„Odhalena byla nová informační deska o kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Třebsku.“

„Helena Jiříkovská, v současnosti zástupce koncertního mistra Pražských symfoniků, osvědčila své kvality.“

„Nezbývá než se těšit, že třeba při příštím pozvání tělesa si organizátor vyžádá provedení celého díla Jaroslava Krčka.“

Kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Třebsku byl 10. května zcela zaplněný. Konal se zde sedmý koncert Hudebního festivalu Antonína Dvořáka. Spojený byl se slavnostním odhalením nové pamětní desky, která poukazuje na historii stavby s důrazem na tři výjimečné osobnosti spjaté s kostelem. O hudební složku se postaralo České filharmonické kvarteto v mírně pozměněném složení.

Kdo se blíží ke Třebsku od Rožmitálu pod Třemšínem, vidí již z dálky na vršíčku dominantní, v současnosti opravenou stavbu původně románského chrámu, která se nachází hned na jižním cípu městečka. Kostel prošel za gotiky a baroka přestavbami, v r. 1957 byl znovu obnoven, protože roku 1952 vyhořel. Zajímavostí kostela byly varhany, které Třebsku věnoval sám Antonín Dvořák v roce 1894 po svém návratu z Ameriky. Bohužel se po požáru dochovala jen lavice, na které skladatel u varhan sedával. V současnosti jsou v kostele varhany z r. 1703 mistra Gottharda Welzela z Králíků. Římskokatolická farnost v současnosti připravuje jejich rekonstrukci pro jejich zachování budoucím generacím… S kostelem ve Třebsku jsou spojovány ještě další dvě osobnosti, oženili se zde v r. 1790 Jakub Jan Ryba a v r. 1877 Václav Robert Kounic s herečkou Josefínou Čermákovou, sestrou manželky Antonína Dvořáka.

Před začátkem koncertu byla za přítomnosti ředitelky festivalu Antonína Dvořáka v Příbrami Albíny Dědičík Houškové, starosty Třebska Martina Šefrny, místního pana faráře, autorky textu Věry Smolové a dalších hostů po zaznění krátké hudební ukázky v podání hosta večera Českého filharmonického kvarteta odhalena nová informační deska o kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Třebsku. Kromě popisu historie stavby, dobových fotografií, informace o zvonech a připomenutí vzácných osobností spjatých s kostelem pragmaticky obsahuje i QR kód s možností přispět na rekonstrukci varhan a kostela.

Následovalo zhruba pětasedmdesátiminutové vystoupení hudebního tělesa, které slaví výročí pětadvacet let své existence. Nutno dodat, že ve Třebsku hrálo kvarteto v mírně obměněném složení, kdy violoncellistu Jakuba Dvořáka zastoupil Tomáš Strašil. Již v úvodní interpretaci Mozartova třívětého Divertimenta D dur, K. 136 z r 1772 kvarteto osvědčilo své kvality zejména ve zdravém nasazení obou hráčů na housle Heleny Jiříkovské a Viktora Mazáčka. Ostatní hráči kvarteta, violista Jiří Poslední a violoncellista Tomáš Strašil, jim zdárně sekundovali zejména v krátkém díle B třetí části divertimenta, jakémsi náznaku fugata. Dílo zaznělo z časových důvodů bez repetic v první a třetí části. Osobně bych si při interpretaci tohoto díla dovedl představit více lehkosti, nebo přítomnosti slabších dynamik zejména v jeho druhé části, nicméně celkový zvuk kvarteta možná zesílila i příjemná akustika místa.

