„Souzvuk našich nástrojů připomíná pohled do kaleidoskopu. Můžete tam vidět řadu barevných plošek, které ale vytvářejí jeden harmonický celek.“

„Jako flauto dolce, tedy sladká flétna, se označovala právě zobcová flétna v 18. století. Myslím, že to označení přesně vystihuje esenci, nebo řekněme srdce tohoto nástroje.“

„Jako vyučující máme obrovskou zodpovědnost. Pro své studující někdy můžeme hrát dokonce důležitější roli než jejich rodiče.

Consort zobcových fléten je typem ansámblu, jaký na významných tuzemských pódiích nevídáme až tak často. Přitom jde o jeden z nejstarších ustálených typů komorního uskupení vůbec. Od toho se odvíjí i charakteristický repertoár pro tento druh souboru – hudba přelomu 16. a 17. století. Co je na ní fascinující a čím může oslovit dnešní publikum? V čem se liší studium zobcové flétny od studia hry na jiné dechové nástroje? Proč zobcová flétna v minulosti vymizela z hudebního života a vrátila se až ve 20. století? O tom všem s nesmírným zaujetím hovořila Carin van Heerden, hráčka na zobcovou flétnu a barokní hoboj, která se svým consortem zobcových fléten Element of Prime vystoupí 7. září v Dětmarovicích v rámci Svatováclavského hudebního festivalu.

Program vašeho koncertu na Svatováclavském hudebním festivalu nese podtitul „Nejvýmluvnější hudba“. Co si pod tím máme představit? 

Na koncertě zazní skladby anglických autorů přelomu 16. a 17. století. Titul našeho programu „Nejvýmluvnější hudba“ (Most Eloquent Music) je citací z Shakespearova Hamleta. Příběh Hamleta je všeobecně známý, ale tohle je velmi zajímavá scéna, kdy se Hamlet brání lstivým řečem Rosencrantze a Guildensterna, a ptá se, zda by na něho chtěli hrát jako na flétnu. Stačilo by přece foukat a mačkat prsty a říkal by to, co chtějí. Pak ale oponuje, že hrát na flétnu právě nemusí být tak snadné, jak se zdá, a že ani z něho nic nedostanou jen tak. Tato scéna mluví o upřímnosti, poctivosti, osobní integritě. To jsou také hodnoty, které si spojujeme i s hudbou, kterou budeme hrát. Skladby v našem programu pochází právě ze shakespearovských dob. 

Co podle vás tato hudba říká?

Tato hudba mluví o lásce. Opětované i neopětované. Vystihuje jak to krásné, co tento cit může přinášet, tak i to, jak zničující může někdy být. Tato doba byla posedlá melancholií. Jakýsi melancholický postoj k životu je cítit ve všech skladbách z tohoto období. Není to ale tak, že bychom hrály jen smutné skladby. Jde o hledání krásy právě v melancholii, v jejím prožívání. Zároveň je to hudba na vysoké intelektuální úrovni, v níž skladatelé využívají velmi vytříbený styl a složitou polyfonii. 

Slyšet consort zobcových fléten není v rámci hudebních festivalů u nás až tak běžné. Můžete dát publiku, které třeba nemá s podobným ansámblem předchozí zkušenost, nějaký návod, jak této hudbě přijít na chuť? 

Co asi zaujme na první pohled, je řada různých zobcových fléten, které v průběhu večera střídáme. Máme celkem dvanáct velikostí nástrojů, od nejmenší sopránové flétny až po flétnu kontrabasovou, která má velikost jednoho a půl dospělého člověka. To je opravdu velmi široká paleta zvuků a barev, které můžete v rámci takového ansámblu obsáhnout. Některé skladby jsou tak ve velmi vysokých polohách, působí velmi jasně a slavnostně. Jiné jsou naopak jemné, temné a flétny v nich hrají velmi hluboko. Většina skladeb má kolem tří minut, to je dost odlišné od hudby mladších slohových období, jednotlivé nálady se tak často střídají, což rozhodně pomáhá udržet pozornost. Zásadní je samozřejmě už jen fakt, že jde o živý koncert. Hra na flétnu je velmi fyzickou záležitostí, což oceníte právě jedině na živém koncertě. Ale můžete si užít i krásné melodie, třeba se zavřenýma očima. 

