„Pocit svobody a neustálého objevování při interpretaci staré hudby je doslova opojný.“

„Massenetova pozdější mistrovská díla Evu bohužel trochu zastínila.“

„Myslím, že sociální sítě se staly součástí ekosystému klasické hudby.“

Francouzská lyrická sopranistka Claire Antoine patří k nejvýraznějším mladým hlasům současné operní scény. Studovala na konzervatořích v Toulouse a Lyonu a už během studií získala prestižní ocenění Talent Adami Classique (2021). Od roku 2021 působila v operním studiu Národní opery v Amsterdamu, v roce 2023 byla vybrána do programu Génération Opéra. Letos v srpnu se představila na Salcburském festivalu a v nadcházející sezóně ji čeká mimo jiné Čajkovského Jolanta v Bordeaux či Paní Lidoine v Poulencových Dialozích karmelitek v Opéra national de Nancy. Českému publiku se pěvkyně poprvé představí 28. září, kdy na závěrečném koncertu Svatováclavského hudebního festivalu zazpívá titulní roli v Massenetově oratoriu Eva.

Právě jste se vrátila ze Salcburku. Vystupovala jste tam poprvé? Podělte se s námi o zážitky…

Ano, toto léto jsem měla svůj debut na Salcburském festivalu a byl to opravdu nezapomenutelný zážitek. Během festivalu celé město dýchá a vibruje klasickou hudbou – je to jedinečná atmosféra, jakou jinde nezažijete. Dělali jsme operu Castor et Pollux od Jean-Philippe Rameaua v poloscénické verzi poté, co jsme v zimě dělali v Paříži plně inscenované uvedení. Moje role byly alegorické postavy, téměř poslové bohů, svolávající mír a harmonii. Je vždy fascinující vtělit se do takto symbolických postav, které stojí jakoby stranou lidského údělu.

Čím si vysvětlujete, že barokní opera v posledních letech zažívá takový boom?

Myslím, že část té fascinace vychází z neuvěřitelné svobody, kterou nám tato hudba dává. Na rozdíl od pozdějších skladatelů 19. a 20. století, kteří zapisovali do partitury každý detail, barokní autoři nechávali mnohé otevřené – ozdoby, frázování, ba i samotný charakter. Protože z té doby nemáme žádné nahrávky, musíme hudbu při každém uvedení znovu objevovat a to vytváří obrovský prostor pro interpretaci. Pro mě je ten pocit svobody a neustálého objevování doslova opojný. Navíc mám dojem, že výzkum a historicky poučená interpretační praxe, které se tak rozvinuly v minulém století, konečně naplno vstoupily i na operní jeviště, a to nesmírně vzrušujícím způsobem.

Vaším prvním profesionálním angažmá byl sbor Théâtre du Capitole v Toulouse. Pamatujete si okamžik, kdy jste se rozhodla stát sólistkou? Bylo to vnitřní rozhodnutí, nebo jste následovala radu ostatních?

Byl to spíše pozvolný proces. Když jsem byla mladší, narazila jsem na nahrávku Marie Callas a úplně mě uchvátila – poslouchala jsem ji pořád dokola a zpívala spolu s ní. Lidé kolem mě mi začali říkat: „S tím hlasem bys měla něco dělat.“ To vnější povzbuzení se postupně spojilo s mou vlastní rostoucí vášní a nakonec mě přimělo k rozhodnému kroku. V určité chvíli člověk ucítí vnitřní volání: chcete vyprávět příběhy vlastním hlasem, ne jen být součástí skupiny.

V roce 2023 jste byla vybrána do programu Génération Opéra. Můžete nám o něm něco říct a vysvětlit, co pro vás znamenal?

Byl to velmi důležitý mezník. Programy jako Génération Opéra nebo Adami neposkytují jen viditelnost, ale i praktickou podporu – nahrávky, konkurzy, možnost navázat kontakty. Když člověk dokončí operní studio, stojí na jakési hraně: musí začít budovat kariéru téměř z ničeho. Pro mě bylo vybrání nejen velkou příležitostí, ale i projevem důvěry, potvrzením, že lidé věří v můj potenciál. Taková podpora dodává odvahu pokračovat dál.

V listopadu vás čeká Jolanta v Bordeaux. Popište nám, s jakými obtížemi se francouzští pěvci potýkají při interpretaci slovanského jazyka…

První překážkou je jednoduše čas! (smích) Ruštinu se učím mnohem déle než jiný jazyk, protože ani jedno slovo nepřipomíná francouzštinu, angličtinu ani němčinu. Dokonce jsem si vytvořila vlastní přepis, aby pro mě byla přístupnější. Je pro mě zásadní zapamatovat si nejen samotné zvuky, ale i význam každého slova, jinak bych nemohla interpretovat poctivě. A když už je jazyk jednou „v těle“, ruština se zpívá velmi přirozeně. A Čajkovského hudba je dar, nádherně jde do hlasu.

