„Vše v sólovém partu Klavírního koncertu bylo nádherně propracované co do artikulace a do detailů v pásmech, barvách a akcentech.“

„Nekonečně nádherná linka zasněné střední věty se odehrávala v tak jemné dynamické hladině a měla tak kouzelné vstupy harfy a dřevěných dechových nástrojů, že si posluchač mohl přát, aby ta krása nikdy nepřestala znít.“

„Čajkovského šest symfonií natočil s filharmoniky už kompletně a koncertní návraty k nim jsou pochopitelně čímsi jako erbovní záležitostí.“

Česká filharmonie bezprostředně po skončení festivalu Dvořákova Praha opět naplno opanovala své působiště Rudolfinum. Do sté třicáté sezóny vstoupila s šéfdirigentem Semjonem Byčkovem ve čtvrtek v televizním přenosu dvěma skvělými kompozicemi – Ravelovým perlivě brilantním Klavírním koncertem a Čajkovského emotivní Pátou symfonií. Jak se dalo čekat, ve velmi dobré formě a navíc se zajímavým sólistou.

Klavírní koncert G dur Maurice Ravela, letos majícího stopadesáté jubileum, je dílem z třicátých let pohybujícím se zcela osobitě, atraktivně a docela vtipně mezi impresionismem a neoklasicismem. Do Prahy ho k České filharmonie přijel zahrát Seong-Jin Cho, mezinárodně vysoce oceňovaný jihokorejský pianista žijící v Evropě. Před deseti lety, když mu bylo jedenadvacet, vyhrál Chopinovu soutěž ve Varšavě. Ravela nyní hrál skvěle. Upoutal především mimořádně lehkýma rukama. Často využíval tak jemnou dynamiku a až vlasový úhoz, že by možná nějaký horší klavír ani nerozezněl. Vše bylo nicméně naprosto znělé, navíc nádherně propracované co do artikulace a do detailů v pásmech, barvách a akcentech. 

Krajní věty Ravelovy brilantní a poutavé kompozice jsou v sólovém partu perlivě rychlé i hravě roztančené a skotačivé, s nepravidelnými důrazy a rytmicky členité a vlastně docela komplikované. Byly dostatečně zřetelné, aniž by někde vyčnívaly nad rozumně zdrženlivou orchestrální plochu, nebo aniž by se v ní naopak ztrácely. A nekonečně nádherná linka zasněné střední pomalé věty se na pódiu odehrávala v tak jemné dynamické hladině a měla tak kouzelné vstupy harfy a dřevěných dechových nástrojů, že si posluchač snad mohl i přát, aby ta krása nikdy nepřestala znít… 

Seong-Jin Cho během celého půlhodinového vystoupení prokazoval nadstandardní schopnost minuciézního tvarování bohatě traktovaného partu. Měl zřetelný nadhled nad technickou stránkou věci a pohrával si s výrazem, trochu impresivním, ale v rychlých větách objektivně věcným. Skladateli, jehož odkaz není velký, ale je pro první třetinu dvacátého století zásadní, posloužil věrně, aniž by vyvolal stín pochybnosti o jeho invenci a kompozičním mistrovství či o své kompetentnosti. Logicky právě on jede zanedlouho s filharmoniky – a stejně logicky v letošním skladatelově jubilejním roce s Ravelem – na podzimní asijské turné orchestru do Japonska a na Tchaj-wan.

Že Semjon Byčkov na začátky sezón umísťuje sobě blízké ruské autory, jsme si zvykli. (Rozhovor s dirigentem čtěte ZDE.) Čajkovského šest symfonií natočil s filharmoniky už kompletně a koncertní návrat k nim je pochopitelně čímsi jako erbovní záležitostí. Uvidíme, jak bude v budoucnu koncipovat a tvarovat začátky sezón Jakub Hrůša, který Byčkova po jeho pražském desetiletí vystřídá v čele České filharmonie v roce 2028… 

Pátá symfonie Petra Iljiče Čajkovského měla premiéru v Petrohradu na podzim 1888, nedlouho před cestou do Prahy, při které skladatel dirigoval v Národním divadle českou premiéru Evžena Oněgina. Právě k této opeře symfonie svou emocionalitou, melodikou i pro autora typickou instrumentací bezděky odkazuje. Jde prostě o krystalicky čistý, charakteristický styl ruského klasika, plný lyrické naléhavosti a vzepjatých emocí i trochy melancholického bolestínství. Čajkovskij se sice domníval, že symfonie byla neúspěchem, ale navzdory tomu se stala jedním z jeho nejoblíbenějších děl. Zvláště díky druhé větě s pěknou formou, barvami a sólem lesního rohu je považována za opravdovou klasiku, neméně pozornost poutá i valčíková třetí věta a koneckonců i věty krajní s výrazně vyprofilovaným tématem. Skladba s nevysloveným „osudovým“ programem, prostoupená různě se opakující hudební myšlenkou, je jako programní vnímaná. Není explicitně ruská, ale výrazný národní nádech v ní přítomen je.

Semjon Byčkov, přestože svým typickým stylem diriguje tak trochu bezkontaktně kdesi nad orchestrem, byl evidentně s hráči nevysvětlitelně propojen do společného cítění a prožívání emocionálních poryvů symfonie. Dílo znělo propracovaně a zažitě, s neustále přítomnou pozorností jemným záchvěvům skladatelovy duše, transformovaně tedy s pozorností agogice a dynamice. Od tichých vstupních tónů klarinetů až po masivní finále měla ideální proporce, náladu a výraz. 

Koncert se vždy druhý den opakuje, A příští týden, od 1. do 3. října, uvádí Byčkov v Praze dalšího ruského klasika, Dmitrije Šostakoviče. Nastuduje s Českou filharmonií jeho 8. symfonii a vedle toho Burlesku Richarda Strausse, v níž má být sólistou šestadvacetiletý japonský pianista Mao Fujita.

Foto: Petra Hajská / Česká filharmonie