„Měsíc před Vánoci byla bílá i panoramata Brna.“

„Takto jsem Miloslava Ištvana neznala.“

„Koncert krásný, akustika vynikající…“

Letošní závěrečný koncert orchestru Ensemble Opera Diversa nesl název Cit pro sníh. Čtyři skladby se zimní tématikou mohl posluchač vyslechnout 24. listopadu v konventu Milosrdných bratří v Brně. Večer se odehrál pod taktovkou Patrika Červáka a jako sólistka se představila Dominika Kvardová na harfu. Program obsahoval tři české premiéry světových děl a jedno řídce uváděné dílo české: Ze zahraničních skladeb byla uvedena kompozice Dream in White on White od Johna Luthera Adamse, Concerto Arctandriae Knuta Nystedta a Suomalainen Myytti Einojuhaniho Rautavaara; z české hudby zazněla Zimní suita Miloslava Ištvana.

Zdali to byl opravdu cit pro sníh dramaturga Jiřího Čevely nebo hezká shoda okolností, zůstane tajemstvím. Faktem je, že měsíc před Vánoci byla bílá i panoramata Brna, a tak název koncertní řady (inspirovaný severským románem Cit slečny Smilly pro sníh) zapadl tak krásně, jako napadaly sněhové vločky do města předchozí noc. Prochladlé příchozí přivítal příjemný prostor konventu Milosrdných bratří. Sál nebyl zaplněn ani z půlky, což byla škoda, protože koncert to byl krásný; akustika prostoru vynikající…

Autorem první, osmnáctiminutové skladby Dream in White on White byl John Luther Adams (*1953). Tento skladatel s Pulitzerovou cenou je známý svým zájmem o environmentální témata a inspirací přírodou. Dlouhá léta žil na Aljašce. Ve své hudbě pracuje s minimalistickými postupy. Tak tomu bylo i ve skladbě Dream in White on White pro harfu (nebo klavír) a smyčce z roku 1992, ve které byly na interprety naloženy netradiční požadavky v oblasti ladění. Harfa má být pro tuto skladbu naladěna do pythagorejského diatonického modu od F. To znamená použití řady šesti akusticky čistých kvint (v dnes nejrozšířenějším dvanáctitónovém temperovaném ladění jsou kvinty o maličko, prakticky neznatelně, užší). Smyčcový orchestr se musel tomuto ladění také přizpůsobit. Chladné akordy se začaly vznášet. Vše se ponořilo do ledu, což bylo umocněno i modrým světelným efektem, za kterým stál František Kumhala. Jako prasklinky v ledových krách působily osamělé tóny v harfě. Zvuk smyčcového orchestru byl zbarven požadavkem non vibrata, hry sul ponticello a nasazenou sordinkou. Společně jsme se propadali do ledové zvukové krajiny. Přebývali jsme v pocitově neměnných pláních, které nabízely ustrnutí, kontemplaci či spočinutí. Teplo přinesly melodie kvartetu, které hrály s vibratem, v běžné poloze a bez dusítka. Posléze se harfa dostala do popředí a přidávala se k ní pizzicato v rozšiřujícím se polyrytmu. Nad tím se táhly prosté tóny. Znělo to chaoticky, ale naprosto přirozeně. A znovu přišly dojemné melodie a později se spektrum rozšířilo i o basové tóny. Skladba plynula pomalu a jen s jemnými a postupnými gradacemi, hustota hrajících nástrojů se střídala. Plynulost a jemné nuance se hráčům dařily. Skladba skončila takřka náhle, jako přepadnutí přes okraj ledu do míst, o kterých nám skladatel neřekne už nic. Pro mne to byla nejzajímavější skladba večera.