Myslíte, že koncert může zaujmout i děti? Se zobcovou flétnou má u nás zkušenost řada z nich. 

Na našich koncertech míváme děti velmi často. Je pro nás opravdu důležité je oslovit. Většinou si právě až na takovémto koncertě uvědomí, kolik může mít zobcová flétna podob a jak se tyto liší od toho „obyčejného“ školního nástroje, který všichni známe. 

Váš ansámbl je pětičlenný. Hrajete celou dobu ve stejné sestavě? 

Ano, stále v pěti. Také zachováváme své pozice v rámci ansámblu, tedy jednotlivé hlasy máme stále stejně rozdělené. Měníme jen samotné nástroje. 

Jsou vaše kolegyně v souboru vašimi bývalými žačkami?

Je to tak, ale náš soubor jsme založily, až když dokončily studium. Bylo pro nás důležité oprostit se v ansámblu od našich rolí vyučující a jejích žaček. Chvíli nám to trvalo, ale skutečně jsme se staly zcela rovnocennými kolegyněmi. Ansámbl tvoří pět žen, z nichž každá je velmi originální a silnou osobností. Každá také velmi dobře zná slabé a silné stránky sebe i svých spoluhráček. Je to opravdu nádherná spolupráce a pro mě je tento ansámbl něčím, čeho si opravdu cením.  

Dovedu si představit, že v průběhu studia je celkem snadné se scházet a hudebně spolupracovat, ale po studiích se lidé často rozprchnou… Jak často váš soubor zkouší?

Naštěstí všechny žijeme stále v Linci nebo jeho okolí, což věci dost zjednodušuje. Můžeme se díky tomu setkávat pravidelně i mimo přípravu na společné koncerty či natáčení. Je to velmi dlouhodobý proces, aby se takovýto soubor sehrál, naladil se na sebe zvukově, výrazově. My máme opravdové štěstí, že se nám pro takovouto práci daří nacházet čas. 

Proměnilo se složení ansámblu v průběhu jeho působení? 

Ne, hrajeme stále ve stejném složení už deset let. 

Jak se proměňoval váš repertoár? 

Hrajeme samozřejmě hodně anglické renesanční hudby, o které jsem už mluvila, ale láká nás také hudba franko-vlámské oblasti, španělská nebo italská. Hrajeme i hudbu soudobou, už existující, ale iniciovaly jsme i vznik nových skladeb. Rády v programech kombinujeme soudobou hudbu s tou renesanční. Řekla bych, že to je z posluchačského hlediska velmi osvěžující a je to kombinace, která svědčí i nám jako ansámblu. 

Na jaké hrajete nástroje? 

Naše flétny jsou vyrobeny podle nástrojů ze sbírky Kunsthistorisches Museum ve Vídni. Tam je mimochodem opravdu mimořádná sbírka. Náš consort jsou kopie, které vytvořil americký výrobce fléten Thomas Prescott. Ideál zvuku renesančních zobcových fléten je velmi podobný zvukovému ideálu, se kterým se můžete setkat například i u renesančních varhan. Tóny nejhlubšího nástroje obsahují ve své alikvotní řadě barvy tónu nástrojů vyšších. Každý z nástrojů, ať je to flétna sopránová nebo kontrabasová, má velmi silný a znělý spodní rejstřík a čím jdete výš, tím otevřenější a lehčí zvuk je. Což je pravý opak barokních nástrojů, které nemají příliš znělé spodní tóny, ale čím výš jdete, tím je tón znělejší a silnější. Souvisí to samozřejmě i s tvarem nástroje, který je v renesanci válcovitý oproti kónickému v baroku. 

