„Za vše další vděčím svému hlavnímu mentorovi, kterým byl nenahraditelný Seiji Ozawa.“

„Smetanovu Mou vlast Japonci zbožňují.“

„Janáčkova Sinfonietta a Beethovenův Houslový koncert mají něco společného, proto je správné je provést během zahajovacího festivalového koncertu.“

Žije ve Vídni, diriguje po celém světě. Dlouhodobě je spjat s Japonskem, ale svou první velkou příležitost dostal před devětadvaceti lety v Ostravě. Rakušan Christian Arming, ročník 1971, sice vkročil do letoška v čele Orchestru divadla La Fenice při koncertu v Benátkách 5. ledna, ale ještě víc se těší na svůj červnový návrat do Ostravy. Není divu, vždyť má v tomto městě na co vzpomínat a na co navazovat… 2. června s taktovkou v ruce zahájí Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka.

Maestro, kolik vám bylo, když jste se stal šéfdirigentem Janáčkovy filharmonie Ostrava? 

Psal se rok 1996, takže necelých pětadvacet. Čerstvě jsem dokončil studia na vídeňské Universität für Musik and darstellende Kunst. Mým profesorem byl významný rakouský dirigent Leopold Hager, který během své kariéry řídil Berlínské či Vídeňské filharmoniky anebo provedení Figarovy svatby v newyorské Metropolitní opeře. Také já jsem se připravoval na dráhu symfonického i operního dirigenta.

Jak k vašemu angažmá v Ostravě došlo?

Napřed mě Janáčkova filharmonie pozvala k hostování, poprvé tuším při koncertu v Brně, a po další jednorázové spolupráci mi tehdejší ředitel orchestru Jan Hališka nabídl pozici šéfdirigenta. V čele orchestru jsem setrval dlouhých šest let, až do roku 2002.

Co vám to dalo?

Ohromnou příležitost se uplatnit v čele prestižního tělesa. A s pokorou i s nadšením se učit. Rozšiřovat si repertoár. Jak o díla světové klasiky, tak českých, respektive moravských skladatelů. Bedřicha Smetany či Antonína Dvořáka, ale také Bohuslava Martinů. A samozřejmě Leoše Janáčka, který k ostravským filharmonikům neodmyslitelně patří.

Jistě jste navštívil i Mistrovy rodné Hukvaldy…

Samozřejmě! Vždycky tam na mě dýchla jeho výjimečnost, která se přitom zrodila z tak skromných poměrů. A též místní genius loci. Celý kraj a Ostrava jsou mnohem zajímavější, než si lidé myslí. Všiml jsem si toho hned poprvé, za dlouhé cesty vlakem z domova napříč Moravou až na sever, skoro k polským hranicím. I proto se teď na zahajovací koncert Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka tak těším. Že znovu vkročím v Ostravě do krásného Divadla Antonína Dvořáka, že se projdu městem a zajdu se podívat na staveniště nového koncertního sálu, o kterém jsem toho tolik slyšel. Městu i celému kraji k němu srdečně blahopřeju. Třeba tam jednou dostanu příležitost? Prý půjde o koncertní sál ve tvaru vinice, kde diváci obklopují hudebníky i dirigenta ze všech stran. To je zároveň výsada i výzva.

Stál jste v čele takových těles, jako jsou Vídeňští symfonikové, Staatskapelle Dresden, Česká filharmonie, symfonické orchestry v Barceloně či v Bostonu, Houstonu a Šanghaji. Máte za sebou osmileté angažmá jako hudební ředitel Královské filharmonie v Lutychu anebo v čele Operního a symfonického orchestru v Lucernu. Vaším osudem je ale Japonsko…

Shodou okolností už od mého útlého dětství. Narodil jsem se sice ve Vídni, ale to si maminka jen odskočila domů, protože už nějaký čas pracovali v Tokiu. Záhy se tam se mnou vrátila, takže jsem v Japonsku strávil první dva roky svého života.

To jste se asi nestihl naučit japonsky, že?

