„Symfonické básně Šárka a Z českých luhů a hájů byly – coby části dechovému obsazení nejlépe konvenující – pravou ozdobou a vrcholem celého provedení.“

„Jak tenká může být hranice oddělující původní dílo od aranžmá jako svébytného tvůrčího počinu…“

„Hyblerova úprava sesadila Smetanu z piedestalu našeho národního skladatele a učinila ho hudebním světoobčanem v tom nejlepším slova smyslu.“

Stalo se mimořádně dobrým zvykem posledních let, že festival Smetanova Litomyšl přichází každoročně alespoň s jednou premiérou či jinak průlomovým počinem. K předloňským novým opusům A znovu láska… a Pochovávání světla nebo loňskému naprosto mimořádnému nastudování Schönbergových Písní z Gurre se – pro letošní rok příznačně – přidala Smetanova Má vlast v úpravě pro dechové okteto, třetí hornu, harfu, violoncello a kontrabas.

Už o přestávce sobotní premiéry, jejímž dějištěm se stala do posledního místa zaplněná Zámecká jízdárna, jsem přesvědčeně konstatoval, že reflexe tohoto koncertu se bude psát sama.

Vyšehrad, otevírající sobotní pozdní odpoledne, byl ještě na straně účinkujících poznamenán jistým sehráváním se a z něj pramenícími drobnými nepřesnostmi; snad se tak dělo i pod tíhou mimořádnosti okamžiku i vědomí samotného dějiště koncertu ležícího doslova pár kroků od Smetanova rodného bytu… Na straně posluchačů pak bylo nezbytné zcela zásadně se přeorientovat od zažitého provedení orchestrálního, ale i od doposud existujících transkripcí pro sólové nástroje, neboť aranžmá Martina Hyblera je vpravdě neobyčejné a instrumentace nezvyklá.

Vltava, třebaže v ní mnozí z posluchačů mohli výrazně postrádat charakteristickou souhru příčných fléten, však byla již počinem zcela virtuózním a její durová část vycházející z jednoho z nejznámějších českých lidových nápěvů se změnila v geniální scherzo v téměř jazzovém duchu, aby prakticky vzápětí zazvučela jakoby ozvěnou Linkových Korunovačních intrád.  

Symfonické básně Šárka a Z českých luhů a hájů, byť nutnou přestávkou oddělené, coby části dechovému obsazení nejlépe konvenující byly pravou ozdobou a vrcholem celého provedení. Jejich vyznění bylo nádherně plastické a – právě zde mohly dechy nejlépe nahradit „chybějící“ nástrojové sekce (které v těch chvílích nakonec vlastně vůbec nechyběly) – také naprosto suverénní a velmi přesvědčivé.

Tábor a Blaník jako nejdramatičtější části Smetanova díla nesly absentující trubky a perkuse o poznání obtížněji, nicméně o to více zde vynikla kreativita tvůrce premiérované úpravy v oblasti harmonie; až do té míry, že bylo příhodné zabývat se otázkou, jak tenká může být hranice oddělující původní dílo od aranžmá jako svébytného tvůrčího počinu.

Nezbytně nutná rytmika svěřená zde hlubokým smyčcům a do jisté míry i něžné, avšak zcela rezolutní harfě Kateřiny Englichové ovšem výrazně přispívala k tomu, aby celkové vyznění díla bylo naprosto kompaktní a s patřičnými dynamickými kontrasty. Měrou vrchovatou se o to zasloužil vynikajícím a vyzdviženíhodným výkonem violoncellista Lukáš Polák. Tím ovšem nechci nikterak snižovat kohokoli z dam a pánů na pódiu oceněných nakonec dlouhotrvajícími ovacemi vestoje. 

Jak jsem nechtěně zaslechl po skončení koncertu, dvě dámy rokující v uličce za mnou předvedené dílo „neurazilo ani nenadchlo“. Jsem přesvědčen, že podobný názor byl ale v publiku spíše ojedinělý. A co víc, domnívám se, že Smetana sám by byl nadšen. Páně Hyblerova úprava totiž jeho dílo představila v konturách velmi domáckých (už jen tím, kolik prostoru v ní mají klarinet s kontrabasem jako pilíře české muziky), ale zároveň – jak je teď populární říkat – sesadila Smetanu z piedestalu našeho národního skladatele a učinila ho hudebním světoobčanem v tom nejlepším slova smyslu. 

Je samozřejmě otázkou, kolik posluchačů si Má vlast v tomto obsazení najde. Nové aranžmá je však jasným důkazem, že Smetanova hudba je stále aktuální a má potenciál oslovovat lidi napříč generacemi nejen 12. května při zahájení Pražského jara…

Jaromír Kašpar

Foto: Smetanova Litomyšl / Ivan Krejza