K čemu byste tedy zvuk vašeho consortu přirovnala? 

Zvuk takto koncipovaného souboru fléten je velmi kompaktní a má opravdu bohaté středy. Je to jako dívat se do kaleidoskopu. Můžete tam vidět řadu barevných plošek, které ale vytvářejí jeden harmonický celek. Žádný hlas nepřevažuje a nezastiňuje ostatní. Žádný hlas není důležitější, všechny jsou součástí jednoho celku. 

Jak dlouho takovýto consort vydrží? Je to celoživotní záležitost nebo je potřeba nástroje po čase vyměnit? 

To se uvidí. Máme tyto flétny asi pět let a doufám, že vydrží ještě aspoň dalších deset. 

Jaká je obecně životnost zobcové flétny? 

S flétnami je to trochu jako s archivním vínem. Flétna potřebuje čas, aby se zahrála, dosáhla svého vrcholu nebo nejlepší formy a po určitém čase její zvuková kvalita zase klesá. 

Co máte na zobcové flétně nejradši? 

Podle mě je zobcová flétna nástroj, za kterým se nemůžete schovat. Je hodně odlišná od příčné flétny nebo hoboje, na který hraju taky. Zobcová flétna nemá žádnou rezistenci. Když do ní foukáte, je to jako byste obnažovali přímo svoji duši. Podobá se to myslím třeba zpěvu. Je to velmi individuální a intimní. U hoboje můžu zvuk výrazně ovlivnit i tím, jaký si udělám strojek. Hrát na hoboj obnáší mnoho čistě fyzických aspektů. Je to jako učit se farmařit, mimo jiné potřebujete být i v dobré tělesné kondici. Na druhé straně studovat zobcovou flétnu se podobá spíše studiu filozofie. Musíte se samozřejmě naučit techniku, ale pak potřebujete především studovat historické traktáty, hledat primární prameny a zdroje informací. Zobcová flétna je pro mě vlastně mnohem metafyzičtější, zatímco hoboj zůstává na zemi. Miluju zvuk zobcové flétny, záleží tedy samozřejmě na tom, kdo na ni hraje, ale obdivuju také repertoár pro tento nástroj. 

V čem se liší od repertoáru pro hoboj? 

Pro mě jsou tyto dva nástroje ideální kombinace. Těžiště repertoáru zobcové flétny je především v renesanci a v současné hudbě, zatímco hoboj vyplňuje ten zbytek od baroka, přes klasicismus až k romantismu. Považuju za velký dar pro sebe jako výkonnou umělkyni mít tolik úžasných možností. 

Je možné hrát soudobou hudbu na renesanční typ zobcové flétny? 

Soudobou hudbu hráváme na moderní flétny, které jsou ale typově vlastně barokní. Vývoj zobcové flétny se v baroku zastavil. Gluck byl posledním autorem, který pro zobcovou flétnu psal, než se zase vrátila ve 20. století. Mezi tím o ni nebyl zájem, protože se velmi změnil hudební vkus, především s rozvojem orchestru, ideálem byl mnohem větší zvuk. 

Dá se i v baroku najít hudba pro flétnový consort?  

Je několik skladatelů, kteří pro tento typ ansámblu psali i v baroku, ale je to velmi vzácné a v té době už to bylo svým způsobem zastaralé. Třeba Heinrich Ignaz Franz Biber nebo Johann Heinrich Schmelzer mají skladby, kde kombinují consort se smyčci, nebo Henry Purcell consort využíval ve svých operách. Ale jak říkám, v té době se zobcová flétna využívala už hlavně sólově nebo samostatně, nikoli v consortu, jako součást orchestru. To známe třeba od Händela, Telemanna nebo Bacha. S orientací hudby na sólový hlas, s rozvojem opery v sedmnáctém století tedy flétnový consort postupně zaniká. Zvukovým ideálem všech nástrojů v této době je co nejvíce se připodobnit lidskému hlasu. 

