„Výsledek se na koncertě Václava Lukse dotýká dokonalosti a násobí prožitek z chvil, v nichž působí i užaslé ticho po doznění Bachovy hudby.“

„Možnosti se zdají být v písních o lásce a bojích u Joela Frederiksena téměř nekonečné.“

„Neslavnější varhanní skladbu všech dob hraje Christian Schmitt bez patosu, se zvláštní lehkostí.“

Ve druhé polovině uplynulého týdne jsme se konečně dočkali výrazněji letních teplot, které v Litomyšli přímo vybízejí k návštěvě některého z tamních chrámů. A pokud se dá taková návštěva spojit s koncertem, máme zde stav takřka ideální.  

Ale popořádku. Čtvrteční podvečer v piaristickém chrámu Nalezení sv. Kříže patří vokální polyfonii Jana Dismase Zelenky a Johanna Sebastiana Bacha. A provedení jejich děl je svěřeno těm nejpovolanějším z nejpovolanějších. Collegium Vocale 1704 patří dlouhodobě k interpretační špičce ve svém oboru a této pověsti určitě zcela dostojí i v Litomyšli. 

V okamžiku, kdy dirigent Václav Luks vystoupí na pódium a adresuje nesmělou úklonu směrem k auditoriu, jeho svět jako by se zredukoval jen na zpěváky a hudebníky před ním a na hudbu samotnou. Vypadá zcela pohroužen do vlastních myšlenek nad partiturou, zároveň je však ve velmi intenzivní komunikaci s ansámblem i každým jeho jednotlivým členem osobně. 

Celkový dojem je ohromující. Zelenkova Statio quadruplex pro Processione Theophorica ZWV 158 i Responsoria pro hebdomada sancta ZWV 55 proložená Bachovým motetem Komm, Jesu, komm BWV 229 znějí s decentním doprovodem varhanního pozitivu, kontrabasu a violoncella naprosto skvostně, vrcholem večera je ovšem Bachovo moteto Jesu, meine Freude BWV 227. Václav Luks udává poměrně vysoké tempo, avšak právě v něm překvapivě vynikne (i díky výborné výslovnosti německého textu) nejeden důraz; provedení nabývá neobyčejné intenzity a naléhavosti a dává tak přítomným prožít koncert tentokrát nejen hudebně, ale i duchovně, a to opravdu do hloubky. Výsledek se dotýká dokonalosti a násobí prožitek z oněch chvil, v nichž na člověka působí i to užaslé ticho trvající ještě chvíli poté, co se vzduch pod klenbou piaristického chrámu dochvěje ozvěnou posledního tónu… Letošní Smetanova Litomyšl má za sebou další z nezapomenutelných večerů.

Druhý z litomyšlských chrámů, novogotický kapitulní kostel Povýšení sv. Kříže, je na prahu sobotní noci dějištěm neobyčejného nokturna zpěváka a loutnisty Joela Frederiksena. Koncert byl pořadateli zařazen mezi komorní pořady, komorní je však pouze atmosférou – klidnou, téměř posvátně tichou. Ne tak počtem posluchačů, těch dorazilo za nevšedním zážitkem opravdu hodně…  A společně s americkým protagonistou za doprovodu loutny a arciloutny obrazně putují z renesanční Anglie přes Francii do raně barokní Itálie. A je to pouť, na které se člověku tají dech a klade si otázku, kde leží hranice možností – jak hluboko položený tón je možné ještě zaintonovat – protože ty možnosti se zdají být v písních o lásce a bojích u Joela Frederiksena téměř nekonečné… 

Když pak v závěru koncertu zvolna kráčíme za zpívajícím umělcem uličkou mezi lavicemi a následně spolu s ním vycházíme z kostela, připadáme si tak trochu jako na vlastní svatbě… Po několika málo desítkách metrů staneme v těsném prostoru mezi chrámem a Augustovou tiskárnou a jsme svědky zrcadlení zažitého renesančního obrazu kavalíra recitujícího pod balkónem za doprovodu loutny verše své vyvolené dámě. Tady je tomu naopak – z improvizovaného balkónu, v němž se snoubí romantičnost náladového osvětlení se syrovostí otlučeného zdiva, dvou ocelových žebříků a lešenářských plošin, přednáší své hudební poselství Joel Frederiksen vděčnému publiku, které jeho um ocení dlouhotrvajícím potleskem a pak se tak trochu jako ve snách rozchází do romantických uliček noční Litomyšle… 

Nedělní odpoledne nás vrací na koncert do piaristického chrámu. Jak na úvod poznamená dramaturg a umělecký ředitel festivalu Marek Šulc: Kam také jinam – v neděli?!  Začíná se podobat svému předchůdci Vojtěchu Stříteskému… Ano, festival má možná nové ambice, ale tahle kontinuita mu sluší. 

Posluchači jsou účastni okamžiku vpravdě výjimečného – tato chvíle je vlastně inauguračním koncertem pro zdejší rekonstruované varhany. A Christian Schmitt ukazuje, proč je tolik oceňovaným a vyhledávaným mistrem královského nástroje. 

Hned na Sonátě č. 3 A dur op. 65 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho představuje úžasnou barevnost rejstříků nástroje z dílny kutnohorského varhanáře Jana Jozefyho. Téměř něžně a v Alliprandiho chrámu nanejvýš patřičně zní v jeho podání Pachelbelova Ciacona f moll. Mezi dvě barokní skladby vklíněná skladba soudobá – Trivium estonského skladatele Arvo Pärta – vyznívá naprosto přirozeně a vytváří úchvatné propojení mezi meditativností Pachelbelovy Ciacony a monumentalitou Bachovy Toccaty a fugy d moll BWV 565. Ta je sportovní terminologií řečeno málem povinným prvkem varhanních koncertů. Vděčným posluchačsky (neboť jde o melodii známou i těm méně poučeným), ale i interpretačně (protože řada varhaníků ji využívá k tomu, aby na ní předvedli opravdu všechny možnosti toho kterého nástroje). Pojetí Christiana Schmitta je však diametrálně odlišné, ba nemůže snad být takovým snahám vzdálenější. Neslavnější varhanní skladbu všech dob hraje bez patosu, se zvláštní – lze-li to tak nazvat – lehkostí, a místo aby posluchače zaplavil příbojem tónů, dává jim dílo do nejmenšího detailu opravdu naplno prožít. 

Ve druhé části koncertu se Schmitt svým varhanním doprovodem (už na jiný nástroj) připojuje k Českému filharmonickému sboru Brno k provedení výběru z Duchovních motet rakouského skladatele Antona Brucknera. V programu jich zazní celkem osm: Afferentur regi, Ave Maria, Pange lingua, Locus iste, Tota pulchra es Maria, Os justi, Christus factus est a Ecce sacerdos magnus. 

Český filharmonický sbor se na litomyšlský festival vrací pravidelně a sledovat ho je vždy mimořádně obohacující. Také sbormistr Petr Fiala působí stále stejně – skromně, nenápadně, ale zároveň velmi důsledně. V neděli odpoledne právě s těmito atributy přivádí svůj sbor k výkonu, který přináší posluchačům nejen velmi intenzivní hudební zážitek, ale i chvíle niterného rozjímání.

A to je nesmírně dobře. Protože k festivalu, který nabízí svým návštěvníkům nejen excelentní interpretační výkony, ale také je svým způsobem kultivuje, neoddiskutovatelně patří obojí…

Jaromír Kašpar

Foto/zdroj: Ivan Krejza / Smetanova Litomyšl