„Pokud někdo jde do divadla s tím, že má vcelku jasnou představu, co chce vidět, potom je zhola nemožné s ním navázat opravdovou komunikaci.“

„Věřím v disciplínu, která vede ke svobodě.“

„Tato inscenace Její pastorkyně je pro mě jedním z nejosobnějších, nejhlubších a nejemotivnějších projektů mé dosavadní kariéry.“

Calixto Bieito se narodil ve Španělsku, vystudoval španělskou literaturu a dějiny umění na Barcelonské univerzitě, divadelní režii na Institutu del Teatre de Barcelona a herectví na Escuela de Arte Dramático v Tarragoně. Nyní žije v Basileji. Za svou práci obdržel mnoho prestižních cen a je řazen k předním evropským divadelním režisérům. V Praze se představil v roce 2022 inscenacemi Janáčkovy Káti Kabanové a Plamenů Erwina Schulhoffa a nyní se do Zlaté kapličky vrací s Její pastorkyní, kterou hudebně nastuduje Stefan Veselka. Janáčkovu operu v novém pojetí má tuzemské publikum možnost zhlédnout prvně 22. května, a to v rámci festivalu Pražské jaro. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Bieito hovoří o Janáčkovi a konkrétně i obecně o práci režiséra, včetně nutnosti nesoutěžit s dirigenty.

Mohl byste nám přiblížit svůj režijní proces?

Všechno to u mě začíná hudbou – čtu ji, vnímám ji jako vodu, do které se ponořím, která vše kolem sebe omílá a vše pohlcuje. Teprve potom přichází na řadu výzkum: čtu si libreto, snažím se zjistit si co nejvíce informací o skladateli, poskládat si historický kontext. Pracuju jako vědec na univerzitní studii – zkoumám, co se v té době dělo, co dané dílo formovalo. Pokud mi to můj rozvrh dovolí, vydávám se na místa, která jsou s operou spojená. V průběhu tohoto procesu ke mně samovolně přicházejí obrazy, inspirované malíři, filmy, fotografiemi a jinými uměleckými formami. Nedívám se však na jiné inscenace dané opery. Nechci čerpat z práce jiných, protože by to pro mě bylo omezující. Následně předkládám své nápady intendantovi. Většinou si spolu sedneme a o režijní vizi si dlouho povídáme, abychom se navzájem pochopili. Teprve poté začíná ta skutečná práce, kterou je zkoušení se zpěváky a mým týmem.

Jak vštepujete svou vizi zpěvákům?

Upřímně řečeno, moc to nedělám. Zpěváky považuju za svébytné umělce, bez nichž svou práci dělat nemohu. Ve své hlavě mám sice velmi jasnou představu, ale při zkouškách toho paradoxně moc neříkám. Pracujeme spolu a nemám strach z nepochopení. Během zkoušek vkládám ve zpěváky hodně důvěry a také věřím v disciplínu, která vede ke svobodě. Jak jsem zmínil, mám silné vize a jako režisér musím divákům jasně formulovat, co chci říct, protože inscenace může fungovat jen tehdy, když má člověk prostřednictvím díla co sdělit.

Kdo by měl mít poslední slovo – režisér, nebo dirigent?

Měli bychom k závěru dojít společně. Je špatně, pokud mezi námi vzniká soutěžení – tak by to být nemělo. Samozřejmě existují dirigenti, kteří přicházejí k dílu jen na posledních pár dnů zkoušek, což není šťastné, pak mohou vznikat třecí plochy. Mějme ale na paměti, že jeho práce, stejně jako po celé dějiny umění, je „jen“ interpretací. Já i dirigent – oba se snažíme o co nejvěrnější interpretaci. Pokud nemáme skladatele po svém boku, pak je hudba vždy otázkou výkladu. Oba si ale musíme pamatovat, že se jeden bez druhého neobejdeme a že musíme spolupracovat.

Co je na spolupráci režiséra s dirigentem nejsložitější?

Ve skutečnosti si často velmi dobře rozumíme – ani nemusíme moc mluvit. Drama a hudba jdou ruku v ruce. S některými dirigenty nás váže výjimečně silné pochopení – stačí si na začátku procesu sednout, dát sklenku vína a pak už není třeba mnoho slov. Věci plynou přirozeně, bez tlaku, bez nucení. Tak to funguje s opravdovými mistry, ale samozřejmě, s každým to tak nejde. Já mám to štěstí, že se považuju také za muzikanta – moje maminka byla zpěvačka, v mládí jsem studoval zpěv i hru na klavír, proto je pro mě pochopení hudby v mnohém jednodušší. Opera je jedno z nejsložitějších umění, protože musíte propojit mnoho vrstev. Hudba musí sloužit dramatu a drama musí podporovat hudbu. Práce operního dirigenta je nesmírně náročná, musí ukočírovat živé představení, je to výrazně odlišné od symfonického koncertu; navíc se mu v představeních často střídají sólisté a díky tomu je každé jiné. Právě v tom je kouzlo i výzva.

