I když má za sebou vystoupení v těch největších koncertních sálech na světě, dokážu si představit, že “přesedlat” do O2 areny nebylo lehké rozhodnutí. Adam Plachetka, operní pěvec se světovým renomé, sám přiznal, že šlo o šílený nápad. Jistě mu všichni říkali – to zvládneš, bude to úspěch… a podobné povzbuzující formulky. Jenže bylo zároveň jasné, že nikdo – ani samotný Adam Plachetka, ani jeho nejbližší, a dokonce ani samotní diváci – nevěděl, jak celý večer proběhne, zda obvykle popová O2 arena přijme jeho basbaryton a zda obecenstvo uslyší na jeho přání zpívat “bez mantinelů”. Snad ještě nikdy jsem nešla na koncert tak napnutá, snad nikdy jsem neměla skoro až trému za vystupujícího.

Obava první – zvuk. Operní pěvec, co zpívá na mikrofon – divné? Nebylo to ani trochu divné, nebylo to nepřirozené, nerušilo to. Orchestr – ten neměl chybu.

Obava druhá – repertoár. Nebude se příliš snažit o pop? Nebude skladby upravovat do “O2 stylu”? Nic takového se naštěstí nestalo. Výběr skladeb byl velice vkusný a jak se sluší a patří ke koncertu takového typu, zaznělo i pár “hitovek”. Troufám si přitom tvrdit, že přehodit se z Dona Giovanniho do Bídníků a pak třeba zase do Carmen není zcela jednoduché. Zatímco v opeře žijete s postavou od začátku do konce, zde vytrhnete tu jeden kus jejího osudu, tu jiný. A přitom nesmíte zapomenout, že stále předáváte stejnou radost či smutek či napětí jako právě v tom daném okamžiku v té konkrétní hře. Vtáhnout posluchače do děje se ale v tomto případě rozhodně podařilo beze zbytku.

Obava třetí – hosté. Před samotným koncertem jich Adam Plachetka pár odtajnil, některé si naopak nechal jako překvapení. A oni to vlastně nakonec nebyli až tak hosté. Hlavní hvězda večera nechala totiž každému i sólo prostor, a tak si díky Adamu Plachetkovi teď každý z nich může říct: “Tleskala mi plná O2 arena.” Milé a velice pokorné gesto. Snad jen jeden host se trochu vymykal. Nevím, jestli to byl záměr, ale každopádně se povedlo odlišit, kteří “rádioví” zpěváci jsou opravdoví umělci a kteří by měli koncertovat, jen když je hezky.

Obava čtvrtá – scéna. Jméno Caban je zárukou kvality a skoro by se k tomu už nic nemuselo dodávat. Přesto si dovolím jednu výhradu. Tanečníci v pozadí byli pro mě rušivým elementem. Zpěv, orchestr i živé obrazy na stěně – to vše k sobě pasovalo. Sem tam noha a ruka, která se vynořila tu zpoza houslí, tu zpoza harfy však tento celek narušovala. Možná z míst na tribuně to působilo jinak.

Obava pátá – provázení večerem. Znáte to – přijede zahraniční zpěvák, po druhé písničce, aby se neřeklo, zakřičí “I love you, Prague!” a vy mu až tak moc nevěříte, že fakt ví, kde ten večer vystupuje, a spíš tušíte, že se možná jen pár minut předtím zeptal někoho v zákulisí: “Kde že to dnes večer vlastně hrajeme?” No, nutno uznat, že i pro Adama Plachetku je přirozenějším projevem zpěv. Vyřešil to ale šalamounsky a skvěle. Leoš Mareš totiž je moderátor, co umí uvolnit atmosféru a přitom také ví, kde končí jeho mantinely a že to tentokrát není jeho show.

Co říct závěrem? Adamu Plachetkovi se podařilo zbořit mantinely a ten potlesk plné O2 areny ve stoje si fakt zasloužil. Dovolila bych si však jednu trochu nekompromisní radu – ať už se to neopakuje! Toto není show, se kterou by se mělo jet turné. Toto byl a je jedinečný zážitek, který se povedl právě díky své unikátnosti (a kdo teď litujete, že jste nebyli, litujete oprávněně ?).

Barbora Peterová
17.1.2020

…………………..

ReflexiPlus tohoto koncertu psal pro KlasikuPlus Petr Veber – najdete ji ZDE.

Rubrika ČtenářiPlus je určena pro naše čtenáře a příznivce, kteří sice nejsou profesionálními publicisty, ale mají chuť reagovat na události v klasické hudbě. Vaše texty posílejte je na mail: WEB@KLASIKAPLUS.CZ
Podmínkou je seriózní a slušný obsah a ideálně forma reflexe, reportáže nebo úvahy. Uveřejňovat budeme pouze podepsané příspěvky. Těšíme se na vaše postřehy a zážitky!

Foto: Lukáš Procházka / Bestsport, Veronika Paroulková