„Veverkova interpretační devíza spočívá v tom, že zůstává autentický i v takzvaně autentické interpretaci.“

„Snoubí nekonvenční kompoziční estetiku s mimořádným hráčským mistrovstvím.“

„Originální provedení Vltavy s množstvím hudebních hříček v podání skvělých jazzmanů publikum velmi potěšilo.“

Festival Olomoucké hudební jaro zahájil ve slavnostním sále Klášterního Hradiska výpravou napříč hudebními dějinami v podání Vilém Veverka Trioplus. Jak známo, Vilém Veverka směle proplouvá mezi žánry i stylovými epochami a z hráčského hlediska patří k nejrespektovanějším hobojistům své generace. Do Olomouce se svou kapelou 3. dubna přivezl netradiční mix sestávající z baroka, jazzu, vlastní tvorby i šlágrů klasické hudby v aranžích Martina Hyblera.

Zahajovací galavečer festivalu Olomoucké hudební jaro, který v sobě spojuje dva festivaly s dlouhou tradicí – Dvořákovu Olomouc a Olomoucké barokní slavnosti – započal ve velkém stylu. Ve slavnostním sále jedné z kulturně nejvýznamnějších budov města, v Klášterním Hradisku, kde dnes sídlí Vojenská nemocnice, se odehrál koncert plný hráčské i interpretační mistrnosti. Zlatavé barokní sloupy působily v kombinaci s fialovým osvětlením velkolepým dojmem. Navíc v kombinaci s cembalem, které už na pódiu čekalo na příchod Ondřeje Bernovského, donutil prostor diváky přenést se do dob baroka. „Otvírák“ hudebního večera šel však ještě hlouběji do hudební historie.

První položkou večera byla skladba pro cembalo s příhodným názvem The Bells od anglického renesančního skladatele Williama Byrda. Jedna z nejznámějších autorových kompozic spatřila světlo světa v 16. století a je jasným důkazem, že v jednoduchosti je krása. Ve své době inovativně pojatý motiv zvonů o sobě dává vědět v basových linkách napříč celou skladbou. Ondřej Bernovský s obdivuhodnou citlivostí skládá jednotlivé linky na sebe a vytváří komplexní a vzdušnou polyfonii plnou dobových ornamentů. Skladbu pomocí volného frázování dovede krásně prodýchat a tím i uvést do přirozeného pohybu. Zejména v závěru skladby se Bernovský velmi zdařile pouští do energických virtuózních pasáží a následně celou kompozici dovede k jemnému meditativnímu finále.

V následující Vivaldiho Sonátě c moll, RV 53 pro hoboj a continuo se již na pódiu představí i žánrový chameleon Vilém Veverka společně s neméně všestranným kontrabasistou Ondřejem Štajnochrem. Ten je mimochodem jedním ze čtyř kontrabasistů hudebního projektu Hlaskontrabas Oktet, který, jak již název napovídá, se skládá z hlasů a kontrabasů. Před několika dny zvítězila jejich loni vydaná deska Kaleidoscapes v anketě Česká jazzová sklizeň. V této části večera se však Štajnochr držel barokní muziky, spolu s Ondřejem Bernovským tvořili continuo. Technicky i interpretačně nelehká čtyřvětá sonáta dopadla na výbornou. Veverka i přes své osobité frázování a bohatou agogiku zůstává interpretačně věrný barokním způsobům. Jeho interpretační devíza spočívá v tom, že zůstává autentický i v takzvaně autentické interpretaci. S lehkostí sobě vlastní se vypořádá i s technicky velmi náročnými pasážemi.

Nastává skok v čase a proměna obsazení. Cembalistu Ondřeje Bernovského vystřídá klávesista Martin Hybler, který na svém keyboardu nastavuje „synťákové“ smyčce připomínající zvuk a vzápětí už sál Klášterního Hradiska zaplavují tóny slavného Barberova Adagia pro smyčce, tentokrát tedy ve verzi pro hoboj, elektrické piano a kontrabas. Jedná se o velmi slavnou zádumčivou melodii, která je mezi širokou veřejností tolik oblíbená právě pro přítomnou emocionalitu, a i v tomto obsazení se ji podařilo naznačit a přivodit tak publiku efekt srdceryvných filmových scén. Veverkovi nelze upřít, že na jeden nádech dovede zahrát opravdu velmi dlouhé fráze, a přitom u toho vypadá jako by právě rozfoukal chmýří pampelišky – naprostá absence jakékoliv námahy.

První, klasickou část koncertu završilo dílo Jana Klusáka nazvané Priápeia v úpravě pro hoboj, elektrické piano a kontrabas. Soudobá hudba triu opravdu sluší, kantiléna hoboje zaplnila celý sál svým průrazným, ale zároveň něžným tónem. Klusákovo dílo vzbuzuje pocit volání těch nejhlubších živočišných tužeb. Smyslnému zvuku hoboje skvěle přizvukoval Martin Hybler a Ondřej Štajnochr.

