„Londýnští obojímu, od prvních do posledních tónů skladby, od začátku do konce celého programu, stoprocentně dostáli.“

„Sólistka učinila z provedení málo známé Szymanowského skladby neokázalou, ale zásadní událost.“

„V proudu modelovaném Antoniem Pappanem a orchestrem, hrajícím jako jedna žena a jeden muž, šlo o ohňostroj důmyslné motivické práce a bezkonkurenčního umění instrumentace.“

O Angličanech se říkávalo, že jsou studení. Víme už dávno, že to nemusí platit plošně, a v hudbě už vůbec ne. Navíc London Symphony Orchestra určitě netvoří jen „etničtí“ Britové. A pokud mají v čele jako šéfdirigenta Antonia Pappana, který má sice rodiště britské, ale jméno, původ i temperament ryze italské, není co řešit. Jejich čtvrteční koncert na Pražském jaru měl skvělou dramaturgii, brilanci a zvuk… i velké hudební emoce.

Málokdy posluchač zažije, aby mu orchestr na mimořádně koncentrované ploše, v pouhé první minutě koncertu, ukázal, co všechno umí, co od něj lze během večera očekávat. Antonio Pappano v čele London Symphony Orchestra vpadl do programu tak, že bylo vše hned jasné. Berliozova předehra Korzár to umožňuje ideálně. Začíná, bez možnosti rozehrát se, v obdivuhodně jednotném smyčcovém zvuku letícím kupředu v ďábelsky exaltovaném tempu jako smršť, aby vzápětí předestřela svou druhou polohu, tu měkkou, emotivní, lyrickou. Londýnští obojímu, od prvních do posledních tónů skladby, od začátku do konce celého programu, stoprocentně dostáli.

Z jejich šéfdirigenta i z nich vyzařovala při koncertě absolutní oddanost hudbě i vydanost okamžiku. Provázela to samozřejmá, naprostá a totální souhra. V Berliozově bouřlivě vyznívající skladbě se propojila s jeho autorským záměrem, s jeho hudebním jazykem, který je prudký, výrazově skoro stále přeexponovaný. V kompaktnosti hry, jakou se může v podobné míře blýsknout málokteré symfonické těleso, zůstávala po celou dobu zároveň přítomna v krásných proporcích i transparentnost, plasticita a zřetelnost sekcí i sólově hrajících nástrojů. Jedním slovem muzikalita jako protiklad zvuku tlustého, nediferencovaného, jaký by takové potěšení nebudil.

Druhým číslem večera, objevným a velmi uspokojivým, byl Houslový koncert Karola Szymanowského, první ze dvou jeho takových děl, datovaný rokem 1922. Díky sólistce, hvězdné Lise Batiashvili, i díky orchestru a dirigentovi šlo pro pražské publikum o skutečný objev. Skladba, v převažujícím pocitu lyrický až rapsodický proud s pěkně vyprofilovanými tématy, je plná opalizujících ploch a zvukových kouzel, zcela jistě inspirovaných francouzskou hudbou, ale nechybějí ani expresivnější okamžiky a zvýrazněné vrcholy. Housle jsou z větší části nositelkou melodických krás, orchestr má doprovodnou funkci, ale v díle je samozřejmě i nespočet míst, kde se posluchačská pozornost logicky přesouvá naopak k orchestrálním plochám, kterým se dostávalo ve všech parametrech velké péče. Sólistka dala svému partu po technické i výrazové stránce spoustu hladkosti, zvukové i citové jemnosti až něhy a učinila z provedení málo známé skladby neokázalou, ale zásadní událost.

Ještě dál do vemlouvavé intimity zašla Lisa Batiashvili v přídavku. Hrává ho od roku 2014, kdy Rusko předznamenalo nynější agresi vůči Ukrajině tím, že anektovalo Krym. Meditativní kus si tehdy objednala u svého gruzínského krajana Igora Lobody, který skladbu nazval Requiem for Ukraine. Houslistka vyvolala v sále intenzivní naladění na solidární vlnu.

Lépe a důkladněji než v symfonické hudbě Richarda Strausse se může orchestr prezentovat jen stěží. Volba padla na symfonickou báseň Život hrdinův, vznosnou a efektní, s velkorysým hlavním tématem a s nespočtem zvratů do ploch vyjadřujících vedle těch heroických i vážnější a klidnější stránky života. Avšak vzhledem k tomu, jak je Straussova hudby barvitá, epická a poutavá, i v této kompozici mu zbylo místo rovněž na burleskní humor. Pod nepřehlédnutelným gestem Antonia Pappana vyvstaly zřetelně všechny obrysy i náplně skladby.

Strauss komponoval s takovým nadhledem, že se ani jemu, ani posluchači nezdá jako nutnost znát a sledovat nějaký mimohudební program. Je lhostejné, co právě titulní hrdina jakoby dělá, stejně jako je lhostejné, jestli jde o autobiografii, ať už nabubřele, nebo pobaveně sebestřednou, nebo o nějaké volnější podobenství o lidském životě. Podstatné je, že hudba v nejrůznějších zákrutech a proměnách, byť třeba i zvukomalebných či popisných, plyne nesmírně zajímavě. Poutá pozornost sama o sobě, svými zákonitostmi. V proudu modelovaném Antoniem Pappanem a orchestrem, hrajícím jako jedna žena a jeden muž, šlo právě o to: o ohňostroj důmyslné motivické práce a bezkonkurenčního umění instrumentace.

Také londýnské těleso korunovalo své vystoupení přídavkem. Jak jinak, anglickým. Stejně jako Straussova partitura, i Variace Enigma Edwarda Elgara nesou jako vročení letopočet 1898. Zazněla ta nejznámější a nejkrásnější z variací, vygradovaný a vyklenutý oblouk, který potřebuje nepolevující, nekončící, stále stupňovanou uměřenou intenzitu. Elgarova hudba je idyličtější než Straussova, ale zní podobně: jako krásný symfonismus, tedy jako něco, co využívá k maximu krásy ty prostředky, které má na samém vrcholu romantismu k dispozici velký orchestr.

Z celého vystoupení dýchala vedle velké profesionality také zřetelná pozitivně naladěná pohoda. Angličané – a studení? Ale kdepak…!

Foto: Pražské jaro – Petra Hajská