„Praha v podstatě nedisponuje místem, kam by se podobná věc vešla.“

„Nenápadným hrdinou večera byl sbormistr Jan Pirner.“

„Není možné odročit podobná obří symfonická díla kamsi do mlhavé budoucnosti na holešovických březích v příští dekádě.“

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK zvolil pro zahájení sezóny 18. září ambiciózní program o jediném kusu: Symfonii č. 8 Gustava Mahlera, tak řečenou „Symfonii tisíců“. 309členné těleso muzikantů vedl šéfdirigent Pražských symfoniků Tomáš Brauner, zpívala osmice sólistů.

Ať už je na dalších řádcích napsáno cokoliv, je potřeba začít poděkováním. Pražskému divákovi se věru nestává běžně, aby mohl referovat, že „pro množství harf neviděl, kdo sedí na šesté horně“. Již při čtení programu upoutalo, že prostý počet jmen, který u pěveckých sólistů běžně stačí na pokrytí i vcelku rozměrných kusů vokálně-instrumentální literatury, je zde vyhrazen pouze jménům sbormistrů zúčastněných těles. To s sebou automaticky přineslo hlavní, přirozený a předem jasný problém: Praha v podstatě nedisponuje místem, kam by se podobná věc vešla – jak z akustického hlediska, tak „měřítkem kustodovým“ v počtu židlí. Divák si mohl vychutnat až divadelní pocit vtažení do symfonie. Dojem, že je tak nějak více při tom, jakkoli tento se tento pocit bral hlavně z jisté prostorové stísněnosti.

Rozhodnutí FOK provést symfonii na domácí půdě ve Smetanově síni Obecního domu bylo smělé, ale rizikové. Například dětské sbory byly umístěny akusticky zcela nevhodně nad řadou bočních lóží prvního patra se zpěváky otočenými k pódiu, nikoli k publiku. Jenže není těžké se dovtípit, že jinam se zkrátka nevešly. Nenápadným hrdinou večera byl sbormistr Jan Pirner, který svědomitě hrál úlohu prodloužené ruky Tomáše Braunera a dětské sbory řídil. Jeho pozice s sebou nesla značné nebezpečí povahy zcela jiné než umělecké. Stál u zábradlí prvního patra, které mu ovšem sahalo zhruba do takové výšky, kde by konzervativní společenský manuál doporučoval horní lem pánských ponožek. Jeho přebírání nástupů bylo precizní. Poněkud problematičtější bylo udržení delších ploch. Těžko se ovšem divit, když k sobě Pirner a Brauner stáli prakticky zády. Časové zpoždění zvuku mezi dirigentským pultem a balkónem je hrubým odhadem někde kolem hodnoty udávané pro fyziologický limit sluchu stran nejrychlejší možné reakce na souhru. Tento hendikep je sice často možné dobře kompenzovat znalostí skladby a muzikantským citem, ale zrovna Mahlerova Osmá v tomto smyslu nepředstavuje právě jednoduchou výzvu.

Provozovací těleso vůbec jako celek reagovalo na snahy Tomáše Braunera sice ochotně, ale natolik těžkopádně, že jemnější kresba frází byla z nemalé části stírána. Více očí na taktovce by bylo potřeba hlavně ze strany velkého smíšeného sboru. Předešlou poznámku o tom, že sám sluch už nestačí by zde šlo zopakovat. Tentokrát ovšem nebyl na vině nedostatek výhledu. Stejně tak jistá rytmická rozvolněnost sólistů, která by například Mahlerovy písně mohla zdobit, v takto velkém ansámblu hraničila s problémem. Úkaz stěží překvapivý, že čím méně hráčů, tím přesněji se hrálo, se projevil zejména začátkem druhé věty, kdy si mohly rozhárané duše poněkud odpočinout a primátor ve své lóži našel klid na to, aby si ve světlech jevištních reflektorů v klidu přečetl program.

Velmi pochvalnou zmínku si zaslouží výkon velké žesťové sekce. Při množství hráčů a povaze mahlerovských partů by nebylo těžké udělat z večera koncert pro plechový ansámbl s přizvukováním několika stovek hrdel a prakticky němou asistencí kohokoli dalšího. Žesťaři po této možnosti nesáhli a své úlohy se zhostili kolegiálně, muzikálně a přitom s leskem a bravurou.

Z předchozích odstavců nutně vyplývá otázka, zda zařazení Mahlerovy Osmé nebyla ze strany FOK dramaturgická chyba. Spíše ne. Není možné odročit podobná obří symfonická díla kamsi do mlhavé budoucnosti na holešovických březích v příští dekádě. Zároveň ale večer ukázal, proč se s nimi pragmaticky nemůžeme potkávat příliš často.

Viktor Hruška

Foto: FOK / Petr Dyrc