Poté, co se posluchači občerstvili pochoutkami z kuchyně Romana Pauluse, se hudební večer přehoupl do druhé poloviny, během které se představila kapela Vilém Veverka Trioplus v plné sestavě. Za bicí usedl vynikající bubeník Tomáš Hobzek, který se stejně jako jeho spoluhráči pohybuje v několika hudebních formacích a jeho specialitou je jazz. Spolupracuje mimo jiné s Emilem Viklickým v projektu Emil Viklický Trio. 

Vilém Veverka znovu dokázal, že pohybovat se mezi různými styly dovede opravdu bravurně. Po skvěle zahraném baroku se bez mrknutí oka přesunul k soudobé experimentální muzice. Martin Hybler je totiž nejen skvělý aranžér a hráč na klávesové nástroje, ale také již několik let Veverkův dvorní skladatel. V podání formace Vilém Veverka Trioplus zazněly hned dvě jeho kompozice, NacktWerk a The Jarré Contribution. Po přátelském Veverkově varování: „Ničemu se nedivte,“ se rozezněla skladba volně inspirovaná německou hudební skupinou Kraftwerk, odtud název skladby. 

Sálem se roznesly překvapivě těžko zařaditelné ambientní zvuky, které začaly dávat smysl, až když se přidal hoboj napodobující troubení vlaku. Postupně se přidávající nástroje najednou začaly harmonizovat poněkud experimentální zvuky hoboje, až se znenadání přetavily do jazzem prodchnuté avantgardy. Ne však na dlouho, objevila se další energická, velmi rytmická část, která se postupně proměnila až v segment připomínající Stravinského Svěcení jara. Pozoruhodná syntéza elektroniky, jazzu a avantgardy představuje aktuální stylové východisko tvorby Vilém Veverka Trioplus. Snoubí nekonvenční kompoziční estetiku s opravdu mimořádným hráčským mistrovstvím všech zúčastněných.

Druhá autorská kompozice The Jarré Contribution vzdává dle slov Viléma Veverky hold Jean-Michelu Jarremu, francouzskému průkopníkovi na poli experimentální elektronické muziky. Skladba je technickou výzvou zejména pro hoboj, Veverka s naprostou přesností čaruje bleskurychlé motivy jeden za druhým, nutno vyzdvihnout také skvělou bubenickou práci Tomáše Hobzeka, který perfektně podtrhoval atmosféru celé skladby jemnými gradacemi.

Na jazzové vlně pluli muzikanti i nadále, tentokrát se chopili jednoho z nejproslulejších jazzových standardů vůbec. Spain od Chicka Corey, ve své době inovátorská jazz fusion záležitost, v sobě skrývá motivy z Aranjuezského koncertu Joaquína Rodriga, vlajkové lodi koncertní kytarové tvorby, a v hlavní části pak přechází do živelné samby. Intro doslovně citované z Adagia výše zmíněného koncertu, má být esencí španělské hudební kultury, což je v daném nástrojovém obsazení ne zrovna lehce dosažitelné, nejspíš proto zvolil Martin Hybler poněkud volnou aranži, při níž vsadil na vlastní, podotýkám velice dobré, improvizační dovednosti. Ikonická coreovská samba nabízí všem hudebníkům dostatek prostoru pro předvedení muzikantské spontaneity, téma se střídá s improvizačními bloky, v nichž se představí všechny přítomné nástroje. Čistě z mého pohledu jednou z mála vad na kráse tohoto koncertu byla Veverkova neutuchající snaha zasahovat do Hyblerova fantastického sólování. Několikrát si přišel pohrát s kolečkem pitch bendu na Hyblerově keyboardu a bohužel asi pětkrát opakovaný vtip přestává být vtipem.

Na uplynulý Rok české hudby upomnělo Vilém Veverka Trioplus vlastní aranží Smetanovy Vltavy. V loňském roce zněla Smetanova/Hyblerova Má vlast ve verzi pro dechový oktet, třetí lesní roh, harfu, violoncello a kontrabas na Smetanově Litomyšli, nyní se Martin Hybler pustil ještě dále a pro svou kapelu vytvořil novou aranž nazvanou Má jazzová vlast, z níž zazněla Vltava. Kvituji snahu přiblížit dědictví klasické hudby lidem, kteří by se s ní jinak nejspíše nesetkali, a právě takovéto úpravy jsou příkladem, jak toho lze docílit. Originální provedení s množstvím hudebních hříček v podání skvělých jazzmanů publikum velmi potěšilo.

Poslední v programu avizovanou skladbou večera byla Oblivion spojená s Libertangem Ástora Piazzolly. Jeho melodie zůstávají velkorysou studnicí inspirací pro nejrůznější nástrojové kombinace a i v tomto případě se ansámblu podařilo zůstat originální v interpretaci dobře známé klasiky. Na závěr se publikum dočkalo přídavku v podobě slavné písně My Way, která završila hobojovou exkurzi po rozličných hudebních stylech.

Foto: Pandafoto