„Autor libreta Jan Škrob vybral z Dopisu otci určité úseky, jež nejspíš považoval za obzvlášť výmluvné, ale také vděčné z hlediska divadelního ztvárnění.“

„Hudba Jiřího Trtíka na mne působila jako nenuceně expresivní, v zásadě ani provokativní, ani extrémně sofistikovaná, zjevně inspirovaná minimalismem.“

„V mezihře se rozpoutá běsnění, v němž lze slyšet hučení moře, vrzání dveří a jiné zvuky. Prostě jakýsi let démonů, snad průhled kamsi do Kafkovy hlavy…“

Festival Opera Nova, za nímž stojí Národní divadlo, představuje mimo jiné novinky českých autorů. Jednou z nich je i komorní opera Kafkův dopis otci od skladatele Jiřího Trtíka. Světová premiéra se uskutečnila 15. června na Nové scéně pod taktovkou letošního kurátora Opery Nova Jiřího Rožně.

Dopis otci považují znalci Kafkova díla za důležitý k pochopení jeho literární tvorby. Démoni nahromadění v Kafkově nitru se zrodili ze vztahu mladičkého Franze a jeho otce Herrmanna Kafky, dominantního, autoritativního obchodníka. Ten to snad se synem myslel ve své podstatě dobře, ovšem necitlivé metody, které používal, se do duše nejistého chlapce vrývaly a zanechávaly nesmazatelné stopy.

V Dopisu otci, jejž Kafka napsal roku 1919, se odrážejí pocity strachu a nejistoty, vlastně je to jakési shrnutí celého Kafkova života. Dopis ovšem nebyl nikdy odeslán a Herrmann Kafka tak nikdy nedostal příležitost se nad vztahem k synovi zamyslet. Patrně nikdy nepochopil synovu přecitlivělost a syn zase očividně nepochopil nebo nechtěl pochopit život svého otce. Číst Dopis otci není nic radostného, člověk si v proudu výčitek skoro říká, jestli se syn přece jen neměl pokusit o trochu nadhledu, který by mu ušetřil vlastní bolest… Možná by se dostavil až ve vyšším věku, který ovšem Franzi Kafkovi nebyl dopřán.

Z neporozumění otce a syna a z běsů toho druhého nakonec přece jen povstalo něco dobrého – díla řazená k vrcholům světové literatury. V návaznosti na ni se o kafkovská témata přihlásil film a ani hudba nezůstala stranou. Romány Proces či Zámek zhudebnili Gottfried von Einem, Philip Glass či Aribert Reimann, různé Kafkovy texty inspirovaly i další skladatele. 

Rozsah Dopisu otci překračuje klasickou – i literární – korespondenci. Autor libreta Trtíkovy novinky Jan Škrob ho přirozeně nevyužil celý, vybral z něj určité úseky, jež nejspíš považoval za obzvlášť výmluvné, ale také vděčné z hlediska divadelního ztvárnění. Jako třeba příhodu, kdy se malý Franz v noci hlasitě dožadoval vody – ani ne tak z žízně, jako prostě proto, aby zlobil – a otec ho za trest jen tak v košili vynesl na pavlač a nechal jej tam chvíli stát za zavřenými dveřmi.

Nebo scénu z plovárny, kde si syn drásavě uvědomoval svoji neduživost vedle rozložitého otce. Anebo Franzovu úvahu o tom, proč nechce uzavřít sňatek. V libretu se opakuje věta „Byl bych potřeboval trochu povzbuzení, trochu přátelství, trochu volného prostoru na své cestě, místo toho jsi mi ji zatarasil,“ pojmenovávající hlavní problém. Úryvky z Dopisu otci bylo slyšet z reproduktorů; kdo je předčítal, nebylo v programu uvedeno, každopádně přednes vyzněl pádně, věcně a syrově – stejně jako Kafkova předloha.

Hudba Jiřího Trtíka, pracující s malým ansámblem a se syntezátory (představení je amplifikováno), na mne působila jako nenuceně expresivní, v zásadě ani provokativní, ani extrémně sofistikovaná, zjevně inspirovaná minimalismem, chvílemi oscilující mezi novou vážnou hudbou a náročnějším muzikálem. Ve scéně, kdy Kafka předkládá své argumenty proti manželství, si autor vystačí s rytmickým i zvukovým efektem bubínků, doprovázejících tradiční židovský tanec.

Jindy ale dosahuje efektu i přelévajícími se a jakoby vrstvenými zvukovými plochami. Ty přijdou ke slovu hlavně v hudební mezihře, v níž se rozpoutá běsnění, v němž lze slyšet hučení moře, vrzání dveří a jiné zvuky. Prostě jakýsi průhled kamsi do Kafkovy hlavy, v níž se slétají démoni… STRO.MY Ensemble řídil Jiří Rožeň s velkým zaujetím a pečlivou synchronizací jednotlivých složek. 

Titulní role je psána pro vysoký tenor a položená je vskutku extrémně, s čímž ale kazašsko-americký tenorista Timur Bekbosunov, vystupující pod uměleckým jménem Timur, neměl problém. Střídal falzet s barytonální barvou, pečlivě se naučil i českou výslovnost. Timur se klasické opeře nevěnuje, zabývá se jinými žánry včetně moderní opery, kde jeho způsob zpěvu může být jistě smysluplný a efektní; to se dá říct i o Kafkově dopisu otci. V tomto případě je jeho stylizace i divadelně působivá, a to včetně hubené postavy.

Postava otce je v opeře „rozparcelována“ do několika členů mužského sboru (zde členové Sboru Národního divadla), nejspíš aby se zvýšil kontrast mezi přemrštěnou otcovskou autoritou a labilním synem. Matka (Viktorija Korosunova) zasahuje do děje jen zcela okrajově.

Inscenace Josefa Doležala pracuje víceméně s realistickými scénkami. V úvodu předvádí blahobytnou domácnost s koberci a dlouhým stolem, za nímž sedí „otcové“, jindy zase pláž s mužskými postavami v dobových plaveckých úborech a lehátky či svatební židovský tanec. Dá se to vyložit jako kontrast mezi „normálním“ světem a s ním se míjejícím uzavřeným světem Franze Kafky, i když to ve výsledku působilo poněkud popisně. Ovšem listy papíru, které se seshora na závěr názorně snesly jako symbol psaní, jež Franzi konečně přináší únik od otce, už vyhlížely vyloženě banálně.

Jako celek je Kafkův dopis otci určitě originálním příspěvkem do kafkovských témat v hudbě v roce stého výročí spisovatelova úmrtí. Navíc možná některé diváky přiměje přečíst si Dopis otci celý, což přes jeho depresivní charakter určitě stojí za to.

Foto: Opera Nova / Petr Kadlec