„Pochody a stupňované ataky znějí tvrdě, nesmlouvavě, nemilosrdně. A právě tak Jaap van Zweden symfonii traktoval: ve svižném tempu, drtivě, mohutně a velkolepě, zápasivě, rázně až útočně.“

„Obě rány obrovským kladivem zněly, jak měly: jako Mahlerův heroický střet s osudem.“

„Šlo o vzorový výklad Mahlera – nikoli jako komplikovaného intelektuála, ale jako zápasivého vizionáře a kompozičního virtuosa.“        

Druhým letošním americkým debutantem byl na festivalu Pražské jaro Chicagský symfonický orchestr. Mahlerova Šestá symfonie, zvaná Tragická, zazněla v úterý v Obecním domě s nesmlouvavým dopadem – nabita obrovským emocionálním potenciálem a plná neutuchající energie, interpretačního nadhledu a koncertní virtuozity. Jaap van Zweden, mezinárodně úspěšný nizozemský dirigent, provedl hráče i publikum pětaosmdesátiminutovým dílem mimořádně inspirovaně a obdivuhodně neúnavně.

Stejně jako minulý týden Boston Symphony Orchestra s Šostakovičem, tak teď i Chicago Symphony Orchestra přijel na Pražské jaro jako debutant s monotematickým programem. Do Evropy přivezli Američané od Michiganského jezera na své turné výhradně Mahlera. Bylo zřejmé, že se jím před cestou zabývali podrobně a do hloubky. Jejich častý dirigentský host, emeritní šéf Newyorské filharmonie Jaap van Zweden, předestřel 20. května ve Smetanově síni Obecního domu Mahlerovu Šestou symfonii skvěle, dovedenou výrazově i hráčsky k dokonalosti, v koncepci nedovolující pochybnosti ani diskusi. Dílo z prvních let dvacátého století zahráli jako strhující expresivní hudební výpověď nedávající vydechnout, zdrcující, jakoby vytesanou do kamene, žádající si celého posluchače. 

Mahlerově Šesté se říkává Tragická. Ano, její pochody a stupňované ataky znějí osudově, tvrdě, nesmlouvavě, nemilosrdně. A právě tak ji Jaap van Zweden od prvních do posledních tónů traktoval: ve svižném tempu, drtivě, mohutně a velkolepě, zápasivě, rázně až útočně. Mahler sice tuto symfonii komponoval u jezera v Korutanech v úspěšném životním období, ale pravda je, že má autobiografický charakter, že odráží skladatelovu povahu, která i v čase pohody zřejmě dobře věděla o tíze života. A zanedlouho osudové rány skutečně přišly: smrt dcery, vynucený odchod z vedení vídeňské Dvorní opery a diagnóza onemocnění srdce. Jako kdyby je ve své hudbě předvídal, nebo snad i přivolal. 

Na druhou stranu je dnešní posluchač asi přece jen otrlejší než skladatelovi současníci. Pokud Bruno Walter, Mahlerovi jinak víc než nakloněný, odmítl Šestou symfonii dirigovat s odůvodněním, že se její depresivnost staví proti smyslu umění, které má přinášet útěchu, zdá se to dnes už přemrštěné. Ani  provedení díla chicagskými nepůsobilo přes všechnu neúprosnost nijak depresivně. Současný člověk vnímá naléhavost autorské i interpretační výpovědi a je si vědom kontextů, ale znázornění osudových ran a tíhy života bere – s vědomím pozdějších historických zkušeností lidstva i se zázemím svých vlastních posluchačských zkušeností s novější hudbou – jako silně působivé umění, nic víc, nic míň.  

Chicago Symphony Orchestra se v Praze, přes handicap neznalosti sálu, jevil jako orchestr nejvyšších kvalit, hrající s naprostou samozřejmostí nejen bezchybně, ale také skutečně virtuózně. Všechny záhyby, nepravidelnosti a proměny Mahlerovy složitě instrumentované partitury vyznívaly s bravurou, která jako kdyby z oka vypadla interpretaci rychle a barvitě plynoucí rafinované hudby Richarda Strausse. Nic těžkopádného, nic zbytečně komplikovaného. Gustav Mahler dostal až prvoplánově přímočarý výklad, kterému nicméně nechybělo vůbec nic z jeho existenciální naléhavosti. Dirigent účelně řídil všechny náhlé změny, nárazy, gradace a proměnlivé nálady, včetně jediného zklidnění, jemuž slouží třetí věta, jemnější a emotivní. Vše působilo jako s naprostou samozřejmostí nazkoušené a usazené, jakkoli náhlé a hraniční jsou v Mahlerově exaltovaném hudebním jazyce některé změny. 

Orchestr nemá slabé stránky. Kompaktní smyčcové sekce, měkké dřevěné nástroje, spolehlivě průrazné žestě, přesné bicí… Reakce na dirigentova gesta byly naprosto v souladu s potřebným a požadovaným směřováním temp, dynamiky, proporcí a výrazu, s cestou vedoucí k ovládnutí dramaturgie a tektoniky skladby. Kdyby v tomto případě nešlo primárně o zásadní sdělení emocí a pocitů, o vrchol pozdního romantismu dotýkající se pomocí hudby základních věcí lidské existence, mohl by člověk vnímat celý večer jako bezchybný „koncert pro orchestr“. Natolik strhující bylo orchestrální umění a hráčské nasazení hostujících. 

První věta symfonie měla převažující pochodovou razanci, ale v ní také jako kontrast krásně zamžené ztišení a zpomalení a spoustu detailů dotýkajících se nuancí v dynamice a plasticitě zvukové struktury. Navazující scherzo, břitké a téměř zběsilé, ještě vystupňovalo místy až zlověstnou závažnost; ironický mahlerovský škleb v něm však nebyl, bylo myšleno zcela vážně. Třetí věta, téměř idyla s hobojovým sólem, ztrácející se do ticha, je potřebným oddychem. Zato půlhodinové finále, úžasně v závěru gradované téměř až nad představitelnou dimenzi, je i ve své členitosti nezvratným směřováním přes halasné peripetie až k pointě bez velké naděje, k vrcholu a závěru. 

Šlo o vzorový výklad Mahlera – tentokrát nikoli jako komplikovaného intelektuála, ale především jako zápasivého vizionáře, osobně zaangažovaného uměleckého komentátora lidského života a také kompozičního virtuosa.        

A poslední postřeh: Emancipace nemá omezení. Pověstné obrovské kladivo či palici, jako hudební nástroj předepsané Mahlerem do finální věty této symfonie pro maximální účinek osudových úderů, obsluhuje v Chicagu žena. Viditelně i slyšitelně s bicím instrumentem nezacházela ani trochu něžně. Obě rány zazněly, jak měly: jako Mahlerův heroicky gigantický střet s osudem… Jen u něho člověk nikdy neví, jestli jde o střet s nebesy, či s peklem.

Foto: Chicago Symphony Orchestra, Pražské jaro 2025 / Václav Hodina