„Zatímco samotný Jahoda byl ve svých životních peripetiích představen formou zábavnou, lehce atakující hranici parodičnosti, jeho hudba byla přednesena s úctou a respektem.“

„Jiří Bartoloměj Sturz, ‚stvořitel‘ Ignáce Jahody Chrobolského, předkládá jeho vokální a instrumentální díla s nepřeslechnutelným respektem k barokní hudbě v její monumentální působivosti, a zároveň s vědomím, že baroko nebylo jen vážné…“

„Jahodova (Sturzova) hudba vychází z baroka, ale zcela přiznaně se od barokních postupů odváží odchýlit.“

Koncert, který jsme v pátek 13. června vyslechli v libereckém kostele Nalezení svatého Kříže a v podání souboru Fragium16, mnozí s potěšením a pobavením, lze chápat jako pokračování a rozvíjení hry s fiktivním hudebním skladatelem českého baroka a jeho tvorbou, v premiéře zde zazněla kantáta České nebe Ignáce Jahody. Ale zatímco samotný Jahoda byl ve svých životních peripetiích představen formou zábavnou, lehce atakující hranici parodičnosti, jeho hudba byla přednesena s úctou a respektem.

Člověk, který se zde s fenoménem Jahoda setkal poprvé, se může jen domýšlet, zda byla kdysi na počátku jen muzikantská recese a žonglování s hudebními nápady a vtípky. Není ale vlastně důležité, co bylo prvotním impulsem, důležité je jeho rozvíjení a cesta, k níž inspiroval. V tomto koncertu tvůrce a interpreti dokázali postoupit k ucelenému tvaru typického barokního tématu – hudební poctě a oslavě českých světců a významných duchovních postav. A orientace k české tematice opravdu potěšila. 

Jiří Bartoloměj Sturz, „stvořitel“ Ignáce Jahody Chrobolského, předkládá jeho vokální a instrumentální díla s nepřeslechnutelným respektem k barokní hudbě v její monumentální působivosti, a zároveň s vědomím, že baroko nebylo jen vážné – a v hudbě už vůbec ne – i že mnohé z tehdejší živé produkce pro nás zůstává za bránou tušeného a nepoznaného, protože jednoduše nebylo písemně uchováno. Jahodova hudba (a z velké části i texty) je vykročením za tuto bránu, vychází z baroka, ale zcela přiznaně se od barokních postupů odváží odchýlit. Je to hledání, jaká by mohla být hudba českého hudebního nadšence 17. století? Nebo českého hudebního nadšence 21. století, který barokní hudbu dobře zná a ctí, ale nechce a nepotřebuje ji kopírovat?  

České nebe Ignáce Jahody je rozděleno do sedmnácti částí. Ouvertura se skládá z intrády a ritornelu, který pro orámování kantátové formy zpracovává téma závěrečné písně o sv. Václavu. Jednotlivé části jsou pak de facto samostatnými písněmi k českým patronům většinou ve velké dvojdílné písňové formě a jsou rovněž uvozeny samostatnými instrumentálními ritornely. Formou a místy k písňové formě nadstandardní virtuozitou se některé více podobají spíš barokní árii da capo. V jednom případě je oslava patrona pojata jako virtuózní a vtipný vokálně instrumentální kánon Kterak Prokop slavně čerta k pluhu pohnal v jednom případě jako instrumentální meditace, opět formou připomínající barokní ritornel – Lacrimae Scti Joannis Sarkander. 

Orchestr, který v kantátě doprovází sedm zpěváků je tvořen smyčcovým jádrem doplněným o violu da gambu a cink, které místy hrají colla parte s houslemi a violou, místy mají samostatné party. V nástrojích generálbasu je pak vyjma kontrabasu fagot, ze strunných cistra a arciloutna.

Výkon orchestru se vyznačoval soustředěností a energií, za vyzdvihnutí stojí zvláště sopránový cink Barbory Mišoňové a houslové party Štěpána Karejse a Kristýny Kalkusové. V generálbasu se znamenitě uplatnil Miloslav Študent s arciloutnou. Ze zpěváků stojí za vyzdvihnutí výkony sopranistek Lucie Preislerové a Mirjam Režné i barytonisty Hynka Granii. Krásnou barvou hlasu zaujal Aleš Bartoš, jehož však jistě čeká ještě pěvecky interpretační vývoj. Protagonista koncertu Jiří B. Sturz, který se interpretačně na českou barokní píseň vyloženě specializuje, se ve svém skladatelském projektu záměrně upozadil, ale v přednesu několika slok několika částí kantáty předvedl největší přednosti svého projevu, totiž vynikající výslovnost a vůbec mimořádnou pěveckou kulturu.

Projekt Jahoda kantátou České nebe zřetelně a zdárně postoupil na další vývojový stupeň. To, že není hotov – a přiznejme, že provedení mohlo být místy dotaženější – je však příslibem do budoucna. Cesty a cestičky barokní imaginace, pokud nemá být skladatel pouhým epigonem, jsou spletité a neprošlapané, vyžadují od interpretů odvahu, hravost a tvořivost, zároveň však pokoru vůči hudebnímu a myšlenkovému odkazu baroka nejen českého, podpořenou muzikantskou zběhlostí ve staré hudbě, jimiž soubor Fragium16 při realizaci Jahodovy (Sturzovy) tvorby dovede disponovat. 

Hana Tillmanová, muzikoložka a taneční historička

Foto: Johana z Bohnické věže