Ten koncert se mi opravdu líbil. Musí se vzít v úvahu, že muzikanti byli narychlo angažováni z celé Evropy (hrálo se na dobové nástroje), takže souhra (zvláště smyčců) nemohla být úplně stoprocentní jako u České filharmonie a dalších špičkových orchestrů. Tyhle staré nástroje mají měkčí a tišší zvuk než současné a nemají tak "agresivní" nasazení každého tónu (pokud to není legato nebo glissando), takže výsledný zvuk může působit trochu rozmazaně. Ale bylo to vynikající.

Ve středu 12. května 2021 zahájilo Collegium 1704 cyklem symfonických básní Má vlast 76. ročník Pražského jara. Tento koncert letos očekávala odborná veřejnost s mimořádným zájmem. Původně plánovaná interpretace berlínských rozhlasových filharmoniků s Vladimirem Jurowskim byla z preventivních epidemických opatření zrušena a dramaturgie využila této situace s odvahou a oslovila soubor Václava Lukse, který se primárně orientuje na interpretaci skladeb 17. a 18. století. Šlo o nejistý experiment, nebo nastolení nového paradigmatu autentické interpretace skladeb druhé poloviny 19. století?

Zvláštní. Toto slovo vytane na mysli každému, kdo si pozorně prohlédne kostel stojící u křižovatky Haškovy a Olomoucké ulice v Uničově. Slohová nejednotnost spočívající ve spojení gotického presbytáře s barokní chrámovou lodí vdechuje stavbě nevšední charakter, současně však poukazuje na její pohnutou minulost. Období slávy kostela Povýšení sv. Kříže se střídala s časy úpadku, jeho znovuzrození s chátráním. Ale kdykoli do něj lidé vešli, vždy se mohli povznést nad starosti běžného života – dříve zde vedli dialog s Bohem, dnes tu potkávají múzy.

Rok 2021 začal pro příznivce hudebního umění i pro všechny špičkové muzikanty nevesele. V sobotu 2. ledna ve věku nedožitých 93 let z tohoto světa navždy odešel pan Jan Morávek – neúnavný organizátor koncertního života, znalec hudby, houslista, osobní přítel mnoha špičkových umělců a skvělý člověk nadaný nevšedním diplomatickým talentem.

„V poslední době jsem začala mít pocit, že se nám velice pomalu začíná dařit a vše se začíná obracet k lepšímu. Když tu náhle přišel velký koronáč…“

„V metru se z rozhlasu ozývá blazeovaným hlasem motto ´Společně to zvládneme´ a mně se dělá fyzicky špatně.“

„Takže ano, mohu si jít sednout do Kauflandu, ale v ten moment budu dlužit statisíce, protože přestat podnikat je velmi drahá legrace.“

Jmenuji se Viktorka a jsem uměleckou vedoucí a zakladatelkou souboru Victoria Ensemble. Jsem idealistka, megaloman, trpím workoholismem, hypersensivitou a bezmeznou láskou k hudbě. Nikdy jsem si na nic nestěžovala, zbožňuji humor a hodně nahlas se směji. V posledních měsících mě ale můj pověstný radostný řev přechází. Nevěřícně přihlížím situaci v kultuře a tomu, co se děje hudebníkům na volné noze. Připadám si zcela bezmocná a bojím se o přežití. Napíši vám alespoň pár řádek na cestu tramvají do práce, pokud nějakou máte. Trochu se rozpovídám o sobě, i když samozřejmě moc dobře vím, že zdaleka nejsem jediná, kdo teď prožívá těžké chvíle.

„Soubor Victoria Ensemble čítá osm vynikajících pěvců krásných barevných hlasů.“

„Vše velice osvěžujícím a velmi vkusným způsobem doprovázel Jan Šikl na nejrůznější nástroje bicí.“

„Provedení velmi komplikovaných děl Janequinových bylo bezchybné – zářivá intonace, překrásná rubata i dynamika.“

11. září zazněl v nádherném gotickém sále Novoměstské radnice v Praze vokální koncert francouzské a anglické hudby přelomu 16. a 17. století. Bylo uvedeno šest programních chansonů, jejichž tvůrce Clément Janequin psal na oblíbená témata té doby – Válka, Zpěv ptáků, Křiky Paříže, Zpěv skřivánka, Štěbetání žen a Lov. Tato díla, značně polyfonní, byla proložena pěti zpěvy Johna Dowlanda, které výborně kontrastovaly svou homofonní stavbou dílům francouzským. „Včelí madrigal“ Charlese Butlera doplnil program. Tento autor je pozoruhodný obzvláště svým spisem „The Feminine Monarchie“ – Ženská monarchie – který je první včelařskou příručkou z počátku 17. století, neboť byl vášnivým včelařem.

