„Tetelman je lyrický tenor se štíhlým, příjemným zvukem, který by mohl (a měl) zpívat Mozarta a k tomu vybrané role z italského belcantového repertoáru, pro který má předpoklady.“

„V árií Oronta z Lombarďanů předvedl pěkné legato, elegantní frázování, nenásilný přechod do jasných výšek a schopnost vložit do melodie emoci.“

„Druhá polovina koncertu na mne zapůsobila rozpačitěji.“

Jonathana Tetelmana provází pověst jednoho z největších tenorových objevů posledních let. Po prvním pražském koncertu, který se konal roku 2024, se nyní vrátil a vystoupil v Obecním domě. Jaké dojmy zanechal? Doprovázel jej orchestr Prague Philharmonia pod vedením Frédérica Chaslina.

Tetelmanova cesta mezi tenorovou elitu je čítanková, navíc je za ní i pohnutý příběh. Narodil se roku 1988 v Chile, ale ještě jako nemluvně byl adoptován americkou rodinou a vyrůstal v New Jersey. Své biologické rodiče nikdy nepoznal. Zpíval v chlapeckém sboru, ale než se vydal na operní dráhu, živil se jako „dýdžej“ v jednom newyorském klubu. Na hudební škole ho napřed školili na barytona, později se mu ale povedl přechod do tenorového oboru. Kromě výher v různých soutěžích byl rozhodující záskok za Piotra Beczału v Pucciniho Bohémě roku 2018 na festivalu v Tanglewoodu. A protože po tenorech je obzvlášť velká poptávka, zajímavého nového jména s atraktivním jevištním zjevem si všimly další scény. Prostě klasický raketový vzestup, který je vděčný a hezky se o něm píše, ale v praxi může skýtat rizika.

Obávám se, že některá naznačil i koncert. Samozřejmě kvituji, že agentura Nachtigall Artists vozí do Prahy umělce, o kterých se ve světě mluví a kteří se dostali na výsluní světových scén. Nicméně když Tetelman loni v Praze zpíval poprvé, odcházela jsem z koncertu se smíšenými dojmy. Hlas na mne nepůsobil jako nijak zvlášť silný a vyrovnaný a tento pocit mám v zásadě i po druhém koncertu.

Problém ale vidím spíš v dramaturgií večera, kterou pěvec zvolil. Tetelman (nový rozhovor s ním čtěte ZDE) je lyrický tenor se štíhlým příjemným zvukem, který by mohl (a měl) zpívat Mozarta a k tomu vybrané role z italského belcantového, případně francouzského repertoáru, pro které má opravdu předpoklady, o tom není sporu.

Z tohoto pohledu jsem si víc užila první polovinu koncertu, v níž tenorista za doprovodu Prague Philharmonia, kterou řídil francouzský dirigent Frédéric Chaslin, zpíval o něco „lehčí“ věci z Verdiho raných oper. Začal belcantovou, tak trochu ještě v donizettiovském střihu napsanou árií Oronta z Lombarďanů, v níž předvedl pěkné legato, elegantní frázování, nenásilný přechod do jasných výšek a schopnost vložit do melodie emoci.

Přirozeným výrazem obdařil i árii Macduffa z Macbetha, kultivovaně zazpíval árii Jacopa z Dvou Foscariů a známý kus Quando le sere al placido z Luisy Millerové. Trochu mne ale překvapilo, že i když nešlo o příliš dlouhé či nějak extrémně obtížné árie, tak mezi každou byly vloženy delší orchestrální vsuvky z Macbetha, Nabucca a Luisy Millerové… Že by tak moc potřeboval odpočinek?

Ve druhé polovině orchestr zahrál intermezza z Pucciniho Sestry Angeliky, Manon Lescaut a také málo známé Preludio sinfonico, které Puccini složil pro závěrečnou zkoušku na milánské konzervatoři roku 1882 a která už přes všechnu nevyzrálost prozrazuje dovedné zacházení s orchestrem a vedení melodií. Rovnou dodejme, že orchestr stvrdil, že u nás umí zahrát italskou hudbu asi nejlépe, ve smyslu kombinace odlehčenosti a vášně.

Pěvecky na mne ovšem druhá polovina koncertu zapůsobila rozpačitěji. Tetelman si pro ni vybral Pucciniho hrdiny Cavaradossiho, Dicka Johnsona, Pinkertona a Kalafa. Hned u árií Recondita armonia a E lucevan le stelle z Tosky se u mne dostavil pocit, že Tetelman jakoby přepnul a přestylizoval se do něčeho jiného, než čím byl ještě v první polovině, že se najednou snaží zpívat hlasem, který (prozatím) nemá – a že mu to není ku prospěchu.

Hlas už nezněl tak příjemně, barevně a pružně, výšky nebyly tak přirozené, protože ve snaze dosáhnout co nejefektnější tenorové špice pěvec najížděl na hranu forzírování. Speciálně Dick Johnson z Děvčete ze Západu se svým deklamativním dramatismem Tetelmanovi na rozdíl od elegantního belcanta nesedí, také proto, že se pohybuje v poloze, která mu tak dobře nezní.

Stačí si v tomto čísle poslechnout třeba Franca Corelliho nebo Plácida Dominga, aby bylo zřejmé, co obnáší zvuková plnost a intenzita a jak by mělo znít tenorové forte v takovéto roli. Zařazení Nessun dorma z Turandot pak lze považovat za úlitbu publiku, zrovna moc přirozeně to nedopadlo a efekt byl spíš umělý a násilný.

Kdyby právě šlo jen o úlitby publiku, které chce slyšet stále stejné evergreeny, a které E lucevan le stele, nemluvě o „tenorové hymně“ Nessun dorma, vždy zvednou ze sedadel, ať už zní jakkoli, tak bych to pochopila. Nicméně když nahlížím do Tetelmanova profesního kalendáře, tak vidím, že třeba Cavaradossiho už zpívá v běžných představeních, stejně tak například Pinkertona, Turiddua… Je mu sedmatřicet let. Co chce zpívat po čtyřicítce? Verdiho Otella?

Dokázala bych si představit kvalitní Tetelmanův recitál složený (včetně první části, jež by byla druhou) z Mozarta a Donizettiho (Nemorino a spol.), z Verdiho přidat třeba ještě vévodu z Rigoletta, Alfreda z La traviaty, z Pucciniho Rudolfa z Bohémy… Samozřejmě pokud by to musely být tradiční italské operní hity.

Sympatické bylo zapojení skupiny mladých zpěváků a zpěvaček napřed do Kalafovy árie, pak i do dvou přídavků, italských písní Funiculì, Funiculà a O sole mio. Škoda, že v tištěném programu nebylo uvedeno, o koho se jedná, odhaduji ale, že to byl – stejně jako minule – dorost z českých konzervatoří.

Někdo si možná řekne, že pokud jde o Tetelmana, tak hnidopiším. Samozřejmě že v porovnání s většinou tenorů, které běžně slýcháme v našich divadlech, je Tetelman umělecky někde jinde, ale zažila jsem mnoho různých pěveckých pádů, někdy i hodně střemhlavých. Tetelman nemá důvod spěchat.

foto: Petr Dyrc