Určitě ne! To je pro Evropana tak složitý jazyk, že ho pořádně neovládám ani dnes. Znám ale hudební terminologii, takže jsem schopen se při zkouškách s tamními muzikanty domluvit. Za vše vděčím svému hlavnímu mentorovi, kterým byl nenahraditelný Seiji Ozawa. 

Co vše vás naučil a co vám umožnil?

Zblízka jsem ho pozoroval při práci, mohl jsem pod jeho dohledem uchopit taktovku a vyzkoušet si to, co jsem odkoukal. Jedinečnou příležitostí byly letní pobyty Bostonských symfoniků v přírodním prostředí Tanglewoodu. Kromě koncertování se tam konaly i letní akademie. Směl jsem, byť neoficiálně, působit jako Ozawův asistent. Dalo mi to mnoho nejen po ryze umělecké stránce, ale i po té řemeslné, technické. Nadosmrti za to nepřestanu být Seijimu vděčný.

Nakonec jste si v roce 2019 při čtyřech koncertních provedeních opery Carmen v Tokiu dokonce předali taktovku…

Seiji pokaždé oddirigoval předehru a pak mi své pomyslné žezlo předal. Tělesně na tom byl opravdu špatně, ale mozek i srdce, o duši nemluvě, mu stále fungovaly na výbornou. 

Vaše japonské tažení trvá. Poté, co jste deset let vedl New Japan Philharmonic, jste od října loňského roku hudebním ředitelem a šéfdirigentem Symfonického orchestru města Hirošima. O jaké těleso jde a kde koncertuje?

Jedná se o devadesátičlenný klasický „symfoňák“, takže si troufáme třeba na Pátou či Šestou symfonii od Bohuslava Martinů, samozřejmě na Smetanovu Mou vlast, kterou Japonci zbožňují. Chci s nimi nastudovat svity z Janáčkových oper, se kterými mám předchozí zkušenosti. Dirigoval jsem jeho Jenůfu, Lišku Bystroušku. A na desku natočil jeho rapsodii Taras Bulba… Vystupujeme ve velkém koncertním sále pro dva tisíce diváků, ale s průměrnou akustikou. Čeká mě jednání s hirošimským starostou, budu ho přesvědčovat, aby město investovalo do vylepšení zvukových poměrů v sále, protože teprve pak uslyší, jak dobře hrajeme.

Víte, že slavný hirošimský Dóm, jehož skelet přežil v srpnu 1945 atomový nálet, navrhl český architekt Jan Letzel?

To jsem netušil! Přitom tu stavbu samozřejmě znám a obdivuju. Denně k ní přichází mnoho turistů z celého světa i výpravy japonských dětí. Hned si o Letzelovi vyhledám podrobnosti. Anebo byste mi nějaké informace poskytl?

Velmi rád, ale teď se na závěr rozhovoru věnujme zahajovacímu koncertu jubilejního 75. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka, jak se někdejší Janáčkův máj už sedmým rokem jmenuje. V podání Symfonického orchestru Českého rozhlasu zazní pochopitelně „povinná“ Janáčkova Sinfonietta, ale po ní Beethovenův Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 61, v němž se sólového partu zhostí koncertní mistr České filharmonie Jan Mráček.

Přestože zmíněné dvě skladby od sebe dělí rovných sto dvacet let, mají podle něco společného. A tím je od prvních taktů nečekaný šok, jaký mohli diváci pocítit, když se na ně tyto jedinečné tóny začaly doslova valit. Proto jsem přesvědčen, že je správné je 2. června provést v Divadle Antonína Dvořáka během zahajovacího festivalového koncertu. Navíc tak významného, že ho bude, pokud vím, přímým přenosem vysílat jak Česká televize, tak Český rozhlas. Bude to proto velká událost nejen pro mě, který se díky tomu do Ostravy po letech vracím, ale, jak věřím, i pro mnoho diváků či posluchačů jak v sále, tak u televize či rádia. Nesmírně se na to těším. Vlastně mě to i dojímá.