„Poslední Lehárovo dílo premiérované v roce 1934 výrazně směřuje k opeře.“

„Soňa Godarská vybavila pěvecký part protagonistky neomylnou intonační jistotou, mnoha dynamickými odstíny a pravou lehárovskou lehkostí.“

„Není to poprvé, kdy byl do role operetního milovníka obsazen úspěšný interpret muzikálů Michal Bragagnolo.“

V sobotu 7. června se na Nové scéně plzeňského Divadla J. K. Tyla uskutečnila premiéra Lehárovy poslední operety Giuditta. Po Nedbalově Polské krvi, Kálmánově Čardášové princezně, Offenbachově Pařížském životě, Lehárově Veselé vdově a Straussově Netopýru je to další titul klasické operety, kdy se jejího nastudování ujímá operní soubor vedený dirigentem Jiřím Petrdlíkem. Režie Martin Otava.

Kontext

Když se v květnu roku 1891 ve Vídni konal koncert na počest Johanna Strausse, vystřídala se na pódiu řada gratulantů. Vyvrcholení gratulačního aktu náleželo c. a k. armádě, jejíž vojenští kapelníci předali oslavenci vavřínový věnec. Prvním byl Karel Komzák z 84. pěšího pluku se sídlem ve Vídni, druhým jednadvacetiletý Franz Lehár z 25. pěšího pluku sídlícího v Lučenci. Hudební historici přisuzují tomuto aktu symbolický význam – setkali se „král valčíků“ se svým „korunním princem“.

Lehárovi předci pocházeli z česko-moravského pohraničí, kde se živili obděláváním půdy nebo různými řemesly. Anton, městský hudební ředitel v moravském Šternberku, a jeho bratr Franz byli zřejmě první výjimkou. Franz, přímý účastník bojů u Magenty, Solferina a Custozzy, se stal kapelníkem 30. pěšího pluku se sídlem v Komárně. Zde se oženil s Maďarkou německého původu a zde se také mladému páru 30. dubna 1870 narodil chlapec pokřtěný otcovým jménem. Aby vojenský kapelník Lehár svému hudebně nadanému synovi později zajistil solidní hudební vzdělání, poslal ho jako nadějného houslistu na pražskou konzervatoř, kde se tehdy vzdělávala většina budoucích kapelníků c. a k. armády. Mladý Franz se stal žákem Antonína Bennewitze (1833–1926) a Josefa Foerstera (1833–1907), vzdělával se však i soukromě u Zdeňka Fibicha a Antonína Dvořáka. Ten mu prý poradil dát se na skladatelskou dráhu. Konzervatoř Lehár absolvuje roku 1888 jako houslista, a to Koncertem d moll Maxe Brucha.

Pro čerstvého absolventa následuje krátké angažmá na postu koncertního mistra v orchestru divadla v porýnském Barmenu-Elberfeldu, po několika měsících však usedá na místo prvního houslisty v orchestru 50. pěšího pluku ve Vídni. Odtud v roce 1890 odchází do Lučence, kde se u 25. pěšího pluku stává nejmladším vojenským kapelníkem v Rakousku-Uhersku. Organizuje večery komorní hudby, pro vojenské kapely upravuje klasické mistrovské skladby, komponuje pochody, valčíky, houslové fantazie, písně, ale také učí zpěv a hru na housle.

V roce 1894 je Lehár přeložen do Puly, kde má příležitost řídit početný, cca stočlenný orchestr. Zde roku 1894 vzniká jeho první opereta Kukuschka (Kukačka) o dva roky později přijatá lipským městským divadlem (1896). Lehár však nadále pokračuje ve vojenské kariéře. Krátce slouží u 87. pěšího pluku v Terstu, v dubnu 1898 se po otcově smrti stává jeho nástupcem u 3. pěšího pluku v Budapešti, do třetice je pak v roce 1899 povolán k 26. pěšímu pluku v hlavním městě monarchie. Zde v roce 1902 vzniká Lehárův první populární „majstrštyk“ – valčík Gold und Silber (Zlato a stříbro).

Mladý vojenský kapelník má však v oné době jižmnohem větší tvůrčí ambice – chce se stát operetním skladatelem. Setkává se s Victorem Leónem (1858–1940), rodákem ze slovenské Senice. Ten mu napíše libreto k operetě Der Rastelbinder (Dráteník), jejíž děj zasadí do maďarsko-slovenského prostředí. Na slova jiných amatérských libretistů pak Lehár píše další operetu Wiener Frauen (Vídeňské ženy).V roce 1902 definitivně odchází z armády a stává se dirigentem letní scény v Prateru, posléze pak v Divadla na Vídeňce.Zde se také koná premiéra Vídeňských žen, zatímco Dráteníka uvede Carlovo divadlo. Obě operety slaví úspěch i díky Luisu Treumannovi (1872–1942) a Mitzi Güntherové (1879–1961), kteří se brzy stanou miláčky vídeňského publika a de facto prvním moderním operetním párem.