Několikrát jsem na operním jevišti viděl zpěváky, kteří působili nejistě a staticky – jako by nevěděli, co mají dělat. Myslíte, že to je nedostatečným režijním vedením, nebo je pro některé zpěváky prostě příliš náročné dobře zpívat, a ještě k tomu se věnovat činohře? A jak pracujete se zpěváky, kteří odmítají vaši režijní vizi?

Zpěvák nesmí být a ani nikdy není statický – i když stojí, uvnitř něj se toho odehrává hrozně moc. Když jsem doma v Barceloně, často chodím do muzeí a amatérsky maluju, to jsou umělecké formy, které dělám sám. Ale opera je kolektivní práce. Jen dvakrát v životě se mi stalo, že někdo zcela odmítl mou vizi. A to jsem dělal přes tři sta produkcí – ať už to byly opery, činohry či instalace. Moje režijní vize je vždy otevřená, ale zároveň nemohu popřít sám sebe a to, co cítím, že potřebuju vyjádřit.

Kam operní umění směřuje?

Nevím, kam se umění v budoucnu posune, a dost možná se v tom ztratím. Každá generace přináší svůj pohled. Zatím ale cítím, že mě moje práce osvobozuje. Cítím svobodu při jakémkoliv tvůrčím procesu – při divadelních zkouškách stejně jako při psaní básní. A i když si lidé občas stěžují na to, co jsem s dílem provedl, já v tu chvíli cítím naprostou vnitřní svobodu a klid. Nepovažuju se za někoho, kdo se snaží jakýmkoliv způsobem provokovat. Nedávno jsem byl požádán, abych sepsal knihu s titulem Umění provokace – odmítl jsem. Přišlo mi to směšné.

Pojďme si povídat o Její pastorkyni. (Vaše inscenace ve Stuttgartu byla velkým úspěchem a důležitým milníkem ve vaší kariéře.) Jak vy osobně tuto operu vnímáte?

Tato opera je dar. Dar, že existuje, a dar, že ji můžu inscenovat. Moje pražská inscenace je nesmírně silná a dynamická – stejně jako tomu bylo ve Stuttgartu –, a i když je vizuálně odlišná, jsou si s tou stuttgartskou blízké vnitřním životem postav. Také se podobají svým vyzněním: ten hluboký emocionální tok, který proudí postavami je v obou inscenacích stejný. Rád bych ale podotknul, že návrat k Její pastorkyni byl pro mě osobně velmi obtížný. Ve Stuttgartu jsem ji dělal s jednou ze svých nejbližších přítelkyň v roli Kostelničky, která bohužel krátce po premiéře náhle zemřela ve věku pouhých čtyřiapadesáti let. Hodně mě to zasáhlo a tehdy jsem si myslel, že už tuto operu nikdy inscenovat nebudu. I proto bych chtěl poděkovat pražským pěvcům – jen díky nim se mi podařilo znovu najít ducha tehdejší inscenace, ctí památku mé přítelkyně novým, živým způsobem, nikoli nostalgickým. Vážím si toho, jak přirozeně a silně zpívají o lásce, nenávisti, vykoupení i násilí – o všech velkých tématech, která Její pastorkyní rezonují. Pomohli mi překonat bolestivou vzpomínku. Když jsem si uvědomil, že od stuttgartské premiéry uplynulo osmnáct let, šokovalo mě to, ale zároveň jsem hrdý na to, co se nám podařilo.

Na kterém klíčovém motivu opery jste vystavěl svou inscenaci?

Mé inscenace jsou vždy vícevrstvé. Tato konkrétní je velmi psychologická – pojednává o šílenství, frustraci, ideologiích; v tomto případě katolicismu. Opera ve skutečnosti nemá vyloženě šťastný konec, ale přesto postavy končí v jakémsi pozitivním světle, protože život musí jít dál. Někdy si způsobujeme bolest sami. Říkáme: „Ublížil jsi mi, nejsi ten pravý, nejsi muž mého života,“ – ale život, ať je jakýkoli, se nezastaví. Chtěl jsem příběhu vtisknout jisté uvolnění. Velmi mě zajímá téma šílenství lidské mysli – jak reaguje v různých situacích. K osobě Jenůfy kladu otázku: Je skutečně obětí? Na konci je totiž velmi silná a jiná než na začátku příběhu. V závěru mám pocit, jako by Jenůfa a Laca utíkali, jako by čekali někde na nádraží, aniž by věděli, kam jejich vlak pojede, podobně jako tomu bývá v životě, i když život zpravidla nabízí více možností nežli jeviště.

