„Hudebními předky skladeb Stanislava Šurina jsou liturgická zpracování renomovaného českého skladatele Petra Ebena.“

„Styl Šurinových antifon a duchovních písní se skladebně pohybuje na liturgicky osvědčené půdě moderní rozšířené modality a ebenovské kořeny nezapře.“

„Textová heterogennost sbírky umožňuje její široké bohoslužebné využití.“

Ve slovenské liturgické hudbě přibyla vítaná novinka –  druhé rozšířené vydání Antifon a duchovních písní z pera obdivuhodně neúnavného a činorodého trnavského skladatele, varhaníka, organologa a organizátora hudebního života Stanislava Šurina. Stalo se tak v rámci společné edice vydavatelství Katolické univerzity v Ružomberku Verbum a Ústavu sakrálního umění TI TF KU ve Spišském Podhradí a na Spišské Kapitule, kde Stanislav Šurin pedagogicky působí. 

Rozšířené vydání Antifon a duchovních písní Stanislava Šurina z roku 2024 obsahuje čtyřiašedesát zhudebnění antifon (například mariánské Slovo se Tělem stalo), žalmů z Římského misálu (například Pán je světlo národů), Liturgie hodin (například Nesmírný Bože v Trojici) či textů z biblické Knihy Moudrosti (Duch Páně naplňuje okruh země). Najdeme v něm žalmová přebásnění dnes už klasika slovenské poezie Janka Silana, ale třeba i novější texty Anny Amadiny, Jaroslavy Gajdošíkové Zeleiové či Tomáše Kříže a Josefa Porubčana. Dalšími inspiračními zdroji jsou Knihy proroků Daniela (Požehnej nás, Pane) či Zachariáše (Raduj se a jásej) nebo také texty ze slovenských římskokatolických křestních obřadů (Otevři náruč, svatá církev). 

Hudebními předky skladeb Stanislava Šurina jsou zde liturgická zpracování renomovaného českého skladatele a mimochodem ještě také německého rodilého mluvčího Petra Ebena. Jedno ze zhudebnění je mu přímo dedikováno in memoriam a samotný autor se ke zmíněným kořenům hlásí v úvodní ebenovské citaci. Tu i pro její určité kompoziční a interpretační nasměrování uvádíme v plném znění: „Setkání se sakrálními texty je pro mě vždy povznesením a očistou, vybočením ze všedního života s jeho vášněmi a starostmi. Je to pro mě dotek věčnosti – a kdo by po něm netoužil.„. 

Styl Šurinových antifon a duchovních písní se skladebně pohybuje na liturgicky osvědčené půdě moderní rozšířené modality a ebenovské, ale také dupréovské, heillerovské či némethovské a rajterovské (a další podobné) kořeny určitě nezapře. Skladatelskou jedinečností je však například přizpůsobení se slovenské dikci liturgického textu a melodická zpěvnost podpořená pestrým harmonickým děním. Textová heterogennost sbírky umožňuje její široké bohoslužebné využití, a to nejen římskokatolické. Skladby je však jistě možné interpretovat kromě církevně hudebních účelů i koncertně: v komorní vokální i sólové spolupráci. Grafické zpracování vydané sbírky Stanislava Šurina je na vysoké úrovni, zaujme například příjemná barva obalu. Zbývá jen přát jí co nejširší využití. Ať se mnohé čtyřiceti- až osmdesátileté mezery i u nás zaplňují.

Když píšu „obdivuhodně neúnavného,“ dovolím si k tomu vzápětí jednu osobní a jednu obecnou poznámku. Ta osobní: velmi mě těší, že můj spolužák z hodin kompozice u Stanislava Hochela a později u Víťazoslava Kubičky za našich „pionýrských“ studií církevní hudby na bratislavské Konzervatoři a VŠMU v letech 1991 až 2000 i toto bezpochyby cenné skladebné školení zúročuje vskutku plodně a prakticky. A obecná poznámka: uvozovky na slově “pionýrských” se zde nabízejí z historického důvodu, o kterém se dnes možná stále málo hovoří. První v takovém studiu v tomto prostoru jsme byli jen po totalitním odeznění zmizení nosné západní kulturní respektive jazykové přítomnosti v našich končinách jako součástí největšího exodu obyvatel v tomto prostoru za dlouhá staletí. 