Zásadní předěl v Lehárově tvorbě znamená v roce 1905 úspěch Veselé vdovy v Divadle na Vídeňce. Na libretu se vedle Victora Léona tentokrát podílí i úředník Jižní dráhy, rodák ze Lvova Leo Stein (1861–1921). Z operet, které následují, si zaslouží zmínku především Der Graf von Luxemburg (Hrabě Lucemburg) uvedený v roce 1909 v Divadle na Vídeňce a o rok pozdějiv Carlově divadle premiérovaná Zigeunerliebe (Cikánská láska). V roce 1910 se jeho operety hrají hned ve třech vídeňských divadlech a překračují hranice – jsou uvedeny v Londýně, Paříži a New Yorku. Zabezpečí Lehára natolik, že si může zakoupit dům Vídni a vilu v Ischlu.

Zatímco v období války se Lehár odmlčel, hned v roce 1918 se objeví další jeho opereta Wo die Lerche singt (Kde skřivan zpívá), zasazená pro změnu do maďarského prostředí. V roce 1920 následuje Die Blaue Mazur (Modrý mazur), Frasquita (1922), Die gelbe Jacke (1923), kterou později Lehár přepracuje s názvem Das Land des Lächelns (Země úsměvů), a Clo-clo (1924).

Ve dvacátých letech se Lehár setkává s novými interprety, kteří ho inspirují k napsání dalších děl. Jedním z nich je v roce 1924 rodák z Lince, tenorista Richard Tauber (1891–1948), častý host vídeňské opery a operních divadel v Berlíně, podle skladatelových slov „bratr bez přepychu pokrevního příbuzenství“. Počínaje Paganinim (1925) přes Careviče (1927), Friederiku (1928) a Zemi úsměvů (1929), tedy operety, které Lehár píše pro Taubera, začíná podle expertů jeho poslední tvůrčí období. Skladatel se stále více odklání od offenbachovské a straussovské koncepce a v pojetí libret přijímá inovaci – místo happy endu opereta končí rozloučením milenců. Podle Tauberových slov v tomto období už „Lehár nepíše operety, ale Lehára“.

Ve skladatelově životě se také objeví nový libretista Fritz Löhner-Beda (1883–1942), který vytvoří libreto k Friederice a pomáhá Lehárovi revidovat starší díla včetně Země úsměvů (1929). Společně s Paulem Klepnerem pak ve třicátých letech napíše libreto k poslední Lehárově operetě Giuditta.

Nutno dodat, že pod dojmem nových rytmů z Ameriky směřovala opereta ve dvacátých letech stále více k revue, kabaretu a posléze i k filmu. Většina operetních skladatelů míří na Broadway, mezi nimi např. i pražský rodák Rudolf Friml (1879–1972). Emmerich Kálmán (1882–1953) komponuje charlestonovu operetu Vévodkyně z Chicaga (1928), přímo pro Broadway pak Golden Down (1927). V roce 1930 píše Ralph Benatzky (1884–1957) revuální operetu Im weissen Rössl (U bílého koníčka), Mischa Spoliansky (1898–1985) Zwei Krawaten (Dvě kravaty), mající blízko ke kabaretu, a na stříbrném plátně se objeví Die drei von der Tankstelle (Tři mládenci od benzínu) Wernera Richarda Heymanna (1896–1961). Na tento vývoj Lehár reaguje v Neue Wiener Presse (11. srpna 1928) následujícími slovy: „Vídeňská opereta má dva velké protivníky: Revue a americkou operetu. Ptám se jen, co to Divadlo na Vídeňce provádí, že jim vyšlo vstříc? Zcela jednoduše si revue a americkou operetu adoptovalo. Co to ale znamená? Adoptovat znamená napodobovat a napodobovat znamená vzdát se originality. Z toho já ale nečerpám. Když nebudu psát, co mi moje duše diktuje, a budu poslouchat to, co dělají druzí, pak už nejsem sám sebou. Potom už neskládám vídeňskou operetu.“

