„Baví mě být varhaníkem, protože je to pestrá a komplexní hudební činnost.“

„Schmidthauerovo Scherzo má krásné melodie a zvláštní atmosféru a svými permanentními crescendy a decrescendy dává varhaníkovi hodně práce.“

„Improvizace bývala součástí života každého klasického hudebníka – je škoda, že varhany jsou už jediným nástrojem, který si tuto tradici ještě stále uchovává.“

Předposledním koncertem letošního třicátého ročníku Mezinárodního varhanního festivalu Audite organum pořádaného v bazilice sv. Jakuba v Praze na Starém Městě je 18. září recitál, který chystá mladý maďarský umělec Brúnó Kaposi. Je loňským vítězem opavské Mezinárodní varhanní soutěže Petra Ebena, a to v kategorii improvizace. Na programu má nyní vlastní improvizace a díla Johanna Sebastiana Bacha a Franze Liszta, ale představí rovněž hudbu svých krajanů. Dezsö Antalffy-Zsiross a Lajos Schmidthauer slibují být pro české publikum objevem. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Brúnó Kaposi přibližuje jejich odkaz a zamýšlí se nad tématem improvizování.   

Jak byste se představil: především jako koncertní, nebo spíše jako chrámový varhaník?

Důvodem, proč jsem se rozhodl stát varhaníkem, je to, že jde o tak komplexní a složitý úkol. Samotné varhany mají několik manuálů, pedál, tisíce tlačítek… vypadají trochu jako vesmírná loď. A varhanní hudba je téměř vždy v úzkém kontaktu s chrámovou hudbou, texty a myšlenkami a také s melodiemi z dřívějších století. Dále je hra na varhany často spojována se sborem a orchestrem. A tradičně je také její důležitou součástí improvizace je. Baví mě být varhaníkem, protože je to pestrá a komplexní hudební činnost. Nedokážu říct, kterou z nich preferuji. Považuji se jak za koncertního, tak i chrámového varhaníka. Pro mě v tom není velký rozdíl.

Hrál jste už v Praze?

Je to poprvé, co mám v Praze koncert. Prahu jsem už jednou navštívil se svou třídou na střední škole. Měl jsem tehdy možnost vyzkoušet si varhany baziliky svaté Markéty Antiochijské v Břevnově, ale koncert to nebyl ani trochu. 

Znáte varhany u sv. Jakuba?

Ne – a moc se těším, že je poznám.

Přivážíte nejen Bacha a Liszta, ale také autory své země – a to je moc zajímavé. Nabízíte je vždy a záměrně? 

Když se mě organizátoři zeptali, zda bych si mohl přivézt nějakou hudbu ze své vlasti, rád jsem odpověděl kladně. Liszt, který byl také maďarského původu, i oba další skladatelé, Dezsö Antalffy-Zsiross a Lajos Schmidthauer, mají v mém repertoáru důležitou roli.

Můžete hudbu obou přiblížit? Jde o postromantismus? O modernu?

Antalffy i Schmidthauer psali hudbu v první polovině dvacátého století, oba byli aktivními varhaníky a oba komponovali v postromantickém stylu. Antallfyho více ovlivnil francouzský impresionistický styl. Schmidthauerovo Scherzo je jeho nejznámější skladbou, má opravdu krásné melodie, zvláštní atmosféru a svými permanentními crescendy a decrescendy dává varhaníkovi hodně práce.

Byli známými varhaníky?

Ano, oba byli mezinárodně uznávanými koncertními varhaníky – Antalffy měl dokonce významnou kariéru ve Spojených státech.

Jak pohlížíte na improvizaci: jako na nezbytný um v případě varhaníka? 

Protože každé varhany jsou zcela jedinečné, rozdílné od jiných, musí mít varhaník ke každému novému nástroji zvídavý přístup. Vyzkoušet co nejvíce rejstříků a kombinací. To se může stát pouze tehdy, pokud umí improvizovat – alespoň trochu. Kromě toho ovšem musí mít tuto dovednost varhaníci působící v kostele. Proto, aby mohli správně sloužit liturgii. A improvizace ke hře na varhany tradičně patří. Bývala dokonce součástí života každého klasického hudebníka – je škoda, že varhany jsou už jediným nástrojem, který si tuto tradici ještě stále uchovává.

Kolik má improvizování společného s interpretací a kolik s komponováním? 

Zajímavá otázka…! Někdy existují skvělí improvizátoři, kteří hrají své brilantní improvizace opravdu nudným způsobem. Kdyby interpretovali skutečné skladby, řekli bychom, že je to špatná interpretace… Takže i při improvizaci musíme zůstat soustředění a inspirovaní. Stejně důležitou součásti života hudebníka, pokud chce zůstat dobrým hudebníkem, jsou aspekty jako sport, koníčky, přátelé, rodina… Myslím, že improvizace a interpretace mají mnoho společného. Člověk by měl interpretovat psanou skladbu tak, jako by byla improvizována na místě. A naopak: improvizovat hudbu by měl tak, jako by byla součástí dobře promyšlené kompozice. Skládání je ale něco jiného – ​​nejde o daný neopakovatelný okamžik „tady a teď“, je to naopak dlouhý proces vytváření něčeho pro svět, pro budoucí generace.

Dá se improvizování vynutit? Naučit? Jsou někteří kolegové, kteří neimprovizují, nechtějí improvizovat?

Není náhodou, že v souvislosti s hudbou používáme sloveso „hrát“. Hru, hraní, vynutit nelze, neměly by být nuceny. Ale dají se naučit! Vždy je dobré mít dobrého učitele, ale nejdůležitější je poslouchat inspirativní koncerty a nahrávky a být k tomu opravdu motivovaný! Podle mého názoru všichni muzikanti chtějí improvizovat, nějakým způsobem to ostatně děláme pořád. I dobří orchestrální hudebníci přece dělají při hraní drobná rozhodnutí a vzájemně se inspirují!

Co přesně, v jakém stylu a rozsahu, můžeme čekat v závěru vašeho koncertu, kde jsou ohlášeny improvizace – jednak ve stylu barokní partity na téma české duchovní písně, jednak v symfonickém slohu na téma jubilejního roku?

Na konci svého koncertu budu improvizovat na zadaná témata. Nemám tušení, co dostanu. Rád bych zůstal co nejspontánnější. Tak počkejme, ať vás můžu překvapit!

…………….

Večerní festivalový program 18. září má podtitul Hommage à Elisabeth Roloff. Připomíná německou varhanici, jejíž život ohraničují letopočty 1937 až 2008, působící v Paříži a pak umělecky i pedagogicky v Jeruzalémě. Tam byla titulární varhanicí německého evangelického Erlöserkirche, kostela Vykupitele stojícího uprostřed Starého Města jižně od chrámu Božího hrobu, a učila na Rubinově akademii hudby a tance. Právě díky ní se do Izraele nově rozšířil zájem o varhany a varhanní hudbu.