„Sólista dokázal tento jev předat naprosto znamenitě.“

„Interpret navzdory složitosti díla dokázal formou provést srozumitelně, což je z hlediska interpretačního uchopení a vyznění často nesnadné.“

„Šavlový tanec je známý zejména v orchestrální verzi. Na koncertě zazněla transkripce klavíristy a dirigenta Alana Bushe, ale neméně znamenitá.“

Klavírní recitál Karla Košárka zanechal v Redutě Moravské filharmonie Olomouc atmosféru virtuozity i prosté obyčejnosti, kterou dodaly fragmenty lidových nápěvků. Publiku se dostalo možnosti nahlédnout do období romantismu zastoupeného Bedřichem Smetanou a Franzem Listzem, také však poznalo hudbu dvacátého století, která nabyla značné variability. Sólista završil koncert brilantním provedením světoznámého Šavlového tance a po velmi dlouhém potlesku se rozloučil přídavkem s prvky jazzu a posluchače nechal odejít s pocitem lehkosti. 

Vynikající klavírista Karel Košárek vystupuje na mezinárodních pódiích s uznávanými symfonickými orchestry, komorními uskupeními i významnými pěvci a spolupracuje s nahrávacími společnostmi Supraphon, Hyperion, Etcetera a Naxos. Je zaměřen hlavně na soudobou hudbu. A zejména v tomto duchu se jeho olomoucký recitál 13. května odehrál. 

Poetická polka op. 7 č. 2 g moll je koncertní idealizací českého společenského tance. Bedřich Smetana ji zkomponoval v roce 1855 společně se dvěma dalšími poetickými polkami. V mládí toužil stát se klavírním virtuosem, avšak mnohé nesnáze mu tuto profesní dráhu nakonec neumožnily. Polka nesoucí se sálem Reduty s malebností jako první uvedené dílo v podání Karla Košárka hned ohromila svou výjimečností. Fantazie na české národní písně, jakožto volnější hudební forma, se vyjadřovala zvukomalebností, hra vyznívala jako kolorovaná… V průběhu pasážových úseků velkého dynamického rozsahu zaznívají nápěvy lidových písní. Sólista zprostředkoval skladbě neobyčejnou lehkost. Místy jako by se dílo výrazem podobalo Slovanským tancům Antonína Dvořáka. 

Kompoziční styl Vítězslava Nováka, který studoval u Dvořáka, vycházel z  romantických vzorů, jež obdivoval. Například Johannesa Brahmse…  Můj máj op. 20 nesl původně název Moravské eklogy, jejichž čtyři části byly hudbou programní. První věta Andante semplice se vyznačuje častými proměnami tónorodu a zakončena byla měkkým diatonickým souzvukem. Sólista dokázal tento jev předat naprosto znamenitě. Někdy se zdálo, jako kdyby u klavíru až tančil. Téměř celou druhou větou prostupoval motiv, který gradačně nabýval na své bohatosti, přičemž v základu zůstává stejný. Molto tranquillo, jak již název napovídá, nese chmurnou náladu a melancholii, přičemž v původní verzi kompozice tato část ztvárňovala tichý les – posuďte sami… Romantismus odkazuje nejen na přírodu, ale v literatuře bychom shledali i motivy nešťastné lásky. A přesně o tom pojednává třetí věta, jejíž melodie byla vedena v triolách za doprovodu rozkladu akordů temnějších barev, ale nikoli provedena s hrubostí. Poslední věta Allegro virtuoso doslova vytrhla posluchače ze zvukomalebného prostoru do energického světa, do kterého proniká jas a hravost. Zde skladatel odkazuje zejména na lidovou tradici a tance s ní spojené.