V Atriu Iva Možného na brněnské Fakultě sociálních studií to hučí jako v úle. Děti, ty nejmenší v doprovodu rodičů, teenageři i mladí dospělí obklopují dirigentku Evu Bublovou. Ve tvářích se dětem zračí radost, těm odrostlejším už i únava, ale zároveň spokojenost. Znějí slova díků, odehrává se nejeden emocemi nabitý moment, dochází na mnohá loučení. Je neděle 30. srpna 2020, těsně po 16. hodině. Před několika okamžiky dozněl bouřlivý potlesk, kterým nadšené publikum ocenilo účinkující slavnostního závěrečného koncertu již osmého ročníku Brněnských smyčcových kurzů, akce, kterou na konci srpna s podtitulem „Prázdninové rozehrávání“ pořádá Konzervatoř Brno.

Ve středu 22. července se v rámci Hudebního festivalu Znojmo uskutečnil v areálu probošství kostela sv. Hippolita ve Znojmě - Hradišti koncert houslového virtuóza Pavla Šporcla, který zahrál za doprovodu Filharmonie Hradec Králové. Úvodní slovo pronesl prezident festivalu Jiří Ludvík. Na programu bylo celkem pět samostatných ukázek.

Když se budete jmenovat Klánský, poplaten svému příjmení budete cítit za povinnost zplodit ne jednoho potomka, ale celý klan. Toto si evidentně vzal k srdci děkan pražské Hudební fakulty AMU, uznávaný klavírista profesor Ivan Klánský. A aby to nebylo od věci, stvořil si klan muzikantský. Na Setkání s hudbou v Soběslavi jsme byli svědky toho, jak Klánští hrají Dvořáka. Na stejnojmenném koncertu nejdříve pan profesor vysvětlil publiku, jak je to obtížné, když jste doma dva klavíristé, houslistka, violoncellista a pěvec s basbarytonovým hlasem. Dlouho se bránili společnému vystupování, až na to kápli: když budou vystupovat na jednom koncertě, ale po dvojicích, není to oříšek nerozlousknutelný. Na takovouto rodinu pamatoval ve svém rozmanitém díle totiž sám veliký Antonín Dvořák.

Jeden z nejstarších a nejprestižnějších hudebních festivalů v Evropě, Pražské jaro, poprvé od svého vzniku v roce 1946 prožívá zásah vyšší moci. Dlouho a složitě předem vyjednávané koncerty zahraničních orchestrů a světových sólistů se nemohou uskutečnit. Je ale sympatické, že organizátoři před pandemií nekapitulovali a rozhodli se letošní speciální ročník přesto uskutečnit v podobě živě přenášených koncertů, i když z prázdných koncertních síní v Praze a z jedné brněnské. Exkluzívní sólový recitál, v němž vystoupí kanadský houslista James Ehnes, pak bude 24. května přenášen z Floridy v USA, kde nyní žije. Přinášíme svědectví o jeho dětství a studiu. 

I když má za sebou vystoupení v těch největších koncertních sálech na světě, dokážu si představit, že “přesedlat” do O2 areny nebylo lehké rozhodnutí. Adam Plachetka, operní pěvec se světovým renomé, sám přiznal, že šlo o šílený nápad. Jistě mu všichni říkali - to zvládneš, bude to úspěch... a podobné povzbuzující formulky. Jenže bylo zároveň jasné, že nikdo - ani samotný Adam Plachetka, ani jeho nejbližší, a dokonce ani samotní diváci - nevěděl, jak celý večer proběhne, zda obvykle popová O2 arena přijme jeho basbaryton a zda obecenstvo uslyší na jeho přání zpívat “bez mantinelů”. Snad ještě nikdy jsem nešla na koncert tak napnutá, snad nikdy jsem neměla skoro až trému za vystupujícího.

Závěrečný koncert festivalu Dvořákova Praha byl opravdovým svátkem! Hrál Estonský národní orchestr, profesionální těleso těch nejvyšších kvalit. Řídil neméně slavný a neméně dobrý estonský dirigent Neeme Järvi.