„Jedná se o temně symbolické dílo, které má v současné době velký význam.“

„K hudbě přistupuji vždy stejným způsobem, se střízlivým smyslem pro detail a respektem.“

„V hudbě jde především o rovnováhu.“

Po loňském debutu se americká pianistka Claire Huangci vrací k Janáčkově filharmonii Ostrava. Ve čtvrtek 13. listopadu se vítězka soutěže Gézy Andy v Curychu, která už pevně zakotvila na mezinárodní klavírní scéně, ujme sólového partu v Bernsteinově Druhé symfonii zvané Věk úzkosti. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz mluví o své spřízněnosti s americkou hudbou i o tom, co ji fascinuje na Bernsteinově opusu balancujícím mezi symfonií a klavírním koncertem. Přiznává také, že s českou hudbou zatím zkušenost nemá, ale jejím snem je nastudovat Dvořákův Klavírní koncert. Současně připravuje nový projekt věnovaný ženám-komponistkám.

V Ostravě jste se poprvé představila v loňském roce a vaše vystoupení bylo přijato s mimořádným ohlasem. Jak na toto setkání s Janáčkovou filharmonií vzpomínáte? Těšíte se na návrat k tomuto orchestru?

Velmi dobře si pamatuji Druhý Čajkovského klavírní koncert s Vasilijem Sinaiskym a Janáčkovou filharmonií, podařilo se nám tehdy hudbu skutečně naplnit zlatými barvami! Jsem nadšená, že se mohu vrátit s úplně jiným repertoárem.

Tentokrát uvedete Bernsteinovu Symfonii č. 2 s podtitulem Věk úzkosti, dílo na pomezí symfonie a klavírního koncertu. Co vás na této skladbě nejvíce fascinuje a proč jste ji zvolila pro své ostravské vystoupení?

Jedná se o temně symbolické dílo, které má v současné době velký význam. Velmi oceňuji symfonický aspekt, kdy jsem skutečně v souladu s orchestrem. Skladba má mnoho různých variací a fází, z nichž každá je jedinečná; bude to opravdová pastva pro uši. Jsem Američanka, a proto je i mým osobním přáním přinést na jeviště více amerických klasických děl.

Bernstein se inspiroval básní W. H. Audena a vytvořil dílo, které je velmi introspektivní, psychologické a zároveň rytmicky energické. Jak vy jako interpretka vnímáte tento dialog mezi vnitřním světem člověka a vnější realitou poválečné doby, který je v hudbě přítomen?

Skladba začíná v náladě jakési pustoty a opuštění a poté prochází mnoha etapami života, posluchače skutečně vezme na dlouhou cestu. Ta končí přijetím a odpuštěním. Mám pocit, že atmosféra díla silně rezonuje se současnou politickou situací.

Ano, symfonie je rozdělená do částí, které sledují poetický vývoj postav z Audenovy básně. Pracujete při přípravě spíše s narativem a literárním obsahem, nebo přistupujete k dílu čistě hudebně?

Po pravdě jsem přečetla celou báseň, která je prakticky ódou. Po jejím přečtení mám pocit, že lépe chápu, co Bernsteina k tomuto dílu inspirovalo. Vidím, jak se odehrávají scény a jak hudba pokračuje.

Bernstein v této skladbě klade na pianistu mimořádné výrazové nároky – od lyrických meditací po eruptivní jazzové pasáže. Jak hledáte jednotu mezi těmito kontrasty a co považujete za hlavní interpretační výzvu této symfonie?

Největší výzvou je určitě architektura skladby a její sjednocení pod společným příběhem. A tato výzva se obvykle naplno projevuje během zkoušek s orchestrem, neboť v díle orchestrální a klavírní part představují dvě rovnocenné části.

Bernstein bývá vnímán jako most mezi klasickou tradicí a americkou modernou. Co podle vás činí jeho hudbu stále aktuální? Přistupujete k jeho stylu jinak než k evropským skladatelům?

Je v ní slyšet velký evropský vliv i americké rytmy, ale nakonec k hudbě přistupuji vždy stejným způsobem, se střízlivým smyslem pro detail a respektem.

Jak probíhá spolupráce s dirigentem a orchestrem na tak specifickém díle, kde, jak jste sama zmínila, je klavír rovnocenným partnerem orchestru nikoli pouze sólovým nástrojem v tradičním smyslu?

Je to komorní hudba v maximálně velkolepém měřítku!

Po vašem předchozím koncertu v Ostravě vás kritika ocenila jak za pozornost k detailům, tak za expresivní sílu. Jaká pasáž v Bernsteinově opusu nese podle vás největší expresivní sílu?

Závěrečná věta Bernsteinovy skladby má pietní, téměř náboženský charakter. Považuji ji za vrchol celého díla.

Váš repertoár sahá od klasicismu až k soudobým dílům. Jak vnímáte hudbu Leonarda Bernsteina? Je pro vás bližší svou emocionalitou, nebo intelektuálním konceptem?

Bernsteina vnímám jako modernistu. V současné době hraju hodně americké hudby, z níž je většina modernější. A studium děl Gershwina a Barbera mi poskytlo vhled do vývoje, který vedl k Bernsteinovu stylu.

Vyrůstala jste v americko-čínském kulturním prostředí. Ovlivňuje toto dvojí zázemí vaše vnímání americké hudby, jak ji přestavuje právě Bernstein?

Vyrůstala jsem výhradně v Americe, takže cítím velkou spřízněnost s americkou hudbou a kulturou obecně. Tento životní styl rozhodně ovlivňuje mé chápání amerických klasiků.

Mluvíme o americké hudbě, máte zkušenosti také s českými skladateli nebo českým repertoárem?

Zatím ne, ale doufám, že se v budoucnu naučím Dvořákův Klavírní koncert.

Jak v obecné rovině přistupujete k interpretaci? Hledáte rovnováhu mezi úctou k notovému záznamu a osobním vyjádřením?

V hudbě jde především o rovnováhu.

Můžete prozradit, co dalšího vás v této koncertní sezóně čeká?

Mám se na co těšit, mým největším projektem bude vydání nového alba s díly žen-skladatelek. Znamená to nový směr mého budoucího repertoáru.

Jste nejen interpretkou, ale také uměleckou ředitelkou komorního cyklu Erbach Kammerkonzerte. Jak vás ovlivňuje pohled ‚z druhé strany‘, z pozice kurátorky a tvůrkyně dramaturgie?

Miluji komorní hudbu, takže sestavování komorních programů mi dává příležitost rozšířit a obohatit své znalosti o mnoha nových dílech. Je to příjemné zpestření mých aktivit.

Věnujete se také pedagogické či mentorské činnosti? Případně, plánujete do budoucna?

V současné době to zatím nemám v plánu. Ještě je toho tolik, co bych chtěla dělat, nové skladby, které bych se chtěla naučit, takže možná v budoucnu…

A na závěr osobnější otázka: když nejste u klavíru, co naplňuje váš život? Kde čerpáte energii a inspiraci?

Nejjednodušší odpověď: moje dvě malé děti!

…

Reflexi ostravského debutu Claire Huangci čtěte ZDE.