Druhou skladbou bylo Concerto Arctandriae pro smyčce z roku 1991 norského skladatele Knuta Nystedra (1915–2014). Tento žák Aarona Coplanda byl ovlivněn starou církevní hudbou i neoklasicismem. Dvaadvacetiminutová čtyřvětá kompozice převzala štafetu v zrcadlení severské krajiny. Touto skladbou jsme se ocitli v nejhlubším rejstříku. Světla zčervenala. Táhlé melodie, které byly přítomné i v předchozí skladbě, zrychlily. Skladba byla mnohem kontrastnější a posluchač byl bombardován náhlými překvapivými vpády. Přestože název první věty je Tranquillo – Allegro ma non troppo, klidné, tiché ani mírné (ve srovnání s předchozí skladbou) to zcela jistě nebylo. Po meditativnosti Adamsovy hudby na nás působila náhlá zběsilost, rychlost a hlasitost, a to bez prostoru na přizpůsobení se novým podmínkám. Dirigent se před námi doslova roztančil. Zvukovou krajinu rozčeřila i glissanda. Akustika sálu byla báječná a zvuk souboru výborný. Konec první věty byl agresivní. Druhou větu Vivo osvítila zelená barva, která slušela potměšilým pizzicatům útočícím jako dotěrný hmyz. Efekt byl bezvadně zvládnutý a působivý. Z roje občas vylétly akcentované tóny. Pizzicatová část skončila dramaticky „propauzovaně“. Třetí věta Calando začala melodiemi viol a postupným nabýváním. Byla klidná, a přesto s vnitřním neklidem. Objevovaly se náznaky durových akordů i drásavé melodie. Působivá zde byla tremola. I v hlasitých částech byla dobře zřetelná basová linka. Třetí věta skončila v prstech dirigenta. Čtvrtá věta Allegro feroce přinesla intenzivní proud hudby s vnitřní rozháraností i jednotností. Souhra byla přesvědčivá. Těžko říct, zda pulzující hudba rozskákala dirigenta, nebo dirigent ji. Kompozice vkročila do triumfálního závěru.

Po přestávce se pokračovalo skladbou Suomalainen myytti pro smyčce z roku 1977 finského skladatele Einojuhaniho Rautavaary (1928–2016). Rautavaara bývá někdy označován jako Sibeliův nástupce, nicméně prošel si obdobím neoklasicismu, dodekafonie až k vlastnímu neoromantickému mysticismu. Název skladby lze přeložit jako „finský mýtus“. Sedmiminutová kompozice byla nejkratší ze čtyř. Socha Krista za interprety se zbarvila do červena a posluchače zavalila neklidná hudba. V ní byly obsaženy kontrastní prvky: melodií a zvuků rozšířených technik. Neklidnost se přelila v dotěrnou naléhavost. Občas vypluly smířlivé melodie zpod roztěkaných tremol. Člověk se ani nenadál a byl konec. Jako by skladba dala někam nahlédnout, něco napověděla, ale nedořekla. Poslední kompozicí byla Zimní suita pro smyčce, klavír a bicí z roku 1956 brněnského skladatele Miloslava Ištvana (1928–1990). Každý absolvent JAMU má Miloslava Ištvana spojeného s jeho metodou montáže, případně i s polystylovými tendencemi v jeho pozdní hudbě. O to zajímavější bylo setkání s jeho ranou tvorbou, která byla zakotvena ještě v tradici poválečného neoklasicismu, inspirovanou Prokofjevem, Bartókem a Janáčkem. Nejdelší, třiadvacetiminutová čtyřvětá kompozice měla v dramaturgii příhodné místo, protože po dvou skladbách čistě pro smyčce byl zvuk obohacen o klavír, na který hrála Yuliia Yakovina, a bicí nástroje, které obsloužili Lenka Titzová a David Paša. První věta s poetickým názvem Měsíc a závody mraků začala až romanticky ve smyčcích s tajuplnými ojedinělými vstupy klavíru. Smyčcový orchestr zmohutněl nejen o klavír, ale i o bicí nástroje, což přineslo příjemné oživení. Následné plochy byly mohutné, až tíživé. Věta skončila jemně. Z druhé věty Dětské hry čišelo veselí. Barevné kontrapozice smyčců, klavíru a bubnu byly působivé. Místy se objevily romanticky laděného melodie, snad až jakoby z vánočního filmu. Třetí větu Před bouří odstartovaly melodie ve violách. Melodie se prolínaly s pizzicato a s dalšími melodiemi zbarvenými hrou s dusítkem. A opět se objevily až filmové melodie. Takto jsem Miloslava Ištvana neznala. Hudba vydechla, aby se ve čtvrté části Tanec znovu rozpohybovala. Po odmlce v předchozí části se vrátil klavír s bicími nástroji, tentokrát melodickými, které se vznášely nad hutným oblakem smyčcových melodií. Hladinu rozčeřily ještě činely, ale to už se vše dostalo do mohutného závěru.

Foto: Ensemble Opera Diversa, Marek Olbrzymek