Jen připomeňme: šlo o více než deset milionů německy mluvících Němců, Židů, ale i Poláků, Čechů, Slováků či Maďarů. (Na rozdíl od takových esenciálně západních oblastí jako francouzské Alsasko či italské Jižní Tyrolsko, kde nic moc nezmizelo… Soužití s podstatnou menšinou mluvící germánským jazykem zvládají i ve Finsku. Nechce se ani pomyslet, zdali předpokladem jak takovéto skutečnosti, tak i jejich geograficky paradoxní kulturní respektive ekonomické náležitosti k Západu není, v příslušnosti podobně jako třeba u Řecka to, že se tam nemluví slovanským jazykem. K obojímu není tedy zřejmě potřeba od narození mluviti jazykem západním, stačí pouze nemluvit tím východním..:-) Opačná menšinově-většinová konstelace je evidentně funkční a živá jak třeba v rakouských Korutanech, tak v německé Lužici… „Jen“ křehký občanský životní pocit, spojený zde se vznikem kamenných měst a životem v nich, visící ještě ve vzduchu, včetně velmi pozvolného oživování subtilní varhanní kultury, dává v dnešní naší trvající jazykové jednobarevnosti a faktorech s ní spojených perspektivu zdejší západní provenienci. Snad ne marnou.

I pro toto všechno možná naše někdejší další studijní kroky s autorem sbírky Antifony a písně Stanislavem Šurinem zamířily jaksi intuitivně do Vídně či Štýrského Hradce. Po výše zmíněném totalitním odeznění totiž nejen ve smyslu například poválečného zániku bratislavského Kirchenmusik-Vereinu Kumlika či Albrechta, abychom zmínili jen některé. V dřívějším a širším smyslu i v narušení kontinuity, jejíž kořeny sahají k prvnímu středoevropskému biskupství, či těm pozdějším tereziánským, kamenným městům a kostelům, psaným kronikám a samozřejmě k hudební respektive církevně hudební umělecké kultuře. Jejími známými projevy byly například zdejší bachovské, hummelovské či schmidtovské rodinné kořeny a ve vrcholné podobě působení nebo účinkování od Capricorna přes Haydna, Mozarta, Beethovena až po Schuberta či Liszta. Tomu všemu a mnohému dalšímu, proč to nepřiznat, jsme v dnešní masivně slovansky mluvící střední Evropě, jakýmsi ne vždy zdařilým a živým skanzenem. 

Možná symbolicky v západních stavbách z dob rakouské monarchie se už po desetiletí nenacházejí jen místa hudebnických studií jako dnešní bratislavská konzervatoř či VŠMU, ale i mnoho dalších uměleckých škol, a to nejen u nás. Snad toto architektonicko-hudební přemostění včetně jeho výsledků – v našem případě kvalitnějšího ztvárňování bohoslužeb i v těch Němci postavených a často opět z německých eurofondových zdrojů opravovaných historických kostelech od gotiky až například po empír – pomůže i dalšímu tak potřebnému propojování v dnešní Evropě. Snad, věřme, alespoň časem ještě mnoho i v církevně hudební sféře stihne přemostit třeba naše lepší angličtina byť i jako druhý, nemateřský jazyk.

Jen kolik let ještě bude třeba, deset, dvacet? Celý svět dnes mluví anglicky. Dokonce dnešní ruští či ukrajinští šedesátníci se už na základní škole jako cizímu jazyku věnovali angličtině, francouzštině či němčině. Věřme, že nejen ve prospěch zdejší hudební umělecké kultury to zvládneme i u nás. Zatím se podle statistik anglicky domluví zhruba 26 procent obyvatel Slovenska…

Mário Sedlár

Foto: Milan Krupčík, Facebook Katedry filozofie FF TU Trnava, Facebook Stanislava Šurina