„Byčkov obrovský zvuk mahlerovského aparátu ukáznil do jakési klasicky střídmé, zřetelně artikulované, ale tím oslnivější a sdělnější hudební ‚podívané‘.“

„Ale zase – představit si na Mahlerovu hudbu poštmistra přijíždějícího do vesnice je tak nějak banální.“

„Byl to zkrátka velmi podařený večer. Nahrávku lze rozhodně očekávat se zvědavostí.“

Česká filharmonie uvedla se svým šéfdirigentem Semjonem Byčkovem Mahlerovu Třetí symfonii, kterou současně nahrává jako součást mahlerovského cyklu pro značku Pentatone. Soudě dle středečního koncertu v Rudolfinu, mohl by vzniknout netuctový přírůstek do bohaté mahlerovské diskografie.

Třetí symfonie je dílem Mahlera-třicátníka a vlastně by měla být zpodobněním přírody. Skladatel dokonce v komunikaci s přáteli připojil k jednotlivým větám stručné popisky, dle nichž se v první větě probouzí bůh Pan a v dalších k autorovi postupně promlouvají květiny, zvířata, člověk, andělé a nakonec láska. Nicméně v konečném vydání skladby tyto charakteristiky vypustil.

A nelze se tomu divit, protože i když se občas ozvou zvuky evokující třeba nočního ptáka, přiřadit si k Mahlerově hudbě jakýkoli konkrétní obraz působí vždy tak nějak banálně. A to přesto, že by to bylo i logické, neboť Mahler Třetí symfonii psal během letních měsíců v roce 1895 a 1896. Ale vydat se s ním na výlet po letní krajině a sledovat probouzejícího se boha Pana prostě nejde, nebo to určitě není tak snadné jako se vypravit třeba do Alp s Richardem Straussem… Na něco takového je Mahler příliš transcendentální a záhadný.

Nepřekvapí, že Mahlera údajně zaujal fakt, že slovo „pan“ znamená v řečtině nejen jméno boha, ale i označení pro „vše“ – to druhé rozhodně pasuje k jeho hudbě lépe… Jako by člověk měl kolem sebe neviditelného a energického Stvořitele, který je uprostřed velkolepé i radostné práce na stvoření – vesmíru, země i lidí s jejich emocemi, samozřejmě v prvé řadě s láskou, která k Mahlerovi i k celému světu začne hovořit pověstnými táhlými melodiemi v poslední větě…

Co do této hudby vložila Česká filharmonie se svým šéfem? Provedení ve středu 31. ledna bylo bezvadně sehrané, Byčkov obrovský zvuk mahlerovského aparátu ukáznil do jakési klasicky střídmé, zřetelně artikulované, ale tím oslnivější a sdělnější hudební „podívané“. Monumentálnost nepřerůstala v prázdný patos, zachovávala si při vší razanci kultivovanost. Bylo znát, že orchestr je se svým šéfem dokonale sžitý, svoje přednosti rozvinul naplno a posluchač vycítil, že se na pódiu muzicíruje ochotně a naplno. Asi nejvíc utkvělo v paměti měkké, sálající teplo, které vyzařovalo především z žesťů, ale i z dalších nástrojů. Za všechny hudebníky zmiňme oktet lesních horen či skvělý, ba heroický výkon trombonisty Jana Perného.

A také trumpetisty Waltera Hofbauera, jehož úkolem bylo jímavě hrát ve třetí větě (Mahlerem neformálně pojmenované „Co mi vyprávěla zvířata v lese“) za scénou pasáž, jednu z nejúžasnějších a také nejtajuplnějších v celé (nejen této Mahlerově) symfonii, neboť zazní zdáli uprostřed věty a imituje zvuk poštovní horny, jež přeruší ruch lesa. Co asi nese za zprávy…? Ale zase – představit si na Mahlerovu hudbu poštmistra přijíždějícího do vesnice je tak nějak banální. To je zvuk odněkud odjinud…

Třetí symfonie je po Druhé další, v níž Mahler orchestrální hlasy rozšířil o ty lidské. A třebaže se ozvou pouze ve čtvrté a páté větě, nemají zanedbatelnou úlohu. Dámská část Pražského filharmonického sboru přispěla potemněle svítivým, oblým zvukem, jenž se skvěle pojil s orchestrem, jemnějším projevem jí dobře sekundovali chlapci ze sboru Pueri gaudentes.

Sólový part ve čtvrté větě O Mensch! Gib Acht! bývá někdy problém i v jinak špičkových nahrávkách, neboť je umístěn v nižší poloze, v níž se ženské hlasy obvykle nejvíc „klepou“ a znějí bledě. Zajímalo by mne, jak ho asi zpívala Louise Geller-Wolter, jež part provedla pod Mahlerovou taktovkou při prvním kompletním provedení Třetí symfonie v Krefeldu roku 1902. Nějaký záznam jejího hlasu v jakékoli skladbě jsem nenašla. Pro part bych si osobně představovala hluboký, lehce vibrující alt se správně využívaným hrudním rejstříkem, který jakoby vycházel odněkud ze země. Prostě něco jako Wagnerova Erda – tak, jak ji v minulosti zpívaly třeba Oralie Dominguez či Jean Madeira.

Takové hlasy už dnes snad ani nejsou… S Českou filharmonií měla původně vystoupit německá pěvkyně Christa Mayer, ale kvůli nemoci odřekla a na poslední chvíli ji zastoupila skotská mezzosopranistka Catriona Morison. V daném kontextu lze její výkon považovat za solidní, hlas působil pevně a nepostrádal barvu a celkový dojem z provedení rozhodně neoslabil.

Byl to zkrátka velmi podařený večer. Nahrávku lze rozhodně očekávat se zvědavostí.

Foto: Česká filharmonie / Petr Kadlec