Zvláštní. Toto slovo vytane na mysli každému, kdo si pozorně prohlédne kostel stojící u křižovatky Haškovy a Olomoucké ulice v Uničově. Slohová nejednotnost spočívající ve spojení gotického presbytáře s barokní chrámovou lodí vdechuje stavbě nevšední charakter, současně však poukazuje na její pohnutou minulost. Období slávy kostela Povýšení sv. Kříže se střídala s časy úpadku, jeho znovuzrození s chátráním. Ale kdykoli do něj lidé vešli, vždy se mohli povznést nad starosti běžného života – dříve zde vedli dialog s Bohem, dnes tu potkávají múzy.

Historie chrámu se stejně jako dějiny přilehlého kláštera minoritů začala psát ve 14. století. Roky následující po položení základního kamene nebyly vždy dobou hojnosti, ale jakékoli peripetie nesnesou srovnání s ničivým požárem, k němuž došlo léta Páně 1595. Klášter do základů vyhořel a z kostela zůstaly jen obvodové zdi. S obnovou svatostánku řeholníci začali až po 85 letech, během kterých užívali parcelu jako hřbitov. Nový kostel mající už dnešní goticko-barokní podobu byl vysvěcen v roce 1767, tedy dlouhých 172 let od ohnivé katastrofy. Nastávající etapa však netrvala dlouho. Začátkem 19. století obývali rozhlehlý komplex dva nebo tři mniši, což představené řádu přivedlo k rozhodnutí Uničov opustit a klášter byl na vlastní žádost minoritů v roce 1815 zrušen. Pro chrám tak nastala doba pomalého a dlouhého chátrání vrcholící v 60. letech 20. století naprostým utichnutím liturgického života. V dalším osudu kostela Povýšení sv. Kříže sehrála významnou roli šťastná shoda okolností, jejíž plody užívá hudební veřejnost dodnes.

Ačkoliv má uničovský koncertní život bezmála dvousetletou tradici, musel být ve druhé polovině 20. století v důsledku poválečné výměny obyvatelstva budován téměř od základů. Zásadní stimul přišel v roce 1963 se založením Klubu přátel umění; cíle této organizace od samého počátku významně přesahovaly ambice, jaké bylo možné u historicky vykořeněného průmyslového maloměsta očekávat. Činnost klubu se brzy rozdělila do specializovaných sekcí, přičemž ta hudební vedená ředitelem lidové školy umění Janem Morávkem se v roce 1974 transformovala v Kruh přátel hudby. Prvotní společné poslechy gramofonových desek začaly být postupně nahrazovány skutečnými koncerty. Milovníkům umění však stále chyběl vhodný sál, neboť vystoupení probíhala v nevyhovujícím prostředí někdejšího německého Lidového domu, dnešního G-Clubu.

V polovině 70. let při přípravě vánočního vystoupení Českého dechového kvinteta jeho člen Jan Hecl navrhl, aby koledy zazněly na místě nejpříhodnějším – v kostele. To byl na svou dobu odvážný nápad, a proto jej bylo nutné konzultovat s vyššími místy (poznámka pro mladší čtenáře: pro vládnoucí komunistickou stranu představovala církev jednoho z největších třídních nepřátel). Stranický sekretariát podle očekávání záměr odmítl. Jan Morávek (tehdejší ředitel Lidové školy umění v Uničově, později spiritus agens tří desítek kruhů přátel hudby v širokém regionu) tedy přišel s myšlenkou, že by se ke koncertním účelům mohl přebudovat nevyužívaný klášterní kostel. Jelikož činitelé neřekli striktní „ne“, chopil se šance a díky své schopnosti kombinovat diplomacii s takřka buldočí zarputilostí dovedl ideu ke zdárnému konci; je třeba dodat, že měl významnou podporu v tehdejších představitelích města, okresu i kraje, zejména v předsedovi městského národního výboru Milanu Dubovém a vedoucím odboru kultury Okresního národního výboru v Olomouci Vítězslavu Hartmannovi.

Projekt přestavby kostela Povýšení sv. Kříže na koncertní síň zpracoval olomoucký ateliér Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO) vedený Zdeňkem Hynkem, interiér se všemi detaily pak navrhl scénograf olomouckého divadla Jiří Procházka. Limitujícím faktorem byl povinný archeologický průzkum. Jeho vedoucí Pavel Michna měl k dispozici jen omezené prostředky a terénní práce mohl za vydatného nasazení zahraničních frekventantů letních kurzů provádět jen o prázdninách. Na střechu byla položena stejná břidlice, jaká kryje ve stejné době rekonstruované Národní divadlo v Praze. Kvůli obnově Zlaté kapličky byl na přechodnou dobu otevřen na Opavsku lom a část nedostatkového materiálu se podařilo získat i pro Uničov.

