„V poslední době jsem začala mít pocit, že se nám velice pomalu začíná dařit a vše se začíná obracet k lepšímu. Když tu náhle přišel velký koronáč…“

„V metru se z rozhlasu ozývá blazeovaným hlasem motto ´Společně to zvládneme´ a mně se dělá fyzicky špatně.“

„Takže ano, mohu si jít sednout do Kauflandu, ale v ten moment budu dlužit statisíce, protože přestat podnikat je velmi drahá legrace.“

Jmenuji se Viktorka a jsem uměleckou vedoucí a zakladatelkou souboru Victoria Ensemble. Jsem idealistka, megaloman, trpím workoholismem, hypersensivitou a bezmeznou láskou k hudbě. Nikdy jsem si na nic nestěžovala, zbožňuji humor a hodně nahlas se směji. V posledních měsících mě ale můj pověstný radostný řev přechází. Nevěřícně přihlížím situaci v kultuře a tomu, co se děje hudebníkům na volné noze. Připadám si zcela bezmocná a bojím se o přežití. Napíši vám alespoň pár řádek na cestu tramvají do práce, pokud nějakou máte. Trochu se rozpovídám o sobě, i když samozřejmě moc dobře vím, že zdaleka nejsem jediná, kdo teď prožívá těžké chvíle.

Odjakživa mne přitahovaly dávné časy a stará hudba. Vášnivě čtu staré kroniky a básně, doma se cítím v barokních kostelích, v ložnici mám sbírku motýlů a často si představuji cestování časem. Zpěv byl mým vyjadřovacím prostředkem už odmalička, ve čtyřech letech jsem doma hrdě nahlásila, že budu zpěvačkou. Protože jsem byla vždycky velmi podnikavá (a také proto, že jsem vždycky šla na nervy spoustě lidí), rozhodla jsem se nakonec v tomto oboru nehledat práci, ale vystavět si svou vlastní katedrálu. Vystudovala jsem sbormistrovství chrámové hudby a muzikologii a náhle se všechno propojilo: moje bezbřehá láska k hudbě, ke zpěvu, k lidem a k historii, touha objevovat a vytvořit něco vlastního, krásného, pro radost sobě a ostatním…

Postupně jsem vybudovala Victoria Ensemble, jehož založení datuji do roku 2016, i když koncertování na vlastní pěst jsem se věnovala dávno předtím. Víte, já miluji ten proces. Člověka náhle něco napadne. Nechá si to v hlavě zrát celé roky, než to dostane konkrétní rozměry. Sežene na to peníze a lidi, nakonec se to zazpívá a zahraje a celá ta myšlenka obživne. Je to jako zasadit pecku a vidět vykvést strom. Moje stromy byly vždycky trochu zvláštní. Toužím nabízet lidem hudbu staronovou, která buď upadla v zapomnění úplně, nebo se dnes provozuje velmi málo. Toužím ji dělat v nejvyšší možné kvalitě, čerstvě, radostně, srdcem, a tak trochu jinak. Tak vzniká propojování renesanční hudby a videomappingu, spolupráce s tanečními či divadelními soubory, uvádění světových premiér…

Jsme mladý soubor. Doba je velmi virtuální, Praha přesycená, konkurence obrovská, hudební byznys neuvěřitelně krutý a celý nastavený systém financování kultury ji v podstatě pohřbívá už před zrodem. Vždycky jsem se ale snažila vidět před sebou ty kvetoucí stromy a nenechat se vyvádět z míry obsazeností některých koncertů, nezájmem novinářů či „objektivním“ hodnocením typu „Grantová komise není přesvědčena, že si soubor zaslouží podporu“. To je jeden z mých nejvíce vyčerpávajících bojů – nenechat se tím poznamenat. Vždycky jsem věděla, že to, co dělám, má smysl. Že nám spousta lidí věří a fandí a že se to zkrátka zákonitě musí zlomit, protože tomu obětuji úplně všechno. Že pracuji doslova ve dne v noci na tom, abych se jednou mohla procházet roztodivným sadem. Nechtěla jsem se zajímat o to, koho zajímá to, co dělám. Chtěla jsem to zkrátka dělat – bez očekávání úspěchu, bez ega. Kdo chce zapalovat, musí hořet.

