„Režisérka inscenace Lisaboa Houbrechts uplatnila vlastní představu a děj v některých případech nekorespondoval s tím, jak ho zamýšleli Strauss s Hofmannsthalem.“

„Hudební nastudování dirigenta Modesta Pitrenase si zaslouží obrovské uznání a obdiv, stejně tak jako virtuózní výkon orchestru.“

„Ačkoliv Eliška Weissová v této roli v St. Gallenu teprve v květnu debutovala, už teď lze s jistotou prohlásit, že nemá v této roli sobě rovných.“

Česká dramatická sopranistka Eliška Weissová ztvárnila náročnou titulní roli v opeře Elektra Richarda Strausse. Stalo se tak ve švýcarském St. Gallen v režijním pojetí Lisaboy Houbrechts a hudebním nastudování Modesta Pitrenase. Inscenaci, na jejímž úspěchu má lví podíl právě tuzemská pěvkyně, pro portál KlasikaPlus.cz zachytil jeho čtenář Theodor Šimáček.

Ačkoliv bychom významného německého, převážně operního skladatele a rovněž vynikajícího dirigenta Richarda Strausse (1864–1949) mohli zahrnout mezi největší osobnosti a tvůrce klasické hudby a konkrétně operního žánru, nejsou jeho díla na domácích divadelních scénách bohužel příliš často uváděná. Zejména v západní Evropě (a potažmo USA, ale i jinde ve světě) má ale zařazování jeho operních opusů do repertoáru operních scén bohatou tradici. 

Nejinak je tomu v případě Švýcarska. V menším divadle ve městě St. Gallen se rozhodli zinscenovat jeden z autorových nejnáročnějších titulů, a sice Elektru. Toto dílo je náročné jak co se týče hudebního nastudování, nároků na pěvce i orchestr, tak i posluchačsky pro diváka. Jednoaktová opera na libreto Huga von Hofmannsthala, trvající zpravidla hodinu a padesát minut, pojednává o dceři mykénského krále Agamemnóna a jeho manželky, královny Klytaimnéstry, která svého muže za pomoci svého milence Aigistha zavraždí Agamemnóna, díky čemuž se stane symbolem zrádné ženy v řecké mytologii. Elektra touží svého otce pomstít a právě v den, kdy je tato její touha nejsilnější, se jí v přestrojení zjeví bratr Orestés, aby sám vykonal pomstu na své matce a jejím milenci.

Režisérka této inscenace Lisaboa Houbrechts však uplatnila vlastní představu a děj tedy v některých případech nekorespondoval s původní antickou tragédií, jejíž autorem je Sofoklés, a tedy ani s dějem, jak ho zamýšleli Strauss s Hofmannsthalem. V podání režisérky se pomsty chopí samotná Elektra (jako by její part nebyl už sám o sobě dost náročný) a Orest jako kdyby se jí zjevil pouze ve vlastním nitru. Kromě toho proběhlo na scéně ještě pár rušivých elementů, zejména když se na přední scéně vyskytovaly služebné v době, kdy nemají psány pěvecké party a má se jednat o intimní dialog mezi Elektrou a Chrysóthemis či později Klytaimnéstrou a Elektrou. Ty byly hereckou akcí pěti služebných zastíněny a zakryty, divák tedy nemohl věnovat dostatečnou pozornost výrazu obou účastnic dialogu. 

Hudební nastudování dirigenta Modesta Pitrenase si zaslouží obrovské uznání a obdiv, stejně tak jako virtuózní výkon orchestru, který odpovídal špičkovému hudebnímu tělesu. Za zmínku stojí, že byla opera provedena ve zdařilé orchestrální úpravě Richarda Dünsera.

Jako první se předvedl kvintet služebných, které ztvárnily Christina Blaschke, Jennifer Panara, Mack Wolz, Anna Mahon a Kali Hardwick – tyto party jsou psány od nejnižšího po nejvyšší ženský hlas a s výjimkou Čtvrté služebné podaly pěvkyně technicky i výrazově velmi solidní výkony. Po nějaké době se k nim přidala Dohlížečka Katrine Deleuran, ani ta nebyla zklamáním. 

Role Ägistha (Aigistha) se zhostil tenorista Riccardo Botta, který ve svém krátkém, ovšem velice exponovaném výstupu zaujal výrazem, herectvím i pevnými a jistými, průraznými vysokými tóny. O dost větší prostor má v opeře postava Oresta, kterého ztvárnil Kristján Jóhannesson. Do karet mu hrála výška jeho postavy i celkově vzhledová impozantnost, pěvecký výkon už tolik nenadchl, ani technicky nebyl příliš přesvědčivý.

To se v žádném případě nedá říct o Arianě Lucas, představitelce Klytaimnéstry, která i přes ohlášenou indispozici podala velmi kvalitní výkon, barevná a příjemná byla zejména její střední poloha, výborný byl herecký výkon i výslovnost pěvkyně. Vizáží i výrazem navíc skutečně připomínala matku své dcery, což byla vítaná výhoda. Patří jí obdiv, jak se partu i přes zdravotní komplikace zhostila a jak dokázala vystavět v dlouhém, exponovaném a chvílemi i vypjatém pětadvacetiminutovém výstupu napětí.

V roli druhé královniny dcery Chrysothemis předvedla Sylvia D’Eramo svůj krásný soprán s jistou vysokou polohou, dovedla všechny své výstupy utáhnout i přes lyrický a na tento part poněkud křehčí a světlejší hlas, který ovšem dovedl v pravé chvíle „zaburácet“. Jako Chrysothemis působila mladě, svěže a radostně. 

Zlatým hřebem večera a po všech stránkách jednoznačně nejkvalitnějším výkonem bylo ztvárnění titulní postavy v podání české dramatické sopranistky Elišky Weissové. Její Elektra byla výbušná, osamělá, nešťastná a vášnivá. Tuto náročnou roli nejen skvěle do posledního detailu nastudovala, ale rovněž výborně zahrála a zazpívala, se všemi dynamickými nuancemi, četnými poznámkami, které autor do partitury zahrnul, a extrémně vypjatými pasážemi, které zvládla s přehledem. Hlasová výdrž této pozoruhodné pěvkyně nezná hranic, podobně jako její výrazové a herecké možnosti. Ačkoliv v této roli v St. Gallenu teprve v květnu debutovala, už teď lze s jistotou prohlásit, že nemá v této roli sobě rovných. Všechny pěvkyně podobných kvalit už nežijí nebo tuto roli nezpívají a ty, které tuto roli stále zachovávají ve svém repertoáru, zpívaly ve svých nejlepších letech často odlišný obor, takže jim Elektra není „šitá na tělo“ natolik, jako je tomu u Elišky Weissové. Doufám, že se v budoucnu naskytne více možností slyšet toto geniálně napsané dílo právě s touto titulní představitelkou, jelikož jde o obdivuhodný počin a obrovský zážitek. 

Theodor Šimáček

Foto/zdroj: Edyta Dufaj