Film v miniatuře  Bohuslava Martinů reprezentuje jak jeho rodnou Poličku, tak Francii, kde po léta žil. Skladba vyznívá lehce impresionisticky, ale mísí se v ní příznačné prvky hudby dvacátého století – disonance. V posluchači mohou vyvolávat napětí, nicméně po rozvodu do konsonantních, tedy libozvučných akordů navodí spíše uvolnění. Avšak v Miniaturách rozváděny nebyly. Ba naopak, nabyly výrazově ostřejšího charakteru. Kompozice se skládá ze tří novodobých tanců – Tango, Valse a Carlion. 

Tři české tance Bohuslava Martinů – to jsou Obkročák, Dupák a Polka. Pojetí, značně prokomponované a koncertní, v sobě skrývá prvky lidovosti. Možná, že by posluchač neznalý českých tanců jejich zaznění nerozpoznal. Nicméně interpret ho navzdory složitosti díla dokázal formou provést srozumitelně, což je z hlediska interpretačního uchopení a vyznění často nesnadné.

Doménou Franze Liszta byla nebývale ovládaná klavírní technika. A přesně to ukázal i Karel Košárek. Nejenže disponuje výbornou technickou zdatností, ale i svým hudebním výrazem dokáže ohromit posluchače a předat obsah díla. Petrarcovy sonety č. 104 a 123 zachycují lásku trýznivou a idealizovanou k hlavní postavě Lauře.

V úvodu zazněly zmenšené septakordy mollového charakteru doplňované italskou hudbou. V měkkých terciích je zpracována melodická linka za doprovodu harmonie v podobě rozložených akordů, dodávající jasným tónům temnější ráz. V sonetu č. 123 bychom si mohli představit promluvu směřující k Lauře. Dialog proplétaly pasáže rozložených akordů a navracející se téma bylo mnohokrát kolorovaně zpracované. Závěr sonetů zakončily septakordy zarmouceného ladění a souzvuk symbolizující přijetí.

Fridrich Gulda propojil klasickou hudbu s jazzovou a na to odkazuje Allegro, dolce z cyklu Play Piano Play. Posluchači byli zaujati výraznou expresivitou a tanečním rytmem za doprovodu ostinát a opětovaného návratu k tématu.  Preludium a fuga dominuje rytmickou stránkou, která jako by posluchače nabádala k tanci. Zaznamenáváme zde zřetelný jazzový proud prolínající se s hudbou klasickou, na kterou odkazují jednotlivé hudební formy uvedené v názvu. Toto originální stylové uchopení dovoluje posluchači proniknout do dvou kontrastních světů a je značně obohacující.

George Gershwin je rovněž  představitelem syntézy jazzu a klasické hudby. Proslavil se svou Rapsodií v modrém pro orchestr a klavír. Na olomouckém koncertě byl připomenut jeho odkaz skladbou Shall We Dance. Už jen z názvu můžeme předpokládat jistou odlehčenost. A protože se v jazzu uplatňují odlišná harmonická pravidla a rytmický ráz nežli v hudbě klasické, měli jsme možnost slyšet mnoho disonancí, ale nikoliv ostře provedených, jako tomu bývá například u Igora Stravinského v jeho Svěcení Jara. Naopak – citlivě a měkce zahraných.

Novellette in Fourths – touto skladbou prostupuje opakovaná motivicko-tematická práce a odlehčená, hravá atmosféra, která připomíná prostředí kabaretu či tanečního parketu. A opravdu – večer provázený Karlem Košárkem tuto představu naplňoval.

Šavlový tanec z baletu Gajané z pera Arama Chačaturjana je známý zejména ve své orchestrální verzi. Na koncertě zazněla transkripce klavíristy a dirigenta Alana Bushe, ale neméně znamenitá. Možná právě proto, že je méně známá, nabyla ještě brilantnějšího vyznění, nežli v provedení orchestrálním. 

Koncert byl zakončen jazzovým přídavkem a z reakcí publika lze předpokládat, že tak skvělý umělec bude na pódium Moravské filharmonie Olomouc opětovně pozván.

Štěpánka Jedruchová

Foto: Filip Jančo / MfO