tu si po vyslechnutí každý pamatuje. Je to výzva, dát všechny tyto elementy dohromady tak, aby vyznívaly zřetelně a aby měli diváci například jasno v tom, s kým právě Josef K. přichází do kontaktu. Děj i partitura v sobě nesou chaos, my se snažíme do toho vnést pořádek. 

Má Glassova hudba v tomto chaosu nějaké pojítko? 

Jako společný rys všech Glassových oper se mi jeví určitý puls, přítomný v podobném smyslu jako v jazzu nebo v rockové hudbě. Je to jakási nit. Puls a tempo jsou v Glassově hudbě velmi podstatné. Může to být přitom téměř neviditelná linka. Ale pokud pochopíte tempo a jeho působení na výraz, je to cesta, jak divákům přinést potěšení. 

Z toho mi vyplývá, že pro tuto hudbu je klíčovou kinetická složka, pohyb. Následuje tento pohyb i dynamiku Kafkovy předlohy? 

No, já osobně nejsem velký literát. Jsem hudebník. A abych řekl pravdu, více než literatura mě vždy zajímaly jazyky, těch jsem se naučil spoustu. Ale literatura… Přiznám se, že když jsem poprvé, na škole ve Francii, četl Kafkovu Proměnu, tak jsem si říkal: co je toto za literaturu? Byl ten člověk blázen? Pochopte, vžijte se do role studenta, francouzského studenta… bylo to zvláštní, literaturou byl pro mě Voltaire, Rousseau, Sartre. Kafka najednou představoval úplně jiný svět a já ten svět nejdříve odmítnul, protože to pro mě byl šok.

Když se ale vrátím k otázce: myslím, že to tak je, že se děj v pohybu odráží. A domnívám se, že to souvisí i s Kafkovým židovstvím. Jsou tam biblické interpretace, odkazy na podobenství a také zohlednění přísných židovských zákonů. To je něco, co má v této opeře velmi zvláštní, bizarní vliv. Cítíte, že jste v jiné dimenzi, v jakémsi světě pravidel a úkolů, kde na vás něco působí seshora. A právě zde je důležitý ten zmíněný puls. Neúprosný puls, který je zároveň propojen s vyššími pravidly, s něčím božským. Je tím vyjádřeno cosi velmi vážného, cosi, co musí být poslechnuto. Toto spojení tam určitě vnímám. Vlastně neumím říct, jestli je to spíše zákon, nebo Bůh. Ony jsou to totiž často entity, které jsou propojeny – ostatně, na Bibli se přísahá i u soudu. 

Vnímáte tudíž v tomto příběhu a opeře i něco politického? Například skrze to, jak je Josef K. uvězněn v byrokratické mašinerii? 

Ano, určitě. Ať už dělá Josef K. cokoliv, jako by dělal všechno špatně, ne však svou vinou. Třeba když bloudí chodbami a ptá se na cestu… Co se mi ale na Josefu K. líbí, je to, že bojuje proti systému. I když sedí u soudu – a my cítíme, že je to soud plný korupce, soud skrz naskrz prolezlý červy, který ho odsoudil ještě před obhajobou –, nevzdá se a ptá se: kdo vám dal informaci, že jsem malíř? Vždyť vy ani neznáte moje zaměstnání! Je určitě pravda, že všechno toto smrdí korupcí, politickou korupcí. Problém však, je, že nevíme, co se předtím stalo. Neznáme výchozí bod. Nevíme, jestli Josef K. skutečně není vinen. Nakonec, asi je to právě tento otazník, co dělá příběh tak zajímavým. 

Jak tedy vlastně Josefa K. vnímáte? 

Mám tendenci mít ho rád. Mám tendenci si myslet, že to neudělal. Možná jediné, co se mi na něm moc nelíbí, je flirtování. Ve vztahu k ženám je velmi povrchní. Ostatně, já se omlouvám, ale ženy obecně jsou v tomto příběhu napsány nehezky. Mluví podivně, jsou tak zvláštně koketní… v celém díle se prostě se ženami zachází divně. A snad i v tom je odraz Kafky. Měl problémy se vztahy a velmi složitý milostný život. Domnívám se, že by to v tomto směru mohlo být autobiografické, že do vykreslení žen a vztahů dává Kafka něco ze svého pohledu. 

O Procesu se mluví jako o jednom z nejlepších Kafkových děl. Jakou pozici má opera Proces mezi Glassovými díly? 

Mám trochu problém na to odpovědět, protože Glassovy opery sice znám, ale nikdy jsem je nestudoval. Teď je to poprvé, co jeho operu studuju. Je to pro mě tedy skvělá zkušenost – a možná jsem ani nečekal, že ji získám v Národním divadle moravskoslezském, loni jsem zde dělal Manon a to je úplně jiný svět. Překvapení to ale není, ví se o mě, že se na soudobou hudbu orientuju.

Každopádně, musím přiznat, že se s touto zkušeností pojilo také dost problémů, i těch provozních. Zmíním například to, že notový materiál obsahoval množství chyb. S jejich korekcí jsme se museli vypořádat více méně sami, byť je na místě zmínit, že nám poskytli i asistenci z nakladatelství Dunvagen, které noty vydalo. A navíc, jelikož je skladatel již ve vysokém věku, ani komunikace s ním příliš probíhat nemohla. Na aktivní kontakt s autory hudby jsem přitom ze své práce zvyklý.

Zeptám se tedy jinak. V Ostravě se Proces bude hrát několikrát a už teď je vše vyprodáno. Čím je ta opera tak atraktivní? 

Je to Kafkou. Kafkou a jeho spojením s Českem. Roli jistě hraje i Glassovo jméno, je to velká osobnost současné hudby, všichni ho znají, třeba i opera Einstein on the Beach je velmi známá. Ale Kafka… v paměti Čechů, ale snad i celého světa, je jeho vliv velmi silný. Je to takový Golem, který je všude přítomný, například zejména v Praze. Jako jakýsi přízrak, duch. To dává celé produkci obrovskou sílu.