„Jeho styl dirigování je pro mne jedinečný a nezaměnitelný. Neustále v extrémně plynulém, nezastavitelném pohybu.“

„U milovníků díla poličského génia vyvolala skladba blažený úsměv na rtech.“

„Vychutnat si plejádu jasnozřivých myšlenek, v nichž Král David balancuje na hranách časů i stylů.“

Pokud mne paměť neklame, myslím, že biblického obrazu spojeného s vínem na svatbě v Káni Galilejské jsem v souvislosti se Smetanovou Litomyšlí už někdy použil. Ovšem jako příměr pro to, že se zde až do pozdních festivalových dnů, ba i na samotný závěr, posluchačům nabízí jen to nejlepší. Nemám nejmenších pochyb, že festival se stejnou cestou bude ubírat i tentokrát, nicméně dramaturgie 67. ročníku podává ve shodě s výrokem správce hostiny z Janova evangelia to nejlepší od samého začátku. 

Výrok o tom nejlepším od samého začátku Smetanovy Litomyšle platí, ať už mám na mysli zahajovací koncert s Českou filharmonií a Vilde Frang, případně jeho neméně kvalitní veřejnou generálku, nebo jeden ze stěžejních pořadů – Honeggerova Krále Davida, založeného také na biblickém tématu, v tomto případě ovšem starozákonním.

Úvod nedělního večera – co do délky jednotlivých částí značně asymetrického – obstarává Sinfonietta La Jolla A dur poličského rodáka Bohuslava Martinů. A v horkém letním večeru to je zážitek vpravdě mimořádný. Že Lukáš Vasilek jako sbormistr hudbu Martinů prostě umí, je všeobecně známá věc; ostatně o tom se v nedávné minulosti mohlo přesvědčit právě i litomyšlské publikum. 

Jeho styl dirigování je pro mne jedinečný a nezaměnitelný, možná popsatelný jako syntéza dvou výrazů: Perpetuum mobile a slow motion. V tom nejlepším slova smyslu, samozřejmě. Přeloženo: Neustále v extrémně plynulém, nezastavitelném pohybu. Pohybu plném širokých, otevřených gest – dokonale funkčních. 

Když ovšem tentokrát stojí ve SmetaNOVÉM sále před Prague Philharmonia jako dirigent, zdá se, že tento svůj um posunuje limitně blízko hranici představitelného. Pochopitelně za maximálního přispění celého ansámblu a vynikajícího Stanislava Gallina. Klavír sice v této skladbě nemá roli sólového nástroje, nicméně v jeho podání přestavuje přesně onen důležitý, barevně odlišný element plně integrovaný do orchestrální struktury, který Martinů zjevně zamýšlel, když v rukopise neuvedl „Sinfonietta La Jolla pro klavír a komorní orchestr“, nýbrž pouze „for chamber orchestra“. Nelze ovšem opomenout ani křišťálově čistou trubku a v důvěrně známých intervalech znějící smyčce vyvolávající u milovníků díla poličského génia blažený úsměv na rtech. Autorův osobní podpis je zde doslova vetkán do partitury skladby, takže ta – byť vznikla za Atlantikem – zní velmi intenzivně hudbou Martinů rodného kraje. A v Litomyšli, která od toho kraje není příliš vzdálena, bere za srdce a zásluhou interpretů na pódiu bere i dech a zanechává auditorium v němém úžasu. 

Libreto Honeggerova Krále Davida jako ústředního díla večera může člověka znalého První knihy Samuelovy dráždit drobnými faktickými i chronologickými odchylkami od biblického textu. Ne nepodstatnými; v zájmu hudby je však třeba být nad tyto věci povznesen. Jen tak si lze skutečně vychutnat plejádu jasnozřivých myšlenek, v nichž dílo balancuje na hranách časů i stylů, dokonalá harmonie je střídána disonancí a předvídatelné překvapivým, ba i šokujícím. Svou kvalitu z první části koncertu potvrzují smyčce, vyloženě však excelují dechy a bicí. Na samostatnou kapitolu by potom mohl vydat Pražský filharmonický sbor. Práce s dynamikou je zcela mimořádná, zaslouží-li však něco skutečnou poklonu, pak je to artikulace. Rozpoznávat jednotlivá slova v přívalu, o který se stará přibližně sedmdesát zpěváků, to není zdaleka samozřejmost. 

A co říci k sólistům? Kateřina Kněžíková potvrzuje svůj tradičně vysoký standard a v souznění se sborem – včetně závěrečného výstupu, kdy zpívá na arkádách, je vynikající. Helen Charlston v altovém partu ovšem naprosto exceluje. A obě dámy společně tak trochu zastíní tenoristu Dovleta Nurgeldiyeva, což může vyznít trochu nespravedlivě, je tedy třeba vzít v potaz, že jeho partu přisoudil autor příspěvek v kontextu díla téměř epizodický. Podobně je tomu s úlohou recitátorky. Anna John Schmidtmajerová na sebe ovšem jako věštkyně z Endóru právem upoutá veškerou pozornost. Zřejmě nejdramatičtější okamžik večera, v němž se dokonale vžije do své role, je takřka hrůzně strhující. Vladimír Polívka v roli vypravěče vystřídá zářné momenty s těmi méně výraznými. Občas se přeřekne, v některých momentech text ne zcela logicky frázuje. Ani jeho projevu však nechybí zaujetí, procítěnost a v odpovídajících pasážích i potřebná dramatičnost. Celkové vyznění provedeného díla je tak hodno těch nejvyšších superlativů a dlouhotrvající ovace nadšeného publika jsou toho jasným důkazem.

Nepočítáme-li Velkou zkoušku a páteční Generálku, letošní Smetanova Litomyšl napsala do svého deníku teprve druhý den a „dobrým vínem“ tedy zatím rozhodně nešetří. A pohled do programu pro nacházející dny je jasným příslibem, že si ho návštěvníci festivalu budou moci plnými doušky vychutnávat i nadále. 

Jaromír Kašpar

Foto: Ivan Malý / Smetanova Litomyšl