Nad Giudittou strávil Lehár celé dva roky (1932–1934). Příběh důstojníka, který se kvůli lásce vzdá služby a končí jako barový klavírista, připomíná Verdiho La traviatu, Pucciniho Manon a Bizetovu Carmen. Příběh je vzat z Lehárovy současnosti, z doby italské „pacifikace“ Libye, ze které si pak Mussolini utvořil do roku 1943 svoji kolonii. Protože tato opereta byla psána pro Vídeňskou operu, skladatel podstatně zhustil instrumentaci. Premiéra 20. ledna 1934, kterou řídil sám skladatel, se přítomností prezidenta a vládních činitelů stala velkou společenskou událostí. Představení přenášelo 120 rozhlasových společností. Hlavní role ztvárnili pěvci Jarmila Novotná (1907–1994) a Richard Tauber.

Bohužel se poslední Lehárovo dílo nenarodilo do šťastné doby. Za pouhé tři týdny po premiéře nastaly ve Vídni občanské nepokoje, které posléze odstartovaly politický pád Rakouska. Režisér Guiditty Hubert Marischka byl přinucen vzdát se postu ředitele Divadla na Vídeňce a tuto scénu zavřít. Aby Lehár zachránil autorská práva svých děl, založil vlastní nakladatelství Glocken-Verlag. Zkázu operety třicátých let v Evropě později dokonaly Norimberské zákony. Ačkoliv se Lehár snažil intervenovat ve věci svých kolegů, před Norimberskými zákony je zachránit nedokázal. Jednou z obětí se v roce 1942 v Osvětimi stal i jeho libretista Fritz Löhner-Beda.

Plzeňské nastudování

V Plzni byla Giuditta uvedena v prosinci 1934, podruhé v protektorátním období roku 1941. Letošní v pořadí třetí plzeňská premiéra doznala několik úprav z pera ředitele divadla Martina Otavy a Vojena Drlíka. Také jako režisér se Otava k Lehárovu dílu obrátil s pokorou, s inscenováním klasických operet má ostatně nemalé zkušenosti i z jiných scén, než je plzeňská. Po odeznění předehry je inscenace zarámována zvukem sólového klavíru a monologem Octavia, který zde promlouvá hlasem herce Martina Stránského. Pět dějství je zkráceno na pouhá tři. První končí útěkem Giuditty, která hledá své štěstí po boku Octavia, důstojníka sloužícího v italském vojsku. Spolu s ním a jeho druhy odplouvá k africkým břehům. Druhé dějství nás přenese kamsi na severoafrické pobřeží, kde Giuditta s Octaviem prožívají milostné opojení. Přichází však povolávací rozkaz, Giuditta nutí svého milence k dezerci, ten však dává přednost povinnosti. Nastalá krize tak odpovídá zavedeným operetním schématům. Třetí dějství nabízí divákům výpravnou scénu Giudittina vystoupení v luxusním baru. Zde ji také zastihne Octavio, který se z nešťastné lásky přece jen odhodlá k dezerci a stává se barovým klavíristou. Konec je deziluzivní – Giuditta coby slavná tanečnice odchází (ve vší počestnosti!) s bohatým lordem, zatímco Octavio se coby životní ztroskotanec sklání nad klavírem, v jehož tónech nachází útěchu.

Děj je posunut z dvacátých do třicátých let. Jako časový indikátor slouží obrovská mapa pokrývající celou zadní část jeviště. Z ní je možné vyčíst politickou situaci střední Evropy na jaře roku 1939. Rakousko, Čechy a Morava jsou již součástí Velkoněmecké říše, na východě od ní se rýsuje Slovenský štát, Podkarpatská Rus je součástí Maďarska atd. Červený reflektor je zacílen na Berlín. Scénograf Lukáš Kuchinka se vcelku dobře vyrovnal s proměnami prostředí, v prvém dějství poměrně realisticky a snad až zbytečně na úkor tanečníků nastínil stísněný charakter úzkých uliček přístavního města, ve druhém dějství v pozadí otevřel mořský horizont, „hnízdečko“ milenců situoval v popředí jeviště do jednopatrového pohledného domku s obligátním balkónem. Ve třetím dějství, v přepychovém nočním baru Alcazar, kde se odehrává Giudittin taneční výstup, nechal vyvěsit křišťálové lustry, arabeskami na zadních panelech pak vytvořil iluzi prostředí arabského Maghrebu. Kostýmní výtvarnice Dana Haklová se nechala dobře inspirovat módními trendy konce třicátých let a vytvořila kostýmy, které se tentokrát staly pravou ozdobou inscenace. Pod funkční a obzvláště ve třetím dějství efektní choreografií je podepsán šéf plzeňského baletu Jiří Pokorný.