Zobcových fléten je celá škála velikostí. Je některá z nich vaší favoritkou? Hrajete třeba radši na sopránovou nebo tenorovou flétnu? 

Vždycky záleží na repertoáru, který hrajete. Mám spíše oblíbené výrobce fléten, od nichž se mi pak líbí prakticky jakýkoli nástroj. Mým úplně nejoblíbenějším je Fumitaka Saito původem z Japonska, který působí napůl v Amsterdamu a napůl Tokiu. Jeho flétny jsou velmi historicky přesné, mají i jednoduché dírky, nikoli dvojité, jak je tomu u novějších nástrojů. Miluju jejich zvuk, protože přesně odpovídá estetice „flauto dolce“. 

Co znamená „flauto dolce“? 

Jako „flauto dolce“, tedy sladká flétna, se označovala právě zobcová flétna v 18. století, především v Itálii. Ve Francii to pak bylo flûte douce. Myslím, že to označení přesně vystihuje esenci, nebo řekněme srdce tohoto nástroje, to, jak zobcovou flétnu viděli skladatelé té doby a jaké pro ně ztělesňovala estetické kvality. Je mi sympatické, když mají nástrojaři tohle na paměti a jejich nástroje tomu odpovídají. To je za mě ideál. Taková flétna pak sice může znít i drsně, ale její základní zvukovou kvalitou je právě jemnost, sladkost. 

Pocházíte z Jihoafrické republiky. Jaká je tamní hudební scéna? 

Vyrůstala jsem v době apartheidu a za možnost skvělého vzdělání, kterého se mi dostalo, vděčím samozřejmě svému velmi privilegovanému postavení v té době. Dnes je situace už zcela odlišná. Vracím se do Jihoafrické republiky pravidelně a mám velkou radost, když vidím, kolik je tam talentovaných hudebníků a jak se jim daří uspět i na mezinárodním poli, když se vydají třeba do Evropy nebo do USA. Na velmi vysoké úrovni je tam samozřejmě jazzová scéna, ale třeba také zpěv. Na hudebních školách dnes dokonce převažují studující tmavé barvy pleti nad těmi bílými. Zároveň se tam pozornost přesouvá spíše právě k jazzu, africké hudbě nebo hudbě soudobé. 

Do Evropy jste původně přišla studovat. Uvažovala jste někdy o tom, že se vrátíte do své země? 

Jsem v Evropě už víc než čtyřicet let, takže už si nedovedu představit vrátit se do Afriky na stálo. Moc ráda tam jezdím, ale protože se stále aktivně věnuju hraní, žít bych tam nemohla. Možná, až budu v důchodu. 

V Evropě jste ale nezůstala hned po studiu. Jak se vám podařilo sem vrátit? 

Byla jsem asi rok zpátky v Africe a cítila jsem se na pokraji vyhoření. Hodně jsem učila a neměla jsem moc příležitostí hrát. Na jedné soutěži, kde jsem byla v porotě, jsem se ale dozvěděla o konkurzu na vyučující na Mozarteu v Salzburku. Přihlásila jsem se a místo získala, spolu s částečným úvazkem v Linci. To mě myslím zachránilo. Kromě možnosti učit skvělé mladé talentované lidi jsem také získala možnost znovu hrát. Tady ve střední Evropě byla a je spousta vynikajících hudebníků, s nimiž jsem mohla navázat spolupráci. 

Jako pedagožka, hudebnice či umělecká vedoucí a organizátorka provozujete obrovské množství aktivit. Co vám pomáhá to všechno zvládnout? 