Inaugurační večer nové koncertní síně se uskutečnil v pondělí 12. září 1983. Jeho hvězdné obsazení bylo předzvěstí mimořádného fenoménu. Do malého moravského města bez významnější hudební tradice začali přijíždět nejlepší interpreti. Pro uničovského návštěvníka koncertů bylo zcela samozřejmé, že se setkává s houslisty Josefem Sukem a Václavem Hudečkem, s klavíristy Iljou Hurníkem nebo Ivanem Moravcem, cembalistkou Zuzanou Růžičkovou, je účasten premiér skladeb jejího manžela Viktora Kalabise, může vyslechnout umění světoznámých souborů, jako je například Guarneri trio Praha (klavír Ivan Klánský, housle Čeněk Pavlík a cello Marek Jerie)… Pravidlo, že do Uničova jsou zváni umělci evropského renomé, je ctěno a rozvíjeno dodnes. Důkazem jsou jména jako Josef Špaček, Jiří Vodička, Přemysl Vojta, Martin Kasík, Jitka Čechová, Ivo Kahánek či Tomáš Jamník, ze souborů Wihanovo nebo Bennewitzovo kvarteto, Lobkowicz trio…

Nástrojový inventář síně v době jejího otevření tvořil sice výborný, ale osamocený koncertní klavír. K němu však roku 1987 přibyl další instrument – třímanuálové varhany. Jejich pořízení, dnes už to snad není tajemstvím, je spojeno s drobným úskokem. Státní pokladna tehdy rozhodně nebyla ochotna financovat stavbu nových varhan, ovšem disponovala fondy na restaurování starých nástrojů. Proslulá krnovská manufaktura Rieger-Kloss tak do moderního díla včlenila několik desek ze skříně starobylých varhan stojících na kůru kostela (ty byly prakticky zničeny při vandalském útoku) a představitelé města mohli s tichým souhlasem svých okresních nadřízených vykázat poněkud rozsáhlou, přesto stále jen rekonstrukci původního nástroje.

Po konečném zúčtování stála adaptace kostela Povýšení sv. Kříže na koncertní síň ve své době neuvěřitelných deset milionů korun československých; jen pořízení varhan představovalo vydání tří milionů a klavír přišel na 150.000 korun československých (pro srovnání: za nejdražší Škodu Rapid 130 v roce 1985 zájemce zaplatil 81.000 korun).

Ještě do konce roku 2013 měla uničovská koncertní síň jedno citelné omezení. Jakožto přestavěný kostel nenabízela svým návštěvníkům během zimy přílišný tepelný komfort. To se však změnilo. Repasovaná okna, upravený systém regulace a především topné rošty pod kobercem kombinované se vzduchovou clonou u vchodových dveří přispívají k tomu, že posluchači neodcházejí s prochlazeným tělem.

Od otevření provázel uničovskou koncertní síň mýtus o vynikající akustice. Sborovému zpěvu či varhanám zvukové vlastnosti kostelního interiéru skutečně prospívaly. Ovšem na většině koncertů vystupují klavíristé, sóloví hráči na strunné a dechové nástroje s klavírním doprovodem nebo komorní ansámbly. A k těmto hudebním tělesům akustika sálu přívětivá nebyla: rychlé hudební pasáže se zhruba od poloviny hlediště slévaly a působily nesrozumitelně, zvuk klavíru se na některých místech doslova ztrácel. Tyto nedostatky výrazně poškozovaly interpretační výkony špičkových hudebníků a posluchači zůstávali o část muzikálního zážitku ochuzeni.

K odstranění akustických vad došlo během letních prázdnin roku 2015. Specialisté nejprve detailně změřili, jakým způsobem se zvuk v sále šíří; problém spočíval v tom, že prostor zdůrazňoval nízké tóny, jejichž dozvuk rozmazával srozumitelnost hudebních pasáží (největší komplikace vznikaly v pásmu od 100 do 350 Hz, kde dozvuk dosahoval extrémních hodnot kolem šesti sekund). Bylo proto nutné provést dostatečně účinné zatlumení. To se povedlo jednoduchým způsobem, který současně zatraktivnil interiér sálu. Ke stropu koncertní síně byly zavěšeny absorbéry – elegantní kostky vyrobené ze speciálního materiálu pohlcujícího zvuk. Současný dozvuk je zhruba dvě a půl sekundy v celém kmitočtovém spektru. Zároveň se zlepšením akustických vlastností byl po koncertní síni rozveden nový ozvučovací systém. Výsledkem této kombinace je dokonalé porozumění mluvenému slovu.

Marek Juráň

O nedávno zesnulém Janu Morávkovi jsme psali ZDE.

————–

K fotografiím:

Na celkovém pohledu do koncertní síně jsou pod stropem vidět akustické absorbéry instalované v roce 2015. Ty skutečně znatelně vylepšily akustiku sálu. Detail sklopek a manuálů zachycuje část pultu varhan instalovaných v roce 1987 – tehdy nebyly k dispozici fondy na pořízení nových nástrojů, ale existovala možnost rekonstrukce nástrojů starých. Jelikož na kůru kostela Povýšení sv. Kříže (v tu chvíli již koncertní síně) bylo stále nefunkční torzo původních malých varhan s pneumatickou trakturou (nástroj v 70. letech 20. století zničili vandalové), využil Jan Morávek svých kontaktů a výrobu zcela nového nástroje deklaroval jako renovaci toho původního. Přitom ze starých varhan zůstaly jen dvě zadní desky skříně. Snímek galerie ukazuje součást koncertní síně vzniklé na místě původní křížové chodby.

Kazatelnu zdobí sochy významného moravského sochaře Jiřího Antonína Heinze. Tento barokní umělec zanechal v Uničově významnou stopu – je autorem hned několika soch rozmístěných po městě či vrcholové skulptury Panny Marie Immaculaty na mariánském sloupu. Na fotografiích je také jedna z prvních studií budoucího interiéru koncertní síně.

Foto: Město Uničov, Petr Růžička