Jistým zklamáním bylo tentokrát orchestrální provedení, respektive pojetí šéfa opery Jiřího Petrdlíka. Chápu, že od dob pravidelného uvádění klasických operetních děl, plzeňské divadlo nevyjímaje, již uplynulo mnoho času, nicméně generační vzdálenost není při množství dostupných nahrávek a současných trendů o co nejautentičtější interpretaci (zdaleka se nejedná jen o starou hudbu!) omluvou. Giuditta má sice hutnější orchestraci, o to více se však musí dbát na dynamické nuance a tempovou rozvolněnost malých ploch. Tuto minuciózní práci s orchestrem jsem bohužel postrádala. Místo opojného přívalu melodií a pregnantních rytmů zavládla zbytečná hřmotnost, podporovaná neměnící se dynamickou hladinou orchestrálních tutti, z nichž se pak vytrácely zajímavé, typicky lehárovské pasáže jednotlivých nástrojů. Sbor pod vedením Jakuba Zichy odvedl svůj standardní výkon, pouze zpěv mužů situovaný za scénou v počátku postrádal v nápodobě orientální melodiky intonační jistotu.

Ze sólových pěvců jednoznačně zaujal výkon Soni Godarské, byť se její koloraturní soprán může zdát pro tuto roli příliš subtilní. Mladá pěvkyně svůj part přednesla s neomylnou intonační jistotou, navíc s mnoha dynamickými odstíny a pravou lehárovskou lehkostí. Suverénní výkon podpořil i její šarm a atraktivní zjev.

Není to poprvé, co byl do role operetního milovníky obsazen úspěšný interpret muzikálů Michal Bragagnolo. Jeho Danila jsme měli možnost ocenit právě v Lehárově Veselé vdově. Náročná pěvecká partie tauberovského typu ho však staví do mnohem obtížnější pozice – království jistých a barevně znějících výšek a uhlazeného, podmanivého přednesu. Přesto se mladý pěvec ujal náročné role Octavia se ctí a naznačil, že by se v budoucnu mohl s úspěchem nadále ubírat i touto cestou.

Zcela přirozeně vyzněl zpěv i herecký výkon Tomáše Kořínka v roli Perrina. Zkušený pěvec je v operetě výtečným představitelem mladokomických rolí. V tomto směru, jak pěveckém, tak i pohybovém mu výtečně sekundovala Lenka Pavlovič coby Anita. Oba pak vytvořili onen šťastný pár, kontrastující s deziluzivním údělem hlavních postav. Šarži starokomika zastupuje v Giudittě Profesor Martini, jeden ze stálých návštěvníků luxusního hotelu Alcazar. Vratislav Kříž této postavě propůjčil potřebnou dávku šarmu a jevištní zkušenosti.

Opereta je zalidněná množstvím epizodních postav, rolí pěveckých, tanečních i pouze mluvených, vyžadujících zdařilé uchopení. Žárlivého Giudittina manžela Manuela Biffiho přesvědčivě ztvárnil Jiří Kubík, mondénní majitelku nočního klubu Alcazar Jana Foff-Tetourová, Octavianova přítele Antonia Dominik Klapka, hostinského Sebastiana Roman Dušek, Lorda Barrymora Michal Lieberzeit, dvě sicilské vdovy Ivana Šaková a Ivana Klimentová, dva pouliční zpěváky David Cízner a Andrij Charlamov, dva důstojníky Batsuuri Tsend-Ayush a Šimon Vanžura. Profesionální taneční pohyblivost využila ve své herecké akci Jarmila Hruškociová v roli Lolity. Ani v Giudittě nechybí kreace sólového tanečního páru, zde zařazená v rámci programu nočního baru, v níž zaujali výkony sólistů plzeňského baletu Afrodity Vasilakopoulou a Gaëtana Pirese.

Uvedení Giuditty je jistě chvályhodným dramaturgickým počinem. Lehárovské opojení v Plzni do konce června však ještě zdaleka nekončí. Kromě dalších repríz Giuditty 14. a 19. června jsou příznivci klasické operety zváni do Lochotínského amfiteátru, kde se v pátek 27. června mohou potěšit představením Lehárovy Veselé vdovy. Ti, kteří nemohou v červnu do Plzně zavítat, se na Giudittu mohou těšit i v rámci abonentních představení v druhé polovině roku.

foto: DJKT/ Martina Root