Byla jsem na to úplně sama. V roce 2015 jsem se vrhla na volnou nohu, protože mi začalo být jasné, že s půlúvazkem ve škole se katedrála budovat nedá a že to zkrátka musím risknout. Administrativy a organizování bylo vždycky mnohonásobně více než hudby. Postupně jsem vybudovala profesionální vokálně instrumentální ansámbl založený na pevném přátelství a vzájemné lásce, sehnala k sobě pomocné síly a nakonec jsem se tím byla schopna i jakžtakž uživit. Kdo tohle nikdy nedělal, neumí si představit té vynaložené energie, bezesných nocí, slz, potu a hrůzy. Když člověk například splete vyúčtování a místo žádosti o opravu mu přijde domů dopis, že má do týdne vrátit čtvrt milionu…

Neustále se ocitáte na hranici bankrotu. Peníze z veřejných zdrojů totiž nikdy nestačily a nakonec jsem si všechno dělala na koleni za dvacet korun na hodinu. V poslední krátké době jsem ale začala mít pocit, že se nám velice pomalu začíná dařit a vše se začíná obracet k lepšímu. Když tu náhle přišel velký koronáč… A začaly se dít věci. Dovolte mi příběh o jednom z mých rozkvetlých stromů, který mě donutil napsat tento článek.

Už pár let intenzivně přemýšlím o Antonínu Reichenauerovi, českém barokním skladateli. Z archivu jsem si vybrala některé z jeho dosud neprovedených chrámových skladeb a zatoužila je resuscitovat. Viděla jsem, že mají poměrně velké obsazení, napadlo mě proto spojit síly s orchestrem Musica Florea. Jednoduše proto, že si moc vážím práce Marka Štryncla, u kterého jsem studovala. Je pro mě vlastně ztělesněním hudby. Z jeho interpretace září překrásná ryzost. Nesnaží se zalíbit se. Hoří a zapaluje.

Před rokem jsme program provedli poprvé koncertě – všechno šlo přes Victoria Ensemble, který si Musicu Floreu najal. Všichni jsme z té hudby byli tak nadšeni, že jsme se rozhodli nahrát společné CD. Bylo třeba na ně sehnat peníze. Protože Ministerstvo kultury se s námi nikdy nebavilo, domluvili jsme se, že žádost o dotaci na nahrávku podá Musica Florea, která funguje více než dvacet let a produkuje dvě nahrávky ročně. Formálně to bude vypadat, že právě Florea si najímá Victoria Ensemble. My zase podáme jinam žádosti o dotaci na koncert, který bude zároveň tím živým nahráváním, čímž se na tom budeme finančně podílet.

Sobota 21. listopadu měla být naším velkým dnem. Druhý koncert naší těžce vydřené abonentní sezóny 2020/2021 a živé nahrávání s názvem Reichenauer znovuobjevený s Musicou Floreou. Zkoušky jsme měli naplánované tři dny předtím, den poté dotáčky. Po dvou měsících neustálého telefonování, mailování, zjišťování dalších termínů, přesouvání, shánění nových prostor, organizování a sledování nařízení, příkazů a zákazů, jsme se konečně za velké radosti a objímání ráno sešli s Musicou Floreou k legálnímu zkoušení a nahrávání našeho Reichenauera. Dva dny předtím jsme totiž obvolali všechna ministerstva, úřady a instituce, abychom se dozvěděli, že zákaz zpěvu více než pěti lidí v jedné místnosti platí do 20.11. a že víkendové zkoušení, nahrávání a následný streamovaný záznam koncertu je tedy v pořádku.

Najednou jsem pojala pocit, že všechno zase dává smysl, a má duše se naplnila neskonalým štěstím. Ovšem! Než jsme začali pracovat, náhodou jsme zjistili, že (zřejmě přes noc) byl onen zákaz prodloužen (dle některých zdrojů do pondělka, dle jiných do 12. prosince) a že otevřít ústa tedy teoreticky smí jen pět z nás dvanácti. Muzikanti měli naladěno, zpěváci noty na pultech… Co budeme dělat? Všichni strašně chtějí hrát a zpívat! Přijeli kolegové z Brna, jsou ubytovaní na hotelích. Kostel je pronajatý. Orchestr už den předtím zkoušel. Granty se musí vyčerpat do konce roku, jinak je budeme muset vrátit i přesto, že už nás to spoustu peněz stálo. Když už tam jsme, můžeme to přece prostě natočit a později změnit datum nahrávky! No jo. To ale znamená nutit všechny přítomné mlčet nebo lhát. Sami budeme žít ve strachu, že nějakým nešťastným podřeknutím já nebo Marek dostaneme třímilionovou pokutu a všichni zúčastnění budou vypadat jako sobci a zrádci. O tom jsme si pěkně popovídali dvě hodiny, domluvili jsme si náhradní čtyři frekvence v bizarních časech rozkouskovaných po celé druhé půli prosince, všechna fidlátka jsme zase sbalili a šli domů. A můžeme začít zase organizovat, přesouvat, rušit a domlouvat, krásně od začátku! V metru se z rozhlasu ozývá blazeovaným hlasem motto „společně to zvládneme“ a mně se dělá fyzicky špatně…