Další program se dramaturgicky ubíral jiným směrem, zazněly slavné miniatury autorů zejména období romantismu. Nejprve to bylo symfonické Intermezzo z opery Sedlák kavalír Pietra Mascagniho. Zazněla patrně úprava Eugene Gruenberga, důmyslně, leč intonačně náročně zdvojující hlavní téma v partech prvních houslí a violy a pizzicatu violoncella a druhých houslí. Miniatura zazněla s intonační ctí a s velkým pochopením pro dlouhé fráze melodie. U operního repertoáru kvarteto zůstalo i v následující Meditaci z opery Thaïs Julese Masseneta. Přestože se celá opera u nás nastudovala po válce zatím jen dvakrát – r. 2016 v Liberci a vloni v Ostravě – a v současnosti ji nemá žádné české divadlo na repertoáru, tuto melodii v ní obsaženou pro housle a orchestr zná asi každý, možná i díky množství úprav pro různé nástroje. Díky vynikající houslistce Heleně Jiříkovské zaznělo toto i další díla pro sólové housle na program koncertu zařazené výborně. Možná bych si opět představil jen bohatší dynamickou škálu, a to opět s větším uplatněním spodních dynamik.

Protože se koncert odehrával v prostorách, kde sám hrával na varhany Antonín Dvořák, následovala jeho díla a dílo Johannesa Brahmse, Dvořákova podporovatele. Zazněl slavný Uherský tanec č. 5. Interpretace nevybočila z běžného modelu uchopení díla, s přesvědčivou agogikou a přímo orchestrálním vyzněním. Následoval Slovanský tanec, op. 46: č. 8 Antonína Dvořáka. Nikoli ovšem v originální tónině g moll, ale v úpravě do d moll. Artikulace některých osmin zde vyžadovala více preciznosti, ale celkově tanec vyzněl, ostatně jako ostatní úpravy, přesvědčivě. Následovala druhá část Dumka z Dvořákova Smyčcového kvartetu č. 10, op. 5 „Slovanského“. Zde skvěle vyšlo Vivace ve stejnojmenné durové tónině, oba krajní díly již nesly kýženou dynamiku piana. Následovalo zařazení poměrně nejvíce diskutabilní úpravy Vltavy z Mé vlasti Bedřicha Smetany. Přestože bylo avizováno v programu, že se bude jednat o zkrácenou verzi, to, že zazní po krácené části prvních pramenů hlavní téma a pak až část Venkovská svatba následovaná částí Široký tok Vltavy, jsem osobně nečekal. Ke cti úpravy, k jejímuž autorství se v programu druhý houslista kvarteta Viktor Mazáček nepřiznal, zůstalo to, že se držel alespoň originálních tónin a že měl snahu představit dílo opravdu „v kostce“, což se mu i díky přesvědčivým přechodům mezi jednotlivým částmi podařilo. Následovala úprava díla Poem Zdeňka Fibicha. Pokud byli přítomni pianisté provozující úpravu pro jejich nástroj, z interpretace Českého filharmonického kvarteta by se mohli nechat inspirovat skvělým vedením basové linie ve violoncellovém partu. Následovalo skvostně interpretované Andante cantabile vyňaté z Prvního smyčcového kvartetu (tato informace v programu chyběla) Petra Iljiče Čajkovského. Pak zazněla Barkarola ze Smyčcového kvartetu d moll z r. 1888 Josefa Suka (posluchač si souvislost opět musel vyhledat). Pak byla zařazena dvě díla známá v úpravě pro housle a klavír, resp. housle a orchestr, Liebesfreund Fritze Kreislera a Salut d´amore, op. 12 Edwarda Elgara. Helena Jiříkovská, v současnosti zástupce koncertního mistra Pražských symfoniků, nadšená provozovatelka komorní hudby, ale i sólová hráčka osvědčila své kvality i v těchto dílech. Na konec programu zařadili hráči autorovu úpravu Valčíku A dur, op. 54 Antonína Dvořáka. Dvořák sice má v partituře ještě kontrabasovou linku, ale i takto vyzněl valčík velmi kompaktně. Po nadšeném aplausu a volání „bravo“ se kvarteto odvděčilo interpretací čtvrté věty, nazvané Romské melodie z Osmého smyčcového kvartetu Jaroslava Krčka. Dílo skutečně obsahovalo asi tři výrazné cikánské motivy, a tak se nezbývá těšit, že třeba při příštím pozvání tělesa si organizátor vyžádá provedení celého díla…

Foto: Hudební festival Antonína Dvořáka Příbram