Je pro mě nesmírně důležité hrát. A tím myslím i svoje vlastní cvičení, kdy se zavřu ve své pracovně, dostanu se do takzvaného flow, pracuju na sobě, vnímám svoje limity, jsem k sobě zároveň laskavá, ale snažím se i posouvat své hranice. Je to proces učení, který zažívám z druhé strany i jako učitelka, ale pokud se sama učím, dostávám se skutečně sama k sobě, velmi mě to uklidňuje a cítím se opravdu produktivně. 

Jaký tedy máte vztah k učení v roli pedagožky? 

Učení pro mě bylo jakousi drogou. Je ohromně naplňující mít tak intenzivní kontakt s druhým člověkem a moct sledovat jeho vývoj tři, čtyři, pět let… To považuju za velké privilegium. Ale je to trochu zrádné. Jako učitelka se cítíte velmi potřebná, což může být návykové. Pamatuju si, jak jsem někdy v průběhu prázdnin nevěděla, co se sebou, protože mě najednou nikdo nepotřeboval. Musela jsem najít ideální balanc mezi učením a vlastním hraním. 

Při výuce nástroje člověk často kromě problematiky samotného hraní narazí na různá osobní témata studujících, problémy, které jim mnohdy brání v rozvoji jejich schopností. Jak s tím ve své výuce zacházíte? 

Je to pro mě rozhodně důležité téma. Někdy může studujícím pomoci změna perspektivy. Proto myslím, že je dobré, když studují na různých místech a jdou třeba i do zahraničí. Motivuju svoje žáky a žačky, aby u mě nestudovali příliš dlouho. V novém prostředí má člověk příležitost znovuvytvořit svůj obraz, má mnohem víc prostoru o sobě přemýšlet a pracovat na sobě. Noví spolužáci, kolegové, učitelé vás mohou vidět v úplně novém světle, než jak vás vnímala rodina v průběhu dospívání. Někdy je právě tohle osvobození to nejdůležitější, aby mohly studentky nebo studenti růst. Studovat na stejném místě, kde jste vyrostli, je velmi pohodlné, ale ke studiu hudby patří vystupování z komfortní zóny a vystavování se určitému riziku. A zároveň je v pořádku v tom procesu selhávat a dělat chyby. 

Je podle vás důležitý osobní vztah mezi vámi jako učitelkou a vašimi žáky? 

Já ho vidím jako nesmírně důležitý. Jako vyučující máme obrovskou zodpovědnost. Často si ani neuvědomujeme, jak důležití jsme pro naše studující. Někdy můžeme hrát dokonce důležitější roli než jejich rodiče. Máme s nimi při výuce třeba hodinu a půl týdně, jeden na jednoho. Často tak za námi mohou přijít i s osobními problémy. Měli bychom pro ně proto být vzorem, být autentičtí, říkat, co si myslíme, ale zase na druhou stranu nebýt příliš ochraňující a nebrat na sebe jejich kompetence. Být plně angažovaný v tomto vztahu ale vidím jako nutnost. Jedna z nejdůležitějších věcí v životě je vytvářet mezilidské vazby a spojení. Učení vidím v tomto smyslu jako skvělou příležitost. 

Vnímáte tento přístup jako spíše ženský?

 Ne nutně. Ale možná je to vlastně nějaký feminní princip, který by měl kultivovat každý, kdo učí. Vzpomínám často na svého učitele v Amsterdamu Waltera van Hauweho, jehož třída byla vždy otevřená pro všechny, kdo chtěli přijít, kdykoli během dne, kdy učil. Když za ním přišel student a řekl: Tohle je pro mě fakt těžké, to nezvládnu, Walter van Hauwe s ním začal pracovat na něčem, co zdánlivě nemělo s tím problémem nic společného, ale postupně se přes spoustu kroků dopracoval až k danému místu. Student v tu chvíli vždycky užasl, jak snadné mu to najednou přišlo. Tento způsob provázení považují za velmi feminní. Není to jen černobílé ukazování chyb a tlak na výkon. Ale je to nabídnutá ruka, která říká: pojďme tím projít společně.