„Tvůrci koncertu nás provedli naleštěným a místy až bizarním světem kolem dvora Ludvíka XVI.“

„Členové komorní varianty Collegia Mariana znovu potvrdili, že patří ke špičkám ve svém oboru nejen v Čechách.“

„Jana Semerádová osvědčila svůj vytříbený vkus a koncertní večer povýšila na synestetický zážitek, ve kterém se hudba a slovo navzájem inspirují.“

V úterý večer se v Tereziánském sále Břevnovského kláštera sešli tři vynikající instrumentalisté a jedna herecká osobnost, aby přiblížili posluchačům v rámci barokních podvečerů Collegia Mariana hudbu a atmosféru francouzského královského dvora konce sedmnáctého století. V Louvru tehdy vládl nejzářivější král Ludvík XIV., král tance, lovu jelenů a slunce. Traversistka Jana Semerádová, gambistka Hana Fleková a theorbista Jan Krejča obstarali hudební část večera, herečka Barbora Munzarová četla z dopisů Marie de Rabutin-Chantal, která se nekonečných dvorských večírků osobně účastnila.

Collegium Marianum patří mezi stabilní soubory naší barokní scény. Už téměř třicet let přináší na česká pódia hudbu sedmnáctého a osmnáctého století v podobě a kontextu, jak ji mohli slyšet tehdejší posluchači. Umělecká vedoucí Jana Semerádová se řadí mezi mezinárodně uznávané špičkové hráče na barokní příčnou flétnu, traverso. A podařilo se jí kolem sebe shromáždit umělce, kteří s ní dovedou sdílet elegantně virtuózní pojetí hudby a jejich společné muzicírování nepřestává okouzlovat posluchače u nás ani v zahraničí. Koncerty souboru bývají většinou lahodným komorním zážitkem, při kterém každý článek ansámblu dýchá ve společném vnímání toku hudby. Hra Jany Semerádové se podobá galantnímu francouzskému tanci, a tak není divu, že má k francouzské hudbě velmi blízko. O tom svědčí i ocenění francouzským Řádem umění a literatury za šíření francouzské barokní hudby z roku 2024. Úterní večer tedy sliboval hudební lahůdku, doplněnou o přednes textů z prostředí francouzského královského dvora konce sedmnáctého století. A posluchači odcházeli znovu okouzleni. Jana Semerádová navlékla se svými kolegy na pomyslnou nit svých koncertů další perlu, tentokrát obzvláště pečlivě vyleštěnou.

Francouzský dvůr Ludvíka XVI. dodnes slouží jako vzor maximální možné okázalosti a marnivosti. Král Slunce platil téměř za boha a jeho dvůr oslňoval celý tehdejší aristokratický svět. Nedílnou součástí nekonečných večírků a slavností byla jednoznačně hudba. V roli vrchního hudebníka u dvora figuroval poměrně dlouhou dobu pofrancouzštěný Ital, skandály a podivnou smrtí proslulý Jean-Baptiste Lully. Ten vedl královskou operu, bez jeho souhlasu se před krále nedostal žádný jiný skladatel. Nešťastný Francesco Cavalli, jinak vynikající italský operní skladatel, vzpomíná, jak jej Lully dlouho nechával čekat v nejistotě, a nakonec jeho operu doplnil o své kompozice tanců, narušil děj a prodloužil dílo na šest hodin, aby se mohl se svým králem ukázat v tanečních rolích. Vedle Lullyho zde působili mnozí další skladatelé, například mistr hry na traverso Jacques Martin Hotteterre, gambista Marin Marais nebo slavný thoerbista a hráč na barokní kytaru Robert de Visée. Všichni tito čtyři skladatelé měli svůj prostor během barokního podvečera. Zazněly skladby pro sólovou theorbu, sólovou flétnu, gambu s doprovodem theorby a samozřejmě sonáty a skladby pro všechny tři nástroje dohromady.

Koncert byl velmi citlivě a vhodně proložen čtenými dopisy o povaze francouzského královského dvora. A u tohoto aspektu bych se rád chvilku zastavil. Tvůrci koncertů dnes čelí obrovské konkurenci na poli neomezených platforem online dostupné hudby, kterou si můžete na pár kliknutí pustit doma, a ještě si srovnat ty nejlepší intepretace. Na televizních kanálech vysílají televize nepřetržitě kvalitní vážnou hudbu, včetně záznamů operních představení nebo legendárních koncertů. A dramaturg či umělec se dostává pod tlak, protože musí oproti této lehko dostupné konkurenci umět přidat nějakou hodnotu živého vystoupení. Pandemie nás sice ujistila, že živé koncertní setkání prostě nelze nahradit záznamem, ale konkurence roste a zájem o vážnou hudbu naživo není zdaleka samozřejmostí. Považuji tedy za velmi důležité a vlastně jediné správné řešení, když koncert má ambici vyprávět nějaký příběh, který se skrývá za hudební partiturou. A když tvůrci najdou způsob, jak vzít posluchače za ruku a provést ho tím příběhem tak, aby se mohl spolu s nimi nejen zamilovat do hudby, ale i nahlédnout do času a světa, ve kterém ta hudba vznikla.

V úterý večer nás do barokního Louvre či Versailles krom hudby samotné zval hlas Barbory Munzarové, která s lehkostí múzy v dopisech paní Marie de Rabutin-Chantal vykreslila svět, jenž nám může dnes připadat jako z pohádky. Svět, ve kterém pravda či realita neotravuje vzduch a rozhoduje především dvorní móda či králova přízeň. Svět, ve kterém majordomus Francois Vatel spáchá sebevraždu po vzoru japonských samurajů, když mořské plody, které objednal na slavnostní hostinu, nedorazí včas. Pro autorku dobových textů je tahle příhoda na jedné straně tragická, ale také vlastně vzrušující, protože zase posouvá hranice toho, co v přítomnosti nejskvělejšího krále lze vnímat jako otázku cti nebo otázku života a smrti…

Členové komorní varianty Collegia Mariana znovu potvrdili, že patří ke špičkám ve svém oboru nejen v Čechách. A že jim zároveň jejich nástrojová virtuozita nikterak nebrání při společném muzicírování. Jejich vzájemná spolupráce a inspirace naopak povyšuje hudební řemeslo na svrchované umění nebo snad i na sdílené hudební přátelství. A posluchač pak získá dojem, že se ocitl na setkání dobrých přátel, kteří si u sklenice skvělého vína čtou nejnovější básně a vyprávějí o tom, co právě prožívají.

Po seznamovacím úvodu v podobě kratších skladbiček, které měly navodit atmosféru francouzské galantní společnosti a po přečtení prvního dopisu přišlo první závažnější dílo večera, suita Jacquese Martina Hotteterra, proložená dalším dopisem. Notová partitura francouzských dvorských skladeb obsahuje spoustu interpretačních značek, které jinde nenajdete. Tyto značky určují, jaké ozdobné hudební figury se mají použít nebo jakým stylem zahrát určitou pasáž. Výsledkem je jednota mezi gesty hudebními a tanečními, protože suita znamená v podstatě sled různých tanců, které se ve dvorské společnosti provozovaly.

Pak přišla na řadu gambová skladba Marina Maraise Le voix humaine. Jana Semerádová nechala své traverso odpočívat a dominantní roli převzala viola da gamba Hany Flekové s doprovodem theorby Jana Krejči. Marais dokázal v této poměrně střídmé skladbě postihnout zvláštně usebranou melancholickou krásu. Ta gambová píseň je jako říjnové ráno se stoupající mlhou nad řekou, podél které tak rádi chodíme. Myslím, že jsem nebyl sám, kdo v tu chvíli včera zavřel oči a nechal se nést vzpomínkami na prožité krásy života. A na chvíli se nám otevřela šedá opona každodenních strastí a starostí, svět kolem náhle dával smysl, přestali jsme se strachovat, jestli jsme tu správně, jestli jsme udělali dost, jestli na nás shlíží svět laskavě nebo přísně.  A vzdávali jsme dík za tuhle vzácnou chvíli pochopení smyslu a snad i za všechna jitra světa…

Maraisova hudba zazněla i ve druhé, svižnější polovině večera. Publikum ocenilo ještě další a více bizarní dopisy z Louvru a další skvělé tance z okolí francouzského krále. Jana Semerádová znovu osvědčila svůj vytříbený vkus a koncertní večer povýšila na synestetický zážitek, ve kterém se hudba se slovem snoubí a navzájem inspirují, kde komorní hudba dovede diváka dojmout a strhnout a kde nás umělci vodí nejen po cestách a pěšinách skvostných versailleských zahrad, ale i po klikatých pěšinkách našeho bytí.

foto: Ivan Malý