Její pastorkyňa je u nás považována za jakési rodinné stříbro. Máte obavy, jak ji české publikum přijme?

To nemohu ovlivnit, není to v mých rukou. Pokud ji publikum nepřijme, bude muset být stažena z repertoáru, to se nedá nic dělat. Publikum v každé zemi má svá specifika. Několikrát se mi stalo, že nějaké nastudování mělo ohromný úspěch a v jiné zemi bylo to stejné vybučeno. Navíc premiérové publikum je vždy trochu jiné nežli publikum, které chodí na reprízy; když dílo při premiéře není přijato, neznamená to nutně, že se na něj nebude chodit. Vezměte si mojí inscenaci Dona Giovanniho v Gran Teatre del Liceu, která vzbudila pohoršení, byla velmi kontroverzní, ale přesto bylo každý večer vyprodáno.

Mezi tradičním a moderním režijním přístupem existuje dlouhodobý střet. Jak se snažíte oslovit publikum, které dává přednost tradičnímu pojetí oper?

Teď se budu opakovat, ale mějme na paměti, že všechno, co v opeře děláme, je interpretace, výklad. Potom je to jednoduché: Když se mi nějaká interpretace nelíbí, nepůjdu na ní, stejně tak, jako nebudu chodit do restaurace, kde mě nezaujalo menu. Neexistuje jen jeden správný způsob, jak číst Její pastorkyňu. Těch cest je mnoho, mnoho možností interpretace. Pokud někdo jde do divadla s tím, že má vcelku jasnou představu, co chce vidět – a ideálně to, co už zná –, potom je zhola nemožné s takovým divákem navázat opravdovou komunikaci. Když jdete na Carmen, očekáváte kastaněty? Pokud tam nebudou, budete zákonitě zklamán. Každopádně bych chtěl předeslat, že tato inscenace je vytvořená s velkou láskou a respektem k hudbě i postavám. Také to je jediná inscenace, na kterou zůstávám i na druhou premiéru, to normálně nedělám. Víte, Montserrat Caballé, jež byla mou přítelkyní, mi vždycky po sklence šampaňského či dvou říkala: „Hlavně si zachovej svou svobodu.“ Snažím se držet se její rady.

Po Její pastorkyni vás už v září čeká Mozartův Idomeneo, což bude vaše čtvrtá inscenace pro Národní divadlo. Jak se vám spolupracuje s českými umělci a institucemi?

Spolupráce s českými pěvci mě opravdu baví. Během covidu jsem tu pracoval na Kátě Kabanové – s českým korepetitorem a skvělými místními zpěváky. Celé Vánoce jsme trávili na zkouškách, kdy město bylo úplně prázdné. Byla to jedinečná zkušenost a Praha mi tehdy opravdu přirostla k srdci – její architektura, bohatá a různorodá hudební tradice. Tehdy jsem si Prahu zamiloval, jak město, tak i její obyvatele. Ti mohou někdy působit trochu drsně, podobně jako Španělé, ale má to svůj půvab. Baví mě zdejší restaurace, víno; španělská vína jsou pro mě často příliš silná, ale lehčí červená vína z Moravy mi chutnají. A také pivo – to si dávám jen tady, v žádné jiné zemi ho nepiju, jen tady má svoje kouzlo. Praha je důležitá metropole a já jsem vděčný, že mohu, byť jen malou měrou, přispět k její výjimečné kultuře. Myslím si, že je tu prostor i pro modernější interpretace – tak jako jsem se o to pokusil třeba v Plamenech. Připravovaná inscenace Její pastorkyně je pro mě jedním z nejosobnějších, nejhlubších a nejemotivnějších projektů mé dosavadní kariéry.

Jste opravdu činorodý člověk. Zvládáte u toho ještě nějak relaxovat?

Jedna tvůrčí činnost mi pomáhá si oddychnout od jiné. Když nejsem na divadle, tak čtu, maluju, procházím se po městě, rád se ztrácím v jeho uličkách. Za covidu to byl podnětný zážitek, chodil jsem sám po prázdném městě, což mě fascinovalo první, druhý, možná i třetí den. Čtvrtý den mi však začali chybět lidé…

—-

ReflexiPlus premiéry Jenůfy z 22. května 2025 čtěte pod titulkem Tak nám zabili Janáčka…?