Nepřipadám si už ani jako zpěvačka a hudebnice, humor mě dávno přešel. Jsem sekretářka. Bolí mě pravý trapéz od neustálého telefonování a chytají mě karpály z ťukání do klávesnice. Mžourám z civění do všech možných obrazovek. Všechno to dělám zadarmo. A co více – je to úplně zbytečné, protože nakonec se stejně všechno zruší z minuty na minutu. Nikdo se totiž neobtěžuje nás upozornit, co se zhruba bude dít v následujících hodinách, dnech a týdnech. Všichni jsme se rázem ocitli ve škatulce „volnočasová aktivita“ a nikoho nezajímá, z čeho a jestli vůbec přežijeme. Přihlížíme mlčky tomu, jak nám postupně odpadá veškerá práce. Hluboká lítost nad neuskutečněnými koncerty je ale to nejmenší ze všeho, začíná jít totiž o existenci. Máme zakázáno pracovat (zpěv je nebezpečný), ale zálohy na zdravotní a sociální pojištění platit musíme! Nikdy by mě nenapadlo, že se něčeho takového dožijeme. Jak je možné, že nám stát nepomůže? Proč nám alespoň neodpustí zálohy a nedovolí přesunout granty na dobu po epidemii? Proč jsme místo toho nuceni vyrábět do bezvědomí, místo koncertů pro lidi, streamy, které nikoho nezajímají? Nemáme příjem ze vstupného a stream stojí desetitisíce. O tom, kdo nám vládne, se ani nechci zmiňovat.

Ve vzduchu visí neuchopitelný příslib jakýchsi šedesáti tisíc korun podpory – o tu jsem však žádala před měsícem a stále se nic neděje. Můj podporující milovaný manžel je sochař, bydlíme v pronajatém bytě v Praze s jeho jedenáctiletou dcerou. Naše měsíční náklady bez jídla činí kolem 30.000 Kč. Přestali jsme platit nájem i zálohy, protože jednoduše nemáme z čeho. Čekáme, co se stane. Moji rodiče jsou taky umělci.

Dostávám spoustu chytrých rad, že mám tedy jít dělat nějakou „normální“ práci. Moc ráda bych, obtíž je však v tom, že na ni nemám čas, protože jsem zaměstnavatel a musím řešit vše výše zmíněné. Kdybychom měli jasné informace a nemuseli rychle a zběsile utrácet peníze, které nemáme, mohla bych si najít záložní práci alespoň na pár měsíců a počkat, než se hysterie přežene.

A máme tady další chuťovku – v této době se nám ohlásila kontrola z FÚ. Budou kontrolovat využití několikadesetitisícových dotací z let 2016 a 2018. Victoria Ensemble není Viktorky hračka na fidlání a šmidlání, je to firma zaměstnávající pěvce a hudebníky. Udržet ji v chodu v téhle době zabírá ještě mnohonásobně více času než za běžných okolností. Takže ano, mohu si jít sednout do Kauflandu, ale v ten moment (kromě toho, že připravím spoustu lidí o mnoho pracovních příležitostí) budu dlužit statisíce, protože přestat podnikat je velmi drahá legrace. Moji kolegové jsou nešťastní a frustrovaní, všichni si připadáme zbyteční, máme strach o přežití a nevidíme na konec. Musíme skákat tak, jak nahoře pískají. Napadají nás revoluční myšlenky, protože nechceme, aby se s námi takhle zacházelo.

Místo nahrávky mám kocovinu a ptám se, co teď? Co budeme všichni dělat? Jak dlouho to bude trvat? Kam až to může zajít? Co naše rozkvetlé sady? Kdy nás zase hudba spojí svou nekonečnou krásou? Zařvu si ještě někdy smíchy?

Viktorie Kaplanová Dugranpere

Foto: Wikipedie, Barka Fabianová, Pixabay, Fb souboru Victoria Ensemble