„Uvedení této opery libereckým divadlem F. X. Šaldy v hudebním nastudování Zbyňka Müllera a v režii Lindy Hejlové Keprtové je především záslužným dramaturgickým počinem.“

„V opeře je mnoho zvukově zajímavých míst i hezké sbory v lidovém stylu.“

„Všichni účinkující odvedli soustředěné a inscenaci oddané výkony.“

Liberecké Divadlo F. X. Šaldy nastudovalo a 16. května poprvé uvedlo novou inscenaci velmi sporadicky uváděné opery Maryša Emila Františka Buriana. Přes určité výhrady především k režijnímu pojetí se jedná o dílo, které je možné doporučit, přičemž chvályhodný je už samotný dramaturgický tah po opeře sáhnout. Dirigoval Zbyněk Müller, režie je z dílny Lindy Hejlové Keprtové a v hlavní roli se zaskvěla Lívia Obručník Vénosová.

Jméno Emil František Burian bývá dnes bohužel nejčastěji připomínáno v souvislosti s poněkud problematickou politickou kariérou svého nositele po druhé světové válce (občas se objevuje i jeho bizarní fotografie ve vojenské uniformě s plukovnickými výložkami). V povědomí kulturní veřejnosti však Burian zůstává především jako velký divadelník, který svými tvůrčími činy před válkou ovlivnil celou generaci herců, režisérů i jevištních výtvarníků. Pro některé z nich byl takřka bohem. Jeho divadlo v paláci Na Poříčí, které založil a vedl pod každoročně aktualizovaným názvem (D34, D35 atd.) bylo synonymem avantgardy, ovšem také umělecké a intelektuální levice.

Méně známá je skutečnost, že vzděláním byl Burian skladatelem tzv. vážné hudby. Pocházel z hudebně velmi významné rodiny. Byl synem barytonisty pražského Národního divadla Emila a synovcem světově proslulého tenoristy Karla. Od dětství projevoval hudební talent, absolvoval mistrovskou školu Pražské konzervatoře ve třídě Josefa Bohuslava Foerstera, tedy nejvyšší možné vzdělání, jakého mohl hudební skladatel v té době v Československu dosáhnout. S přihlédnutím k tomu, že řediteloval v divadle, režíroval a byl politicky i literárně aktivní, lze jeho skladatelskou tvorbu považovat za poměrně rozsáhlou: napsal devět oper, hudbu k třinácti filmům, dva balety a několik orchestrálních skladeb (velmi často hraná bývala ve své době jeho efektní Předehra socialismu). 

Operu Maryša podle stejnojmenného dramatu bratří Mrštíků zkomponoval Burian na začátku nacistické okupace. Nepochybně se chtěl volbou tohoto námětu v těžké době přihlásit k vlasteneckému kulturnímu proudu. Opera měla premiéru v roce 1940 v Brně, po válce prošla několika českými operními scénami, včetně Národního divadla, kde byla uvedena dokonce dvakrát (1946, 1960). V osmdesátých letech se jí dostalo pozoruhodného ztvárnění v Československé televizi (režie Eva Marie Bergerová). Od té doby Maryša nikde uvedena nebyla. Po dlouhé době se tak naskýtá příležitost prověřit životnost tohoto díla i jeho dramatickou účinnost. 

Burianova kompozice je spíše scénickou hudbou k dramatu než operou. Psychologii postav, vztahů a situací totiž vyjádřit nedokáže. Místy odkazuje k Janáčkovi, emotivních momentů, tak působivých u Janáčka, však v Burianově hudbě takřka není.

Dirigent Zbyněk Müller interpretoval Burianovu partituru od prvního taktu velmi dramaticky, místy zněl orchestr příliš silně. Vyrovnat se však v poměrně malém prostoru libereckého divadla s Burianovou hutnou instrumentací, zejména se zvukem početně rozšířených dechových nástrojů, není snadné.

Z pěvců inscenaci dominovala představitelka titulní role, zkušená liberecká primadona (v dobrém slova smyslu!) Lívia Obručník Venósová (rozhovor o inscenaci čtěte ZDE), a to jak pěvecky, tak herecky. S plným nasazením se oddali svým postavám i představitelé hlavních mužských rolí Michal Lehotský jako Lízal a Pavel Klečka jako Vávra. Z dalších rolí zaujal zejména Bence Szabó jako Francek a ve vrcholné scéně hádky Vávry s Maryšou Veronika Kaiserová v jinak epizodní roli Rozáry. 

Režisérka Linda Hejlová Keprtová exponovala všechny postavy od začátku velmi expresivně. Jako by samo drama nebylo dostatek dramatické a bylo třeba mu pomoci! Tak hned první scénu opery, ve které Lízal s Vávrou jednají o osudu hlavní hrdinky, interpretovala jako scénicky velmi dynamický konflikt dvou opilců, ačkoliv Lízal sám později říká, že pije až od nešťastného sňatku své dcery a předtím žil zcela spořádaně. Takových děj „obohacujících“ momentů je v inscenaci více, např. před spadnutím opony před přestávkou se nahý Vávra prezentuje jako sexuální sadista a v závěru opery při vraždě Vávry jsou jakýmisi spolupachatelkami i Vávrovy dcery. Nepovažuji takováto domýšlení děje za šťastná. Maryša je vynikající drama už ve tvaru, v jakém ji bratři Mrštíkové napsali, a méně je někdy více.

K obsazení dvou hlavních mužských rolí ještě poznámka: Vávra a Lízal nejsou stejná generace, Vávra je o generaci mladší (Lízal mu tyká). Představitelé těchto postav však na jevišti působili obráceně. 

Není to však to jediné, co je v inscenaci v rozporu s činoherní předlohou: není vůbec zřejmé, v jaké době a v jakém prostředí se příběh odehrává. Hraje se na prázdné scéně, jediným výrazným prvkem je světelná rampa ze zářivek, které občas velmi nepříjemně oslňují diváky (scéna a kostýmy Marie Blažková). Rozhodně to není moravská vesnice konce 19. století (kostým a úprava vlasů Lízalky byly obzvláště nevydařené…). Inscenátoři se zřejmě chtěli přihlásit k v současnosti aktuálnímu hnutí boje proti domácímu násilí. Jakási obtížně čitelná aktualizace je však naprosto zbytečná a působí násilně. Stejně tak prvoplánové cedule s nápisem NA PRODEJ, kterými se ženy samy inzerují. Hezkou a srozumitelnou divadelní metaforou byly naopak dlouhé vlasy žen. 

Velmi nešťastný byl dramaturgický zásah do scény setkání Maryši s Franckem po jeho návratu z vojny. Je-li emotivních momentů v Burianově hudbě málo, tak toto místo takovým je. Když však part Maryše interpretuje Strouhalka a Maryša jen zahalena závojem přihlíží, je veškeré napětí této scény pryč, situace působí věcně, nedramaticky. Škoda… 

Nová inscenace Maryši v libereckém divadle však rozhodně stojí za zhlédnutí a jejím tvůrcům, přes všechny drobné výhrady patří dík a uznání. Formou dlouhého potlesku se jim ho dostalo i od premiérových diváků.

Foto: Daniel Dančevský / DFXŠ Liberec