Máte nějakou zkušenost s českou operou, ať už v češtině, nebo ve francouzštině?

Jako mnoho sopranistek jsem často zpívala Rusalčinu árii o měsíčku. Během studií v Lyonu jsem měla českého kolegu, který mě vedl v české výslovnosti – a to opravdu nebylo vůbec snadné! Ale byla to krásná zkušenost. Rusalka je pro mě určitě vysněná role, je to celý samostatný vesmír.

Přijíždíte do České republiky v titulní roli Massenetova oratoria Eva. Jak tuto roli vnímáte? Zpíváte ji poprvé? A proč se podle vás příliš často neuvádí?

Ano, zpívám ji poprvé. Eva je Massenetovo rané dílo a myslím že důvod, proč se tak zřídka uvádí, spočívá v tom, že jeho pozdější mistrovská díla jsou tak výjimečná a tím ji bohužel trochu zastínila. Ale když posloucháte pozorně, už zde slyšíte semínka toho, co se později rozvine v Thaïs nebo Hérodiade. Pro mě je fascinující setkat se se skladatelem v okamžiku hledání, kdy jeho hlas teprve začíná vycházet na světlo.

Je Massenet skladatel, jehož role byste ráda zpívala? Co Manon nebo Sophie?

Rozhodně ano! Role jako Thaïs nebo Salomé v Hérodiade jsou mi svým hudebním jazykem velice blízké. Manon nebo Sophie nejsou tak úplně můj obor, ale na Charlotte ve Wertherovi bych si jednou troufla. Ráda bych také nastudovala i další Massenetovo oratorium Marie-Magdeleine, které napsal těsně před Evou. Massenet mluví přímo k mému srdci.

Kam směřuje váš hlas?

Letos zpívám Jolantu, Paní Lidoine v Dialozích karmelitek a Liù v Turandot. To jsou role, které Němci nazývají jugendlich-dramatisch, čili mladodramatické. Právě v tomto repertoáru se můj hlas cítí nejpohodlněji: teplý, lyrický, a přitom schopný vznášet se nad orchestrem, kdykoli je třeba.

Jste poměrně aktivní na sociálních sítích. Jakou hrají roli v opeře a jak si hlídáte hranice svého soukromí?

Myslím, že sociální sítě se staly součástí ekosystému klasické hudby. Jsou způsobem, jak ukázat, co se děje za oponou, a nabídnout publiku jinou perspektivu. Opustila jsem Francii kvůli opernímu studiu v Amsterdamu, pak jsem žila v Německu a nyní ve Švýcarsku, takže pro mě jsou také způsobem, jak zůstat v kontaktu s lidmi, které jsem cestou potkala. Často proto do příspěvků zahrnuji i svého psa Pabla – je to pomořanský špic, velmi malý, velmi hebký, a stal se vlastně malou hvězdou na mých sociálních sítích. Přitom ale udržuju jasnou hranici: sdílím především svůj umělecký život a své soukromí chráním.

Jste ráda, že jste sopranistka?

Ano, opravdu moc. Vlastně jsem začínala jako mezzosopranistka, takže znám obě strany ženského hlasu. Toto zázemí mi dává jistotu a hloubku ve středním rejstříku, ale v určitém okamžiku hlas prostě chtěl jít výš. A je osvobozující následovat nástroj tam, kam se přirozeně chce vyvíjet.

Kdybyste si mohla vyzkoušet jiný hlas, mužský nebo ženský, na jeden den – který by to byl a jakou roli byste zpívala?

Bez váhání baryton! Mým oblíbeným zpěvákem je José van Dam a moc bych si přála zazpívat všechny jeho role. Jeho témbr má sametové teplo, stačí jeho jediný tón, abych se vnitřně vyrovnala. 

Jak odpočíváte? Máte nějaké nehudební zájmy?

Nejlepší terapií je pro mě můj pes. Každý den mě rozesměje. Kromě toho mě fascinují starožitné šperky. Každý starý diamant je jedinečný, má svůj vlastní příběh, téměř jako malá časová kapsle. Je to další forma umění, ale mluví zcela jiným jazykem než hudba.

Kdybyste si mohla pozvat jakoukoliv operní postavu na sklenku vína, kdo by to byl, o čem byste si povídali a jaké víno byste jí nabídla?

Moc ráda bych se potkala s Lady Macbeth. Její psychologii považuju za naprosto fascinující – způsob, jak spolu koexistují ambice a temnota, je děsivý, ale zároveň hluboce lidský. Ráda bych si s ní sedla a diskutovala o filozofii, snažila se pochopit tuto stránku lidskosti. A vzhledem k tomu, že byla de facto Britka, asi bych jí nabídla gin s tonikem místo vína.