„Komorní orchestr hrál svou hudbu s výrazovou i tempovou bravurou a ustáleným ohledem ke stylovému vročení díla.“

„Ze hry Julie Fischer čišela energie zřejmá zejména v akcentech a následně uvolněných smycích.“

„Vedle pulzující dynamiky, která činila Sukovu serenádu vitální záležitostí, dotvářela dílo svébytná agogika a tempo provedení.“

Dvořákova síň Rudolfina přivítala v letošní sezóně Českého spolku pro komorní hudbu pražskému publiku známou a blízkou houslovou virtuosku Julii Fischer už potřetí, tentokrát představila svého mladého kolegu a žáka Jeremiase Pestalozziho. V pondělí 22. dubna vystoupila dvojice houslistů s Komorním orchestrem České filharmonie s hudbou Bacha, Mozarta a Suka. Množství návštěvníků snad mělo koncertní síň přeplnit; takový zájem jméno Fischer vybudilo a publikum zjevně potěšilo. 

Jak bylo naznačeno, Julie Fischer hrála v Rudolfinu loňského roku 20. listopadu se svým kvartetem a následující měsíc s pianistkou Juliannou Avdějevou – to bylo 10. prosince 2023. Oba koncerty byly v recenzích náležitě oceněny, a tak byla návštěvnost na vystoupení s komorními hráči filharmonie samozřejmě vysoká. Jen jsem se podivoval nad pěti volnými místy o několik řad níže přede mnou. Ale jen do chvíle, kdy ho zaplnila pětice dámského seskupení Kalabis Quintet. Koncertu předcházelo předání ceny Českého komorního spolku, která je už od roku 1981 udělována nadějným souborům, jejichž členům není v průměru více než 35 let. A letos padla volba na jmenované Kalabisovo kvinteto.

Za nepřítomného předsedu Rady Českého spolku pro komorní hudbu pana Pavla Kysilku uváděl udělení ceny její místopředseda Jan Králík, za součinnosti jednatele Jiřího Ludvíka a dramaturga spolku Radka Křižanovského, který souboru cenu předával. Po přesunu členek souboru na rezervovaná místa a nastoupení Komorního orchestru České filharmonie nastala dramaturgicky gradovaná chvíle do nástupu sólistů, která poté pokračovala bedlivým laděním zejména mladého nástroje z dílny Phillipa Augustina na který hrál Jeremias Pestalozzi, třebaže má k dispozici nástroj Antonia Gragnaniho z roku 1779 pojmenovaný Livorno, což je město kde houslař působil. Má ho zapůjčený od Německé nadace pro hudební život v Hamburku, do Prahy ho ale nepřivezl. Julie Fischer hrála na housle od Giovanniho Battisty Guadagniniho z roku 1742 a má také dva nástroje od zmíněného současného německého houslaře Augustina, nejspíše jeden z nich svému žáku vložila pro tento koncert do rukou. Na to jsem se paní Fischer po provedení houslových skladeb žel, nezeptal. Programová brožura nástroj Augustina neuvádí, teprve provedení první skladby Koncertu pro dvoje housle a orchestr d moll, BWV 1043 Johanna Sebastiana Bacha mne ponouklo k otázkám.

Komorní orchestr hrál svou hudbu s výrazovou i tempovou bravurou a ustáleným ohledem ke stylovému vročení díla. Houslové party byly sjednoceny v rytmu a dynamice, ale zřetelná jinakost v barvě, jasu a oblosti tónu nástrojů jako by připomněla původní kompoziční záměr, kterým je agón dvou sólových hlasů. I takhle je možné tuto eventualitu prezentovat. Škoda, že se v duelu neutkaly právě ty inzerované italské nástroje – Gragnani a Guadagnini.

Druhou skladbou koncertu byl Koncert pro housle a orchestr č. 5 A dur, K 219 Wolfganga Amadea Mozarta. Ze hry Julie Fischer čišela energie zřejmá zejména v akcentech a následně uvolněných smycích. Její hra s dynamikou měla nevšední účinek zvláště v nástupech útlého piana v první i druhé větě a v zejména v kadenci třetí věty. Kadence v úvodním Allegro aperto vznikala s mile rokokovým nádechem, aby se ve svém průběhu proměnila v soustředěnou událost s dokonale provedeným technickými pasážemi. Adagio bylo až neklasicky tklivé, kadence byla příběhem o ztajených stínech a závěrečné Rondo s již zmíněným úvodním houslovým pianem rozkvetlo do proměnlivé agogické košatosti a krásně vyvedenými dynamickými závany a poetickým gestem ve finále. První část koncertu uzavřela Julie Fischer duetem s Jeremiasem Pestalozzim. Hráli druhou ze Tří velkých studií pro dvoje housle, op. 43 Charlese Augusta de Bériota.

Julie Fischer byla v programu uvedena jako umělecká vedoucí Komorního orchestru České filharmonie a její odlehčený minimalistický kontakt s orchestrem, zpočátku klasicky v pozici dirigenta, trval dále většinou jen očním kontaktem a obrácením se ke skupině hráčů, která do hudebního dění vstupovala. Ve druhé části večera usedla na pozici primária k provedení Serenády pro smyčcový orchestr Es dur, op. 6 Josefa Suka. Mladistvé dílo českého skladatele dostalo svůj interpretační vzhled ztvárněním renomovanými českými orchestry a zejména Sukovým komorním orchestrem s houslistou Josefem Sukem. Tentokrát jsme slyšeli elegantní verzi provedení s širokým spektrem výrazovosti od jemného až něžného, takřka milostného zvuku tichých houslí k velkému plně orchestrálnímu náporu s výraznými nástupy violoncellové sekce. Vedle pulzující dynamiky, která činila Sukovu serenádu vitální záležitostí, dotvářela dílo svébytná agogika a tempo provedení. Komorní orchestr České filharmonie, veden ženskou rukou báječné houslistky s mimořádným smyslem pro organizaci a řád, jak svědčila koncepční linie od Bacha po české finále, hrál se sólisty v respektovaném partnerství. Nedotčeném ani nepatrně modernistickou formální dispozicí, která vznikla po přestavbě orchestru z mozartovského obsazení do serenádní pozice se spojovacím článkem jednoho violoncella mezi oběma křídly orchestru. Loučení orchestru a jeho tohodenní umělecké vedoucí Julie Fischer s publikem bylo oboustranně srdečné, třebaže se uzavřelo bez přídavku.

Foto: Česká